Kato: Nechci plýtvat časem, svým ani posluchačů

Inscenace Noc zlomených nehtů je prezentována jako první český rapový muzikál. Vy jste mě ale hned, když jsem to vyslovil, trochu opravil. Jak to tedy vlastně je?

Já tomu říkám rapovaný muzikál. Kdyby to měl být rapový muzikál, musel by dějově vycházet z rapový kultury. Příběh Noci zlomených nehtů ale nemá s rapovými tématy nic společnýho, rap je tam jen výrazový prostředek, není v té hře stěžejní.

Co tedy bylo vaším úkolem?

Dostal jsem scénář, v němž byly vyznačené pasáže, které bylo potřeba zrapovat. Ty jsem zrýmoval a po schválení jsem je nahrál do konkrétního beatu, aby měli herci při zkouškách představu, jak texty nafrázovat. Tematicky jsem tam nevnášel nic ze sebe, sledoval jsem obsahovou linii a vycházel z toho, co bylo ve scénáři a v dialozích.

Uspokojovala vás ta práce?

Přišla mi zábavná a v něčem i obohacující. Občas jsem si tam přidal nějakej svůj fórek, ale jinak to bylo hlavně o řemesle.

Už jste představení viděl?

Byl jsem se podívat. Scénář je hodně filmovej, je tam hodně zvratů, tak jsem byl zvědav, jak se s tím množstvím scén v divadle vypořádají, aby představení neztratilo dynamiku. Ale režisér Tomáš Dianiška to podle mě udělal dobře.

V Divadle Pod Palmovkou nejenže se hraje představení s vašimi texty, budou tam viset i vaše obrazy. Kdy jste začal malovat?

Jako kluk jsem chtěl být autodesignér, takže jsem maloval vždycky, ale nikdy ne moc aktivně. Až s covidem jsem se obrazům začal víc věnovat. Neměl jsem tenkrát do čeho píchnout a kámoš měl doma prázdný plátna a taky barvy, tak jsem k němu začal chodit malovat. A pak se to rozjelo.

Kolik už jste namaloval obrazů?

Asi šest set. Já jsem dost netrpělivej, nejsem schopen od plátna odejít dřív, než má nějakou fazónu, takže to šlo ze začátku hodně rychle. Až někdy před rokem jsem začal malovat oleje a od té doby už nepracuju takovým tempem jako dřív. Musím víc promýšlet postupy a obsah, jinak by z toho vznikla blbina. Ale o to je ten proces zábavnější. 

Obrazy jste i prodával. Pořád to platí, neschraňujete svoje věci?

Z těch šesti stovek obrazů jich už mám u sebe ani ne stovku. Většina šla pryč, buď jsem je prodal, nebo někomu dal. Nechci stát před volbou, co si nechat, a co prodat. Jsem radši, když jde všechno do světa.

Je potíž, loučit se s vlastním dílem?

No jasně. Tak se radši hned loučím se vším, co namaluju.

Vyžaduje výtvarná tvorba jiný přístup, jiné soustředění, než když skládáte muziku a texty? 

Zdánlivě ano, ale v principu asi moc ne. Beru malování jako odreagování, nemám z obrazů takovej stres jako z textů. Je to i tím, že se do obrazů nesnažím vkládat zásadní sdělení, ono to vlastně ani nejde – což je uvolňující. Jako raper bojuju s tím, co si můžu dovolit říkat ostatním, a co ne, u malování tyhle pochybnosti odpadají. Před plátnem mám problém jen ve chvíli, kdy chci namalovat něco konkrétního a nejde mi to. 

Zajímá vás výtvarné umění nejen jako tvůrce? Máte své oblíbené autory?

Že bych byl znalec, to rozhodně říct nemůžu. Ale poznám, co se mi líbí. Když bych měl někoho jmenovat, byl by to asi Basquiat.

Kupujete obrazy?

Málokdy, spíš občas něco dostanu. Ale nemám takový fondy, abych si mohl dovolit kupovat to, co se mi skutečně líbí. Když se podívám na cenovku, většinou to neklapne...

Za kolik si můžou lidi koupit obrazy od vás?

Nevnímám se jako velkej výtvarník, takže nejde o žádné mega částky. Většinou se cena pohybuje kolem pěti tisíc korun. I když ty oleje, se kterými je víc práce a člověk je na ně i hrdej, jsou za víc.

Kupují si vás hlavně vaši fanoušci, nebo třeba i lidi, kteří netuší, kdo je vlastně Kato?

Nebudeme si nic nalhávat, většinou jde o moje posluchače, kteří zatouží po tom, aby jim doma visel zrovna můj obraz.

