Přejít k hlavnímu obsahu
Zdeněk Neusar - Čt, 10.10.2019 - 12:30

Karel Veselý: Potřebujeme nalézt alternativu k apokalyptickému myšlení

Poprvé jsem se nad tématem smutku v hudbě zamýšlel ve vztahu k Radiu 1. Jeden z hudebníků si veřejně postěžoval na hitparádu Velká sedma: „To snad není možný, jak je téměř celá (včetně pamětnické písně!) neskutečně ucajdaná a ubrečená,“ napsal mj. v komentáři. Přestože mně žebříček jako „přehlídka marnosti“ nepřipadal, tento trend v hudbě se vystopovat dá – poukazují na něj i hudební publicisté Karel Veselý a Miloš Hroch. Na jejich přednášku Všechny kočky jsou šedé můžete vyrazit 10. října od 18 hodin do pražského Desfourského paláce, o den později do ostravského Plata a 23. října do českobudějovického Hyacinthu.

Karle, kde se v popu berou deprese a proč je dnešní nezávislá hudba tak posedlá smutkem?

Je to dáno celkovým duchem doby, frustrací z vývoje politiky i nejistotou z budoucnosti na více rovinách. Zároveň se na této „vlně“ podepisuje také to, že hudba už není v područí nahrávacích společností a hudebníci si mohou vydávat co chtějí bez výraznějších zásahů – i díky tomu se podařilo normalizovat negativní pocity v popkultuře.

Mění se nějak funkce smutku v hudbě, jeho podoba a forma?

Zajímavé je spíš to, jak tyto nálady pronikají do toho nejvíc mainstreamového popu – od smutných popových zpěvaček jako jsou Billie Eilish, Lana del Rey nebo Ariana Grande, které zpracovávají témata úzkosti, až po mainstreamový emo rap. To je něco, co dříve do mainstreamu nepatřilo, nepříslušelo se to hrát v rádiích, tam byl smutek vázaný jen na zlomené srdce.

Smutek se v dějinách populární hudby obecně vyskytoval vždycky. Pronikl nějak výrazněji i do české hudby?

Určitě. Ať už šlo o ohlasy britského postpunku v české nové vlně nebo po revoluci ozvěny grunge či v současnosti melancholický indie rock. Vždycky jsme tady byli trochu v závěsu za tím, co se dělo venku. Zároveň tady ale máme tradici slovanské melancholie, která je možná víc cítit v ruské nebo polské kultuře, u nás je ale slyšet třeba v porevolučních deskách Nohavicy, na nichž se hodně inspiroval ruským písničkářstvím. Nicméně českému kontextu se na přednášce nevěnujeme.

Ptám se na to také proto, že jsem se na to téma bavil se dvěma zástupci českého a slovenského popu – a podle nich se to v domácím popu moc neděje, protože mu to nesluší.

U nás pop reaguje na společenskou náladu nebo změny o dost pomaleji, myslím teď ten na mainstreamových stanicích. Pořád tady panuje představa, že hudba je hlavně zábava, úniková droga a napojení hudebníků na společenská či subkulturní témata je obvykle vymazáno. Ve sférách nezávislé hudby se tyto pohyby sledují určitě lépe.

Hraje nějakou roli i větší poptávka po „úzkostné hudbě“ ze strany posluchačů?

Trendy odpovídají poptávce, moderní svět je spojený se zesílenými pocity úzkosti, prekarizace práce nebo hrozba další ekonomické krize způsobují psychické problémy v čím dál větší části společnosti, lidé v popu vyhledávají tyto pocity, s nimiž by se mohli identifikovat. Navíc roste i tzv. emoční inteligence – citlivost vůči emocím druhých lidí, posluchači se učí rozeznávat v hudbě různé emoce.

Beznaděj v popu s Milošem Hrochem spojujete s politikou a apokalyptickým myšlením, které je nutné nahradit novým optimismem a nadějí. Znáš recept, jakým způsobem toho dosáhnout?

My věříme, že se to už děje. Poslední část přednášky je věnována něčemu, co podle nás naznačuje určitý zlom – je to něco, co se děje zhruba poslední dva roky, kdy se část hudebníků snaží najít cestu ven z beznaděje, ať už to jsou David Byrne, Björk nebo The 1975, kteří spojují hudbu s aktivismem. Najít alternativu na apokalyptické myšlení je první krok ke změně.

Jak dlouho se tomuto tématu věnuješ? Přišel jsi během sbírání podkladů pro svou novou knihu, kde ho shrneš, na něco objevného, s čím jsi dopředu nepočítal?

Je to téma, které už pár let visí ve vzduchu. Jako něco zajímavého a zásadního mě trklo do nosu, když jsem před dvěma lety psal o depresivních „xanaxových“ rapperech nebo o proměně vnímání Linkin Park.

Vlastně mi z toho nakonec vykrystalizoval pokus o to uchopit teoreticky emoce v hudbě (hlavně ty negativní) a to, jakým způsobem se dnes v hudbě ukazují. Postupným krokem byl šestidílný podcast Černé slunce, který sledoval dějiny emocí v různých segmentech popkultury posledních čtyřiceti let. Z něho se pak přepracováním zrodila kniha Všechny kočky jsou šedé, která vyjde příští rok v létě.

Navazuje připravovaná kniha nějak na tvou předchozí tvorbu?

Strukturou navazuje na Černé slunce, ale témata jsou podstatně rozšířená a některá i přepracovaná. Kapitoly nahlíží na různé segmenty nezávislé i mainstreamové hudby optikou emocí a nálad a snaží se je propojit s širším politickým a společenským kontextem. Ten mě zajímal vlastně vždy, když jsem psal dějiny tzv. černé hudby v Hudbě ohně nebo zpracovával témata japonského komiksu v Planetě Nippon, vždycky jsem si dal za úkol vysvětlit, proč jsou některé věci populární nebo důležité z širšího kulturního vhledu.

Které kapely tebe samotného nejvíc oslovují, co na muzikantech oceňuješ a kdy tě naopak přestávají zajímat?

Mě baví sledovat změny a zlomy v dějinách popu, zajímá mě vývoj stylů nebo obecněji popkultury a to i v závislosti třeba na technologiích. Vyhledávám cokoliv novátorského nebo neobvyklého, co ale zároveň má nějaký širší dopad a je to populární. Je to trochu jako číst dějiny v reálném čase. Pořád se snažím být ale hlavně fanoušek, mám slabost pro popovou píseň, která je chytře napsaná a nese nějaké emoce. Kdybych o hudbě jen přemýšlel a už ji neposlouchal, asi by to nemělo už moc cenu dělat.

Občas se ještě setkávám s názorem, že české kapely se např. zvukem těm zahraničním stále nedokážou vyrovnat, souhlasíš?

Já moc nemám rád tu posedlost doháněním zahraničí, prosazování se venku, konkurenceschopnost, showcaseové festivaly a podobně. Přijde mi, že hudba má primárně fungovat v nějakém kulturním prostředí, které je navíc spojené s jazykem – takže mě vlastně nezajímá, že nějakou českou kapelu zahráli na BBC nebo zahrála na festivalu. Přijde mi, že ten úspěch v zahraničí vzejde jen ze sebevědomí, které si ale kapely musí vybudovat na domácí scéně. Vyrábět produkty na evropský trh mi přijde úplně zbytečné.

Dokážeš specifikovat, v čem se česká scéna za dejme tomu posledních dvacet let posunula dopředu?

Jestli jsme se podle mě v něčem posunuli, tak je to možná právě budování tohoto sebevědomí, jak dělat hudbu po svém, bez ohledu na to, co říká okolí nebo nedejbože západní trhy. Takhle vzniká nejlepší hudba, ne tak, že muzikanti naplňují pravidla z nějakých brožur. Podle mě už bylo dost kapel, které se snažily znít jako někdo, měly by začít přicházet kapely, které zní jen jako ony samy. Protože jen takové můžou někoho skutečně zaujmout – u nás i venku.

Hodně věcí na hudební scéně se za poslední léta změnilo – včetně toho, jak lidé nyní už daleko dostupnější hudbu poslouchají. Jakým způsobem dnes hudbu posloucháš ty?

Těžko to odlišit od toho, jak se proměňuju já se svým stárnutím. Ale vypozoroval jsem, že za poslední roky poslouchám méně alba a víc mě baví jednotlivé písně. Vlastně hodně poslouchám i různé playlisty, což jsem dřív samozřejmě nedělal. A často se mi stane, že si poslechnu desku jednou, dvakrát a pak už se k ní nevracím, což je někdy na škodu, ale to množství nahrávek, které dnes vychází, k tomu bohužel svádí. Jo a vlastně nejlíp si poslechnu hudbu v autě, což je vlastně docela strašný. Ale to mám už roky.

Jakou roli ve vztahu ke společenské a příp. i související politické situaci podle tebe mají hrát umělci?

Umění vždycky ukazovalo svět, který by mohl být. Podněcovalo imaginaci a sny. Jestli něco potřebujeme, pak právě znovu nalézt tuto schopnost představit si alternativu – k systému, v němž žijeme, k apokalyptickému myšlení.

Tagy Osobnost týdne Vinyla Karel Veselý
Muziku miluju. Aktivně se kolem ní pohybuju už od druhé poloviny devadesátých let, kdy jsem začal organizovat první koncerty a vydávat fanzin. Frontman a jeho vedení pro mě byla a je výzva. Cesta dál. Znát mě můžete i z Radia 1 nebo festivalu Beseda u Bigbítu. Motto: "Nemusím...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
TOPlist