Karin Ann: Když něco funguje, nač to měnit

Pojďme hned na úvod k tvému novému videoklipu k písni a stranger with my face, který jsi nedávno vydala. Co bylo hlavní inspirací pro jeho tvorbu?

Klip jsem dělala s režisérským týmem TUSK z L. A. Jsou to stejné režisérky, se kterými jsem spolupracovala už na klipu ke skladbě if i fall for you. Většinou když jdu za režisérem, už mám v hlavě připravený celý koncept. U a stranger with my face jsem měla jen prvotní nápad, do detailu jsem to chtěla řešit až s nimi. Říkala jsem jim, že bych se ráda inspirovala špionážními filmy a starým Hollywoodem – příběhy, kdy si hollywoodská studia najímala asistentky, aby donášely na filmové hvězdy. Inspirovaly jsme se také queer historií, jak to v queer komunitě chodilo v 50. letech. Strávily jsme dohromady asi dva týdny na online callech, takže jsme daly dohromady spoustu materiálu.

Výběr herců do videoklipu byl tvůj nápad?

Video je téměř krátký film – je velmi herecké a dokonce je rozdělené na dvě části. Posílaly jsme si s TUSK navzájem nějaké tipy a nápady na herce a zaujala nás Ashley Moore. Její agenti nám poslali její herecký reel a ona měla i velký zájem na tom, být v tom klipu, líbily se jí moje písničky. Gus Kenworthy je zase kamarád TUSK a mně se taky líbil.

Jak těžké je v takhle velké produkci udržet nějaký osobní rozměr a intimitu, který slyšíme i v tvých textech a ve vokálním projevu?

Snažím se být vždy co nejvíce součástí celého kreativního procesu – výroby, námětu, obrazové kompozice a tak dále. Chci byt u všeho a dost si hlídám, jak co vypadá. Častokrát si sama vybírám lidi, se kterými pracuji.

Dá se tedy říct, že na to máš „čuch“? Jdeš na věci intuitivně?

Určitě. Hrozně moc lidem už jsem řekla „ne“, když mě kontaktují, že se mnou chtějí na něčem pracovat. Jinak se ani nedá udržet autenticita a – jak jsi řekla – intimita. Velmi si zakládám na příběhovosti textů, tím pádem je pro mě velmi důležitá i vizuální příběhovost a celková image.

Měla jsi takhle přesnou představu už v začátcích karíéry, nebo se to teprve postupně vyvíjelo, jak se člověk vyvíjí jako umělecká osobnost?

Vždy jsem chtěla být součástí všech těch procesů, protože moje tvorba jde z mé hlavy a některé písničky jsou o hodně soukromých tématech. Takže pro mě bylo vždy důležité mít co největší přehled o tom, co se děje, s kým se to děje a tak dále. Ale samozřejmě, když je ti patnáct a vejdeš do místnosti plné padesátiletých… většinou mužů, je těžké, aby tě brali vážně. A pak čím déle v tom člověk je, tím více získává sebevědomí činit různá rozhodnutí.

Jak to vlastně celé začalo? Kdy ses rozhodla, že chceš být zpěvačkou a tvořit hudbu?

Vždycky jsem chtěla zpívat a hrát, ale když vyrůstáš na Slovensku, není to úplně nejpodporovanější dráha. Takže jsem hodně kreslila a studovala jsem pak na umělecké škole. Ale někdy ve čtrnácti patnácti letech jsem si zranila ruku a nemohla jsem dál kreslit. Tím pádem jsem ztratila největší prostor pro sebevyjádření. A tehdy jsem začala psát písničky – byla to nějaká moje přirozená cesta, přirozený přerod. Potřebovala jsem se nějak vyjádřít a když jsem nemohla kreslit, začala jsem psát.

Jak vypadá tvůj tvůrčí proces? Co je třeba při skládání hudby tvým primárním nástrojem?

Pokaždé je to úplně jiné – vždy záleží na tom, s kým spolupracuju, kde tvořím a tak dále. Ten proces není nikdy stejný. Konstantou zůstává, že mám vždy na telefonu v poznámkách rozepsanou velkou spoustu textů. Zapisuju si tam jakékoli věty, myšlenky i nápady na klipy. To je společná věc, která se prolíná skrze všechny moje tvůrčí procesy. Ale co se týká přímo skládání hudby, to je pokaždé jinak.

A vycházíš pak primárně z textu, nebo je někdy prvotním impulzem třeba nějaký beat nebo melodická myšlenka?

Vždy když jdu za producentem, mám minimálně rozepsaný nebo přímo hotový text. Neděláme to tak, že bych zpětně otextovávala už existující hotovou instrumentálku.

Hraješ na nějaký hudební nástroj?

Profesionálně nehraju na nic, ale ráda experimentuju – najdu si akordy na kytaře, piánu nebo třeba na ukulele a zkouším různé kombinace, které se mi líbí. Někdy vznikne něco zajímavého, ale většinou je opravdu prvotním impulzem text a to ostatní přichází až později.

Co považuješ ve své kariéře za zlomový okamžik, kdy začalo být jasné, že tvůj sen se uskuteční?

Nevím, zda byl takový moment. Říkám tomu spíš „efekt sněhové koule“. Do hudební scény jsem víceméně „spadla“, pak se to postupně začalo nabalovat a najednou jsem se ohlédla nazpátek a říkám si: „Wow, co se vlastně stalo? Kde jsem začala?“ Tím, že všechno je online, člověk si často neuvědomí, co se děje, dokud to nevidí naživo ve 3D. U mě jsou to často koncerty.

Jeden z momentů, kdy jsem si uvědomila, že se toho stalo opravdu hodně, byl loni během koncertu s Yungbludem. Jeho tvorbu jsem objevila v roce 2018, kdy začínal. A v roce 2019 jsem byla na jeho koncertě ve Futuru, což byl malý koncert pro takových 300–500 lidí. Pamatuju si jednu holku, se kterou jsme jako jediné znaly tvorbu Yungbludovy předskokanky a zpívaly jsme její texty. A potom, když jsem loni hrála s Yungbludem v Malé sportovní hale, přímo přede mnou v první řadě byla ta stejná holka jako tehdy ve Futuru. Říkala jsem jí, že si ji pamatuju, a ona na to, že si mě také pamatuje – a obě jsme plakaly. To byl jeden z momentů, kdy si člověk uvědomí, jak daleko už došel.

Co se týče online sféry, je tedy možné, že i když se můžeš rychleji dostat k lidem, že to zároveň vytváří i nějaký odstup a jistou bariéru?

Ne, já myslím, že to lidi orpavdu sbližuje. Spoustu kamarádů jsem poznala právě online přes různé fandomy zpěváků a podobně. Spíš si myslím, že když se vidíš na obrazovce, tvůj mozek nedokáže úplně pochopit, kolik lidí tě vlastně zná a sleduje. Když řekneš „sto lidí“, je to malé číslo, ale když pak vidíš sto lidí naživo, je to dost velký dav. To je moment, kdy se vnímání věcí v online prostoru a naživo dost rozchází. Ale co se týče hudby, myslím, že online svět lidi hodně spojuje.

Bylo dalším z takových „momentů uvědomění“ i tvoje předskakování Imagine Dragons na jejich pražských koncertech?

Já jsem si tehdy vlastně ani neuvědomovala, co se děje. Zrovna jsem maturovala, takže jsem se soustředila spíš na to. (smích)

Už jsme se dotkli zvukové intimity, která je patrná z tvých studiových nahrávek – nejen, co se týče témat, ale taky způsobem náběru tvého vokálu. Jak se daří tuhle intimitu přenést na větší a větší pódia, na kterých teď vystupuješ? Nebo žije každý song svým vlastním životem odlišně na studiové nahrávce a naživo?

Já většinou zpívám potichu, protože tak i skládám – a to bývá na zvukovkách problém. (smích)

Proč mají zvukaří pořád pocit, že člověk musí mít obrovský hlas a zpívat nahlas?

To si taky říkám. Jsou různí zpěváci, různé hlasy a různé projevy. A já své písničky velmi zakládám na textu a na vcítění se do obsahu. Ale hlavně – když zpívám live, nikdy neplánuju, co na pódiu udělám, co řeknu a tak dále. Většinou když jdu z podia, tak si ani nevybavuju, co se tam stalo – mám úplný blackout. (smích) A ani během nahrávání neplánuju, jakým stylem budu zpívat. Soustředím se spíš na emoci.

To je možná dobře, ne? Že člověk přílišnou kontrolou nezabije to autentické.

Ano. To je taky jedna z mnoha věcí, kterou miluju na spolupráci s prodocenty Benjaminem Lazar Davisem a Willem Graefem, se kterými jsem začala tvořit loni. Jdou na to přesně opačně: „Ok, máme technicky dobré taky a teď udělej jeden, kde ti vůbec nezáleží na hlasové technice, ale jen na emoci.“ Už se mi s nimi během nahrávání několikrát stalo, že jsem natočila třeba tři takty, kde jsem jen plakala a sotva něco zazpívala. A oni na to: „To je super, protože máme spoustu variací a můžeme je použít.“ A já to mám ráda, když jsou taky vlastně méně technicky dokonalé, ale zato plné emocí.

Takže se s nimi cítíš v bezpečí a můžeš tvořit otevřeně.

Ano, velmi mě inspirují. Když jdeme na společnou session, kolikrát ani nemusím přinést předem nějaký nápad, tvoříme rovnou na místě. Když si s někým sedneš, je to skvělý pocit. A jsem zastáncem toho, že když něco funguje, nač to měnit.

Téma zranitelnosti a osobních témat prochází napříč tvojí tvorbou. Bylo to pro tebe někdy těžké, takto se otevřít?

Když píšu, nikdy nepřemýšlím o tom, jestli to bude někdo poslouchat. Mám v hlavě chaos a psaní písniček mi pomáhá se z toho vyhrabat. Pomáhá mi to zorientovat se ve vlastních pocitech. Je to hodně osobní – a proto je to pak někdy na koncertě šok, když lidi moje věci poznávají. (smích)

Stává se ti taky někdy, že lidi znají z některé skladby jen kousek – třeba díky tiktokovému videu – a zbytek je pro ně novinka?

Já na TikToku až tak aktivní nejsem, ačkoli můj tým by byl rád. Ale mám jednu část písničky, kterou ráda učím na koncertech. Je to jen melodická linka, kterou můžete naučit publikum na jakémkoli koncertě. Je to dobrý moment spojení s publikem.

Pojďme ještě k námětu videa if i fall for you, za které jsi získala prestižní cenu Los Angeles Film Award. Jak vznikl tenhle příběh?

Původně jsem ten klip měla dělat s jinou režisérkou, která si to ale dva týdny před natáčením rozmyslela – přestože už jsme měli domluvené úplně všechno. Narychlo jsme našli TUSK, které byly písničkou i nápadem na video nadšeny. Spousta scén z toho videa je inspirováno skutečnými situacemi, ve kterých jsem se v životě ocitla – byl to můj záměr, tyhle situace zachytit. A obě režisérky byly velmi otevřené a nadšené, respektovaly moje nápady.

Takže vlastně z původní rychlé dohody vznikla úspěšná a dlouhodobá spolupráce.

Ano, všechno zlé je pro něco dobré. Například i moje zranění ruky – tehdy jsem měla hodně špatné období, co se týče duševního zdraví a dalších věcí. Najednou jsem nevěděla, co mám dělat – vždycky jsem chtěla být na umělecké škole. Ale bez toho zranění a nutnosti z té školy odejít bych nikdy nezačala dělat hudbu.

Profiluješ se mimo jiné jako umělkyně hájící práva LGBTQ+ menšin. Tím, že máš přesah do zahraniční scény, máš možnost srovnání. Jak se v současné chvíli v Česku a v zahraničí liší aktuální témata, která je potřeba v souvislosti s LGBTQ+ komunitou komunikovat?

Vždycky říkám, že je to hodně individuální. Všude jsou zlí a dobří lidé. Ale určitě jsem si v zahraničí všimla větší otevřenosti, jak vůči LGBTQ+, tak vůči jiným kulturám a rasám nebo třeba v tématech duševního zdraví. Určitě tam jsou rozdíly, ale myslím, že se to začíná měnit. Minimálně mladí lidé začínají být víc otevření. Uvidíme. Myslím, že je důležité tyto diskuse stále otevírat, a to přímo v médiích, ve filmech a na sociálních sítích. Lidi, kteří zatím o těchto tématech nic nevěděli, to může třeba inspirovat k hledání nových informací.

Já sama se identifikuji jako žena, ale zároveň jsem gender-nonconforming, čili neuznávám stereotypní rozdělení rolí. Když jsem vyrůstala – a stále to kolem sebe vidím –, bylo od žen očekáváno, že když skončí střední školu, mají se vdát, mít děti, chodit v růžové a tak dále. Stereotypní věci, se kterými jsem se nikdy neztotožňovala.

Měla jsi možnost udělat určitý „genderfuck“ i díky tomu, že jsi se pro účinkování v seriálu The Tattooist of Auschwitz ostříhala na ježka? Je to stále pro mnoho lidí ve tvém okolí krok mimo tradiční představy o „ženství“?

Ano, i teď, když už mi vlasy trochu dorostly, je to pro některé lidi problém. Ten seriál se zabývá tématem holokaustu, takže jsem se připojila k ostatním hercům, kteří se tomu projektu natolik oddali, že si oholili hlavu. Jela jsem pak do Londýna a udělala tam zkušenost, kterou jsem vyprávěla i své kamarádce-bubenici. Říkám jí: „Mně to vyhovuje! Baví se se mnou teď jen lidi, o kterých vím, že jsou podobně naladění. Vlasy nakrátko fungují jako repelent na lidi, se kterými bych si stejně neměla co říct.“ Když jsem předtím ještě s dlouhými vlasy jela v Londýně metrem, často na mě cizí muži zírali nebo měli nějaké poznámky. Teď mám klid. (smích)

Zmínila jsi bubenici z kapely – všimla jsem si, že máš čistě ženskou koncertní kapelu. Je tam záměr dát muzikantkám více příležitostí?

Momentálně mám v kapele kytaristu, protože naše kytaristka má teď malé dítě. Ale doufám, že v budoucnu s námi zase bude hrát. Ano, záměrem je dát ženám více příležitostí, protože ženy jsou v hudebním průmyslu zatím o dost méně reprezentované než muži. Stále se jim dává nižší význam.