Po dvou letech se letos opět přihlásili o slovo Prago Union. Dvojalbum Zvukoloď má devatenáct skladeb a více než hodinovou stopáž. V dnešní době je taková porce hudby překvapivá. Nechcete svoje posluchače šidit?

Všichni dneska říkají, že lidi nemají čas poslouchat dlouhá alba, že je zajímají jen singly a ještě jen v případě, že je k nim video. Ale já si myslím, že to neplatí zdaleka o všech posluchačích. Když se podívám na počty streamů písniček z nové desky Prago Union, tak nejvíc jich má nejdelší pecka Kdo jsem, která má sedm a půl minuty. Když teda nikdo nechce poslouchat dlouhá alba, proč je nejoblíbenější ta nejdelší písnička?

Hned v první písni nové desky zpíváte: „Není to rutina, všechno teprv začíná...“ Po dvaceti letech existence kapely je ta rutina asi stále intenzivnější hrozbou. Jak jí coby ústřední autor kapely čelíte?

Vlastně nijak. Snažím se v muzice posouvat pořád dál a tenhle princip člověku nedovolí opakovat se. Jakmile bych nevěděl, jak hudbu posunout dál, a měl pocit, že něco recykluju, radši to ani nevydám. Nechci plýtvat časem, svým ani posluchačovým.

Jak byste desku charakterizoval – v kontextu toho, co Prago Union dosud vydali?

Je nejnovější, tudíž by měla být nejdál. Jinak ale nemá žádné stěžejní téma, nejde o ucelený koncept. Rád říkám, že to je paralelní prostor, kam se můžeme uchýlit, když nám svět kolem přijde úchylnej. Zároveň ale může Zvukoloď vzlétnout a po hodině zase přistát zpátky na místě, protože nejde jen pořád od všeho utíkat.

Zatímco většina titulních písní bývá spíš na začátku desky, vy jste svoji Titulní zařadili na závěr alba. S jakým záměrem?

My měli i písničku Zvukoloď, ta ale nakonec na desku neprošla, zůstal z ní jen název... A konkrétně Titulní vznikla tak, že jsem potřeboval něco, co by desku uzavřelo, takovou odcházecí pecku – a tak jsem vymyslel písničku, kde je celá první sloka sestavená z názvů skladeb, které jí na desce předcházejí. Takže proto Titulní.

Které písně z nové desky už běžně hrajete na koncertech?

No, zatím žádnou, protože ten proces zařazování nových věcí do repertoáru je už docela složitej. Zvukoloď je devátá deska Prago Union a když víte, že určitý písničky chtějí lidi na koncertech slyšet vždycky, je s každým novým albem míň a míň prostoru pro novinky. Ale zase si říkám, že když ty nové písně nezkusíme lidem zahrát naživo, nikdy nezjistíme, jestli lidi baví. Takže už na křtu Zvukolodě 20. listopadu v Lucerna Music Baru budeme hrát čtyři nebo pět nových pecek.

Pokud bychom desky Prago Union brali jako dokumenty vašeho autorského a osobnostního vývoje, co by o vás prozrazovalo nové album?

O každé nové desce říkám, že jsem na ní takovej, jakej bych chtěl být v nejbližší budoucnosti, a do vzniku další desky se tu představu snažím naplnit – abych si na novém albu mohl vytyčit další cíle. Takže mě ty desky vlastně vždycky předbíhají, jsou trochu v předstihu přede mnou samotným. 

Byl jste už nazván básníkem českého hip hopu – myslíte, že by vaše texty obstály i bez beatů, jen samy o sobě, vytištěné na papíře? Proč vlastně nikdy nevyšly knižně?

Já k tomu směřuju už dlouho. Doteď mě brzdilo, že poezie je psaná tak, aby byla hezká nejen na poslech, ale i na pohled. V mých textech je ale spousta rýmů uprostřed vět a jejich vyznění hodně závisí na intonaci – což je těžký převést do psané formy. Teď už bych asi věděl, jak na to, možná už se jen vymlouvám. Ale mám knížku v plánu.

Do jaké míry ovlivnily vaše texty – jejich lehkost, údernost, přízvučnost – zkušenosti z reklamky a práce copywritera, kterou jste se taky živil?

Pomohlo mi to, líp se mi hledají slova. V reklamce jsem byl dlouho, dostal jsem to řemeslo pod kůži a naučil jsem se využívat ho tak, aby posloužilo i mým osobním výlevům...

Mihnete se ještě dnes v reklamní branži?

Občas mi zavolá někdo z bývalých kolegů, jestli bych něco nenapsal, ale už toho není tolik. A když, tak jde o to, abych to napsal spíš jako Kato než jako nějaký muž v pozadí. Každopádně je takových nabídek málo – a je to tak dobře.

Vaše texty „spotřebují“ spoustu rýmů, slovních spojení, hříček – předpokládám, že je člověk nevysedí doma, že ho v určitém okamžiku napadnou. Jak si ty nápady zaznamenáváte?

Nosím s sebou zápisník, v telefonu mám diktafon, vlastně cokoli, co je po ruce, se hodí. Nejdůležitější ale je, zaznamenat si ten nápad hned, jakmile to neuděláte, je hned pryč. Nejlepší je samozřejmě zápisník, kterým můžete listovat a probírat se zpětně tím, co i s odstupem času pořád dává smysl a dá se z toho pak při psaní čerpat.

A jak postupujete dál, když má být výsledkem písnička?

Když mě napadne téma, vyberu si z těch zápisků všechno, co by k tématu mohlo sedět, a dám si to na konkrétní hromádku – do pytlíku, jak tomu říkám. A jakmile mě pak napadne dobrej beat, který se k tomu tématu hodí, tak způlky čerpám z té hromádky a způlky text vzniká přímo u mikrofonu, když písničku nahrávám. Protože člověk píše nezávisle na muzice a je potřeba, aby text do písničky sednul.

Beaty si děláte sám?

Vesměs jo. Sem tam se mi od někoho podaří získat beat, co mě baví, ale je to zřídkakdy. Radši jsem se naučil dělat si beaty sám. Je to taková uklidňující část tvorby.

Kdy se vám líp pracuje – ráno, odpoledne, večer?

Psát můžu kdykoli. Ale líp se to daří samozřejmě v noci, protože je kolem vás mnohem míň rušivý energie. V noci většinou s něčím začnu a přes den to dokončím.

Hudebníci, rapery nevyjímaje, někdy podlehnou pokušení angažovanosti. To jsem v tvorbě Prago Union nikdy nezaznamenal. Je to vaše vědomá volba, držet se stranou aktuálních společenských témat?

Rozhodně. Nechci se motat do politiky, protože člověk se může přiklonit k něčemu, o čem pak zjistí, že to celý byla habaďůra. Navíc chci, aby moje písničky byly nadčasový, proto se snažím vyvarovat jakýchkoli metafor odkazujících na konkrétní jména a události. Chtěl bych, aby si mou muziku mohli lidi poslechnout třeba i za sto let a něco jim dávala, ne aby nevěděli, o čem mluvím. Když už se angažuju, tak v obecné rovině, ne něčím konkrétním, protože ty písničky si to nezaslouží. Hudba je víc než politický pletichy.  

Jak vnímáte své postavení na české scéně? Spousta mladších raperů se k vám hlásí, zmiňují vás jako inspirační zdroj. Cítíte se jako ikona žánru?

Necítím, ale jestli mě tak někdo bere, tak to člověka samozřejmě potěší. Může to být znamení, že jsem netvořil zbytečně. Ale sám nad sebou odmítám takhle smýšlet. Kdybych si o sobě myslel, že jsem legenda, neměl bych už kam jít dál, a já mám pocit, že jsem ještě zdaleka neskončil.

Když jste začínal, bylo součástí hip hopové komunity pár desítek jmen. Co říkáte tomu, že dnes je rap fenomén a nejposlouchanější žánr?

Kdysi jsme o něčem takovém snili, ale je pravda, že dneska je rap ještě mnohem dál, než jsme si kdy představovali. Nový směr žánru mi není obsahově nijak blízký, mám k tomu svý výhrady, ale i mezi vycházejícími jmény je spousta lidí, kteří mají talent. Uvidíme, kdo z nich tady bude ještě za nějakých deset let...

V každém žánru je třeba hledat si to svý. To, co vám servírujou v rádiích a jinde, většinou není to nejlepší. Když nechcete hudbu přijímat na první signální, musíte mít čas a chuť hledat – což chápu, že ne každý má. Každopádně to dobrý je vždycky trošku skrytý.

Chcete vypíchnout nějaké mladší rapery, kteří vás baví?

Radši ne. Kdo jsem já, abych lidem vykládal, o co se mají zajímat, a o co ne? Talentovaný člověk, který má co říct, se prosadí i bez doporučení.

Čeká vás podzimní tour k albu Zvukoloď. Jsou i pro vás koncerty dnes hlavním zdrojem obživy? Jaký je podíl mezi tím, co vyděláte na pódiu, a mezi zisky z prodeje desek nebo merche?

Na merch jsem trošku línej, to je úplné passé, radši se věