Katarzia: Jediná bytost, která mě neopustí, je hudba

Katarzia, vlastním jménem Katarína Kubošiová, kolem sebe přirozeně šíří napětí. Pořád ještě zpívá o depkách, ale ve skutečnosti je už o poznání veselejší. Novou desku Agnostika si dokázala zrežírovat sama a do studia Radia 1 si s sebou vzala nádherného Gibsona. Má před sebou klíčové české koncerty, 19. 10. v Brně a 20. 10. v Praze. Zkuste zajít. Dost možná, že kouzlu Katarzie propadnete taky.

Ve skladbě Milovať s hudbou si pokládáš otázku, jestli je tu ještě někdo, kdo nemá depky? Je tento fenomén víc výsadou Čechů, nebo Slováků?

Myslím, že depka je spíš výsada dnešních mladých lidí. Máme tolik svobody a informací, až se v tom trochu ztrácíme a občas to vede k depkám. Myslím, že s ní má problém hodně lidí.

Sám se poslední týden setkávám spíš se štěstím, min. jako novinářské téma teď rezonuje snad všude. Třeba Petr Fiala z Mňágy a Žďorp v jednom z rozhovorů říkal, že „Dobrej život a štěstí je každého volba… jako sámoška, kde si můžete vybrat.“ Kdybys měla srovnat svůj život za debutu Generácia Y a dnes na Agnostice, nakupuješ už v trošku jiné životní sámošce?

Stal se ze mě mnohem pozitivnější člověk. A taky jsem si řekla, že štěstí si vyrábíme sami – tím, že v životě přijmeme nějaké věci a přiznáme si, že tu máme takový luxus, bezpečí a všechno, co potřebujeme k životu. Že nemáme proč mít depky.

Odhlédnu-li čistě od příprav desky Agnostika, co pro tebe za poslední rok byla největší zkušenost – účinkování v červenci na Děvíně, kde jsi zazpívala s kapelou Martina Valihory a Bratislavským symfonickým orchestrem, nebo spolupráce, udělání coveru a pak i společné hraní s Davidem Kollerem?

Největší zkušenost pro mě byla tvorba nové desky, protože jsem nakonec zůstala bez producenta, musela si ji dokončit sama a celý ten proces jsem si nebyla jistá, jestli to dělám správně. Takže jsem všechny, včetně Davida, otravovala s tím, co si myslí o mých krocích... a nakonec myslím, že to pro mě byl významný bod v práci na hudbě, a jsem za to moc ráda, že to tak bylo.

V Radiu 1 Katarzia zahrála skladby Náhoda, Básnici a Milovať s hudbou...

Dá se říct, že ty sama ses optikou novinky určitou hybatelkou svého štěstí stala… tím, že jsi proti původnímu plánu překonala sama sebe, začala celé album s minimem zkušeností režírovat…

Byla to spíš věc, kterou jsem musela udělat. Ale myslím, že už jen to, že jsem ve svém životě začala dělat písničky, bylo štěstí. Je to částečně mou prací, ale i tím štěstím…

Album je dle tvých slov ze 70 % dílem dalších muzikantů, které desce pomohli. Jak vypadal základní koncept, který jsi jim předložila?

Nejdřív jsem připravila dema ve velmi směšném počítačovém programu. V něm jsem jim ukázala, jak si to představuju, a pak jsme nahráli rytmiku. Tento materiál jsem vzala do Prahy, kde jsem ho dokončila s klavíristou a kytaristou, donahrávala tam zpěvy a ještě další věci.

Kdybys měla hostující muzikanty seřadit podle jejich důležitosti, jak by šli za sebou, v pořadí Marek Minárik, Martin Valihora, Milan Cimfe…?

Všichni byli důležití. Všichni do toho ze sebe dali hodně a desce dali tvar. A myslím, že tam není nikdo, kdo by jí dal míň.

Je Agnostika opravdu optimistická deska?

Myslím, že oproti předešlé desce a mému tehdejšímu životnímu postoji je velmi optimistická.

Mluvíš o tom, že jsi hudbou doslova posedlá. Souvisí také s tím už zmíněný text skladby Milovať s hudbou? Kolik času teď muzice věnuješ?

Spíš jsem posedlá prací na hudbě a textech, ale myslím, že nejvíc v mém životě figurují texty a psaní. Od malička jsem byla spíš člověk, který píše. A proto se také radši vyjadřuju písemně. Je to vlastně má nejjistější forma komunikace. A tím, že se začalo písničkám celkem dařit, mám silnou motivaci na tom hodně pracovat, proto se tomu věnuju asi nejvíc.

Necítíš riziko, že když budeš pořád ležet jen v hudbě, že se nakonec taky trochu staneš tím sociopatem, o kterých třeba zpíváš ve skladbě Michal?

Jasně, tím jsem už dávno. Ale hlavně, já se opravdu ničeho nebojím.

Povedenou cover verzi skladby Davida Kollera Katarzia stihla ještě před vydáním desky...

Ukončila jsi studium scénáristiky, nechodíš do práce… a vše vsadila na kartu muziky. Co když to nevyjde, máš nějaký plán B?

Neuvažuju nad tím, i když plánů B je určitě hodně. Ale toto je moje práce, které se hodně daří a které mám hodně, takže nemám důvod o tom teď pochybovat.

Zároveň je muzika práce, která tě živí. Nezbavuje tě to svobody, nemusíš o to víc tlačit na branku?

Ne, všechno je to fajn.

Zmínila jsi, že tě po stránce výrazu inspiruje Lana Del Rey… jak dokáže být sexy a éterická, ale taky chladná. A dodala jsi, že asi bude pěkná mrcha. Je tato "vlastnost" v hudbě podle tebe nějak atraktivní a důležitá?

Myslím, že spíš naopak.

Pavel Klusák v textu o desce nastolil myšlenku, že jako vypravěčka nalézáš samu sebe v roli milenky – souvisí i to třeba se skladbou Milovať s hudbou...?

Ten text je právě o tom, že se už vzdávám role milenky a uvažuju nad tím, že jediná bytost, která mě neopustí a já neopustím ji, je hudba, která mi zůstane celý život.

Pavel Turek v recenzi o tvých textech zase hovoří jako o formě chatování v podobě písně. Stalo se ti, že bys některý text regulérně převzala i z nějakého chatu, z reálné konverzace?

Pavel to podle mě myslel tak, že chatuju sama se sebou, že v těch textech vytvářím dialogy, které směřuju možná chvíli na konkrétní osoby, ale nakonec stejně nejvíc vypovídají o mě samotné. Je to taková dialogová forma – kvůli tomu, protože tuto formu komunikace používám nejvíc – a vlastně i hodně mým vrstevníků.

Zpíváš hovorovým jazykem. Patří básnická forma opravdu už spíše do minulosti, jak jsi říkala v jednom z rozhovorů?

To ne, ale já sama se takto neumím až tolik vyjadřovat. O básnických formách vím dost, dokonce jsem se jim i hodně věnovala, a určitě je nepovažuju za něco míň, naopak, jen se jich až tolik nedržím, pracuju volněji. Některé principy ale používám a skrytě se je snažím zakomponovat...

Jak to bylo s tvými koncerty? Dlouho sis je bookovala sama... Bylo to tím, že bys na lidi kolem sebe byly tvrdá, nebo jsi jen neměla štěstí?

Teď mi dělá booking Bum Bum Satori Prokopa Holoubka a moje agentka je Lucka Redlová. Celkový management si ale pořád dělám sama. A nevím, čím to je… Snažím se už dlouho najít nějakou osobu, která by mně s tím pomohla. Já to nedělám dobře a ani bych to myslím dělat neměla. Strašně ráda bych se chtěla věnovat jen psaní písniček.

Je obtížné prodávat samu sebe?

Je to divné, ale já jsem trošku i produkční a vždy jsem i byla, takže to zatím zvládám. Ale myslím, že problém bude v tom, že u mě je taková neurčitá hranice, kam vlastně v rámci československé scény patřím. Do které škatulky, kam si to lidi potřebují dělit. Někteří se možná bojí pustit se do toho mého managementu, protože nevědí, kudy jít… Já sama to zatím cítím asi nejlíp. Přesně vím, jaké mám cíle a ambice.

Patrně se hlavně hudbou nadále živit. Jsi připravená dělat i nějaké další kompromisy? Nemáš ráda televizi, hlavně komerční, ale zároveň si ochotná tam v rámci propagace zajít. Máš nějakou hranici, kam bys už nešla?

Nemám moc ráda rozhovory o tom, co mám zrovna oblečené a co jsem ráno jedla, přijde mi to jako totální stupidita, i když na tom komerční televize fungují. Navzdory tomu občas něco takového vytrpím. Nedávno jsem absolvovala snídani v naší komerční televizi. Je to otravné, nikam to asi nevede, ale nemám s tím až takový problém.

Zmiňovala jsi, že bys příště ráda našla větší odvahu ve své tvorbě zvládnout i trapnost, neřešila své ego, ve smyslu třeba amerického komika Andyho Kaufmana...

Tohle je koncept Petra Marka z Midi Lidí a Moniky z Monikino Kino, kteří mě tímto fenoménem trošku nakazili. Bavili jsme se o tom, že trapno je teď hodně in. A nejvtipnější je, když vytvoříš nějakou situaci, která je směšná pouze tobě. Přijde mi to jako dobrý způsob, jako bojovat se svým narcismem a sebepřeceňováním.

Jak budou vypadat tvé klíčové koncerty teď s Longital, 19. 10. Brně v Kabinetu Múz, 20. křest v Praze v Divadle Archa a 27. 10. v Atelieru Babylon v Bratislavě?

Ono je to všechno ještě tajné, i když pár kamarádů mám potvrzených. V Divadle Archa ale například přijdou na Princeznu Lolitu tancovat mé dvě kamarádky, které mají devět a jedenáct roků. Zazpívá ale také Never Sol a budou tam i další.

Kteří muzikanti budou ve tvé nové sestavě, Vladko Mikláš, Albert Romanutti a Lukáš Mutňanský?

Hlavně toto turné s námi bude hrát Martin Valihora na bubny, skoro celé, v Praze a Bratislavě s námi bude i Marek Minárik. Ti ostatní už jsou stálí členové kapely, protože tihle dva toho mají opravdu hodně, jsou to už úplné hvězdy. Beru to tak, že jdeme hrát všichni, třeba v Arše bude hrát na basu i Lukáš, budou se s Markem střídat.

Platí ještě, co jsi říkala za debutu, že prostřednictvím svých písniček hledáš katarzi a snažíš se přiblížit sama sobě a najít, kdo jsi?

Myslím, že ano. Pořád je to moje největší sebeterapie a odpovídání si na otázky. Hlavně mě to vždy nutí, když si píšu ty texty, zamyslet se nad nějakým tématem – a většinou na něco přijdu. Kdybych si k tomu nesedla…

Ještě se vrátím k tomu, že lidé můžou mít problém tě někam v rámci scény zařadit. Nenadběhla jsi tomu mainstreamu trochu i těmi novými, dráždivými a vášnivými promo fotkami? Přijde mně, že kdybys chtěla zůstat řekneme v alternativním prostředí, takové fotky bys neměla zapotřebí. Proč ses nafotila právě takto?

Mně ty fotky nepřišly absolutně dráždivé, ani nic podobného. To si asi všiml jen Pavel Klusák, protože tam mám trochu otevřenou pusu. Ale takto vypadám na fotkách skoro vždycky, když se neusmívám. Takže s ničím takovým nepracuju a ani v budoucnu nehodlám. Jsem tam totálně normální a oblečená až po krk, takže toto nebyl úplně můj koncept.

Dá se očekávat, že skončíš po odehrání těchto důležitých koncertů jako obvykle, tzn. že nebudeš nějaký čas vnímat a budeš se z toho ještě dlouho vzpamatovávat?

Jako mrtvola (smích)... Ale beru si s sebou tentokrát naštěstí jako road managera svého bratrance, takže to bude mnohem lepší. Na ty koncerty se tentokrát moc těším, i na lidi. Těšila jsem se tedy i dřív, ale bylo to pro mě ještě kolikrát o dost těžší, protože jsem často i šoférovala. Bývala jsem vyčerpaná. Teď to bude víc energeticky nabíjející. A hned, jak koncerty dohrajeme, se chystám pracovat zase na něčem novém.