Přejít k hlavnímu obsahu
Katarína Máliková na křtu alba Postalgia v Bratislavě | Foto: Ondrej Koščík
Katarína Máliková na křtu alba Postalgia v Bratislavě | Foto: Ondrej Koščík
Anna Marie Hradecká - Po, 02.12.2019 - 08:00

Katarína Máliková: Otevřel se mi hlas, nebojím se zpívat úplně svobodně

„Už sa nedá ísť späť, pozriem sa do vnútra, tam sedí čierna šelma, uprene pozerá, ako ma zožerie – a dovtedy sa bude so mnou hrat.“ Skladatelka a klavíristka Katarína Máliková na novém albu Postalgia nahlíží důkladněji do temných hlubin své mysli. Opustila folklórní motivy protkané jemnou elektronikou, které vládly jejímu debutu Pustvopol. Vsadila na říznou kombinaci syrového zvuku syntezátorů, epických harmonických souzvuků, expresivního vokálu a na dřeň jdoucí poezie v textech. Náš rozhovor je o odvaze vydávat se do neznáma a objevovat dosud jen tušené možnosti v tématech skladeb, v instrumentaci i v práci s vlastním tělem a hlasem.

Na konzervatoři jsi studovala hru na klavír a kompozici, na akademii už pak čistě jen kompozici. Jak jsi začala skládat elektronickou hudbu? Na konzervatoři se člověk k synťákům moc nedostane.

Já jsem byla vždycky takový „enfant terrible“. Na poslední chvíli jsem ve škole vždycky stihla, co bylo potřeba, ale během studia jsem to strašně flákala a dělala kdeco. Potloukala jsem se po divadlech a skládala pro ně muziku. Snažila jsem se sbírat kontakty. Nemohla jsem přijít ani na bakalářskou promoci, protože jsem měla představení. Elektroniku jsem nejdřív začala dělat kvůli divadlu. Tam už člověk musí produkovat, skládat muziku na počítači, nahrávat si to víceméně sám.

Takže přímo díky praxi. To byla hudba komponovaná pro činohru?

Spíš pro současný scénický tanec. Ani jsem nevěděla, do čeho jdu, ale řekla jsem si, že to zkusím. Bylo to strašně stresující, ale dopadlo to dobře. Potom jsem v tom divadle začala i zpívat, pak jsem najednou měla svůj první projekt – to jsem zrovna dokončovala výšku –, vyšlo první cédéčko a bylo to. Nějak to plynule přešlo od školy k práci. Postupně se nabalilo jedno na druhé.

Hudbu k divadlu jsi tvořila digitálně, nebo na analogové syntezátory a krabičky?

Nejdřív jsem skládala digitálně a postupně jsem zjistila, že se mi líp pracuje s analogem. I první album byla ještě směs digitálních zvuků a akustických nástrojů, ale na druhé desce už jsou čistě analogové synťáky. Je to pro mě jednodušší.

Možná je to pro tebe jako instrumentalistku zkrátka hmatatelnější.

To je pravda. Mám nástroj pěkně po ruce.

Na co si člověk nemůže sáhnout, je hlas. Přestože jsi primárně klavíristka, je v tvojí hudbě právě hlas jedním nejnosnějších „nástrojů“. Na posledním albu zkoumáš jeho vyjadřovací možnosti mnohem víc než na první desce. Nebojíš se být hodně intimní a expresivní. Jaké to pro tebe je, takhle se otevřít?

Vznikalo to na živých koncertech. Na albu Pustvopol zněl můj zpěv ustrašeně – zůstávala jsem schovaná v takovém bezpečném teritoriu. Ale jak jsem začala zpívat live, postupně jsem si dovolovala víc a víc. Začala jsem zkoumat zpěvačky, které si dovolí s hlasem udělat cokoli. Třeba Kimbra s hlasem hodně experimentuje a nebojí se vypadat až směšně. Když se mi ty věci poskládaly dohromady, najednou jsem začala zpívat úplně svobodně a bylo to super. Hlas je strašně křehký nástroj, který máme uvnitř v sobě. Je na něm všechno slyšet, je cítit každé zachvění. Člověka to nejdřív úplně vyděsí, ale když se potom přestane bát, začne si to užívat. Pořád mám ale velkou trému a bojím se o svůj hlas opřít. Je to celoživotní boj.

Může hudební tvorba sloužit k objevování zákoutí v mysli, o kterých člověk do té doby neměl tušení?

I to je možné, ale spíš bych to řekla takhle: člověk tuší, že v sobě něco má, ale nedokáže se k tomu dopracovat. A postupně se to podaří. U mě to byl hrdelní hlas. Myslela jsem si, že takhle zpívat vůbec neumím. Je to celé strašně moc o odblokování v hlavě – teď to nemyslím nijak ezotericky, ale spíš technicky – a o sebevědomí.

Hrdelním hlasem myslíš ten rejstřík, který se často používá ve folklóru – hrudní rezonanci s ostrým nosovým tónem a záměrně přivřeným krkem?

Spíš ten opravdu hluboký, těžký hlas, který jde jakoby až z břicha.

Jako jeden ze zdrojů inspirace v rozhovorech jmenuješ skandinávský pop a konkrétně Susanne Sundfør. Co na její tvorbě nejvíc oceňuješ?

Na skandi-popu se mi líbí ty studené synth-bicí, brutálně nahallované snery… Mám ráda přesnost a minimalistické struktury. Tři poslední desky Susanne Sundfør – kromě té nejnovější – byly takový minimalistický skandi-art-pop. Ona byla podle mě trochu child prodigy. Ani ne tak v technickém slova smyslu jako interpretka, ale spíš produkčně a kompozičně – už v mladém věku dokázala tvořit emocionálně velmi zralé skladby. Dlouhou dobu byla umělecky tak o deset tříd výš než její vrstevníci. V současné době se mi její tvorba až tak nelíbí, ale pořád ji respektuju. Má brutální hlas, dost jsem se od ní naučila. Zpívala jsem si s nahrávkami a objevila jsem ve svém hlase rejstříky, o kterých jsem jen tušila, že je mám. Díky ní se mi otevřel hlas.

Chodíš i teď občas na odborné konzultace, co se týče kompozice, aranží nebo hlasové techniky?

Chtěla bych chodit pravidelně na lekce zpěvu, vzdělávat se dál v kompozici a v hudební produkci – v práci s hudebními softwary a tak dále. Ale většinou na to nemám prachy. I u druhého alba člověk z hudby občas žije… a občas nežije.

V naší i slovenské folklórní scéně se vedou spory mezi konzervativními zastánci neměnných tradic a progresivním táborem, který snese i „folklóreček s bicíma“. Setkala ses někdy s negativními ohlasy na své první album Pustvopol, kde se akustické aranže lidovek ze Zvolenska mísí s elektronikou?

Byla jsem dost udivená a příjemně překvapená, že jsem přímo od folklóristů dostala samé pozitivní ohlasy. Snažila jsem se folklór oslavit, ne ho využít.

Nové album Postalgia je tématicky dost temné a neveselé. V činoherním divadle se říká, že je snazší vytáhnout ven vnitřní démony a kontroverze, než uvěřitelně zahrát kladnou a veselou postavu. Je i pro tebe snazší ponořit se do „temných vod“?

Ano. Pro mě je to snazší. Ale nevím, jestli je to pro mě dobré. Během studia kompozice bylo lehké tvořit veselé, skočné skladby. Dělalo mi dokonce potíže složit něco pomalého. Potom se to nějak překlopilo a teď mám opačný problém.

Druhým albem interpret většinou obhajuje nějakou pozici a zároveň má být progresivní. Byla pro tebe Postalgia v tomhle směru výzvou?

Ano. Nejdřív to byl obrovský tlak. Ale potom jsem se snažila úplně odstřihnout od toho, že byl nějaký úspěch, a znova začít poslouchat svůj vnitřní hlas a ptát se: co mě fascinuje, co mě baví, co bych chtěla? Potom jsem začala řešit elektroniku. Bavilo mě studovat tutoriály, řešit synťáky, sound-design. Do toho jsem pořád psala básně, dívala se na filmy, četla… A postupně jsem začala vytvářet ucelené umělecké dílo. Nebylo to jednoduché, ale minimálně to nebylo obtížné v tom, že bych se snažila něco obhajovat nebo dbát na to, co si myslí ostatní.

Jak moc jsi autokritická?

Strašně. Postalgii teď už vůbec nemůžu poslouchat.

Už bys to udělala úplně jinak?

Totálně. Už když jsem to odevzdávala na master, říkala jsem si: „Tohle, tohle a tohle bych udělala úplně jinak.“ Do poslední chvíle bych něco čistila a vyrovnávala.

Dokázala bys říct, kolik procent nápadů skončilo během vzniku alba v koši?

Během celého tvůrčího procesu vzniklo asi padesát šedesát textů a nakonec jsem vybrala sedm. Písní bylo okolo třiceti – když nepočítám dema nějakých fragmentů – a vybrala jsem sedm.

Lepší než když někdo vypotí horko těžko osm tracků.

To nesnáším. To bych nemohla, dávat na album něco jen do počtu. Radši dám jen pět písniček a udělám EP.

Jak vznikají aranže jednotlivých skladeb?

Velmi komplikovaně. Je to chaotický proces. Nejdřív to vzniká jen u mě v počítači. Základ tvoří většinou klavír, pak to přepisuju pro různé nástroje. Něco nahráváme ve studiu a něco zase u mě doma. Přijde kapela a řešíme, že támhle bychom mohli dát bicí. Pak v jiný den nahráváme smyčce a nakonec je nechám hrát jen v půlce skladeb. A přemýšlím, jestli tam nedat nějaký jiný akustický nástroj. A potom to zase všechno vyhážu. Nahraju demo klidně třicetkrát jinak.

A v konečném rozhodnutí se řídíš vlastním citem? Nebo taky přicházejí tlaky zvenčí?

Co se týče umělecké stránky, moc nedovolím, aby mi někdo radil. Musí to být vždycky čistě moje – to, co chci a co si usmyslím. I když mi všichni říkají, že je to blbost, já to zkusím. A potom si třeba řeknu: „Ok, tak to nefungovalo.“ V tomhle jsem velmi nekompromisní. Občas si trošku dám poradit, ale málokdy. Musí to napřed projít mým filtrem. Teď při práci na druhém albu jsem měla asistenta hudební produkce, který mi pomáhal zrealizovat moje představy tak, abych s tím byla spokojená. Něco mi třeba jen zkouknul a některé věci jsem dělala úplně sama. Mixovali jsme to potom spolu.

Dá se v tom mediálním kolotoči a při spolupráci s týmem udržet nějaká vlastní zvolená identita a vytyčený směr?

Určitě ano. Hlavně proto, že pro mě není kariéra na prvním místě. Beru to tak, že se u mě v té umělecké sféře něco děje a já jsem šťastná. Chtěla jsem být v něčem dobrá a udělala jsem pro to maximum. Ale hlavně jsem pořád zvědavá a baví mě objevovat nové věci.

Tagy Katarína Máliková
Moje hudební vzdělání začalo přívalem zahraničního popu v porevolučních rádiích. S bráchou jsme sledovali hitparády a hráli hru, kdo uhodne písničku a interpreta podle prvních taktů. Chtěla jsem být samozřejmě jako Mel B ze Spice Girls. Jenže na konzervatoř jsem pak šla studovat ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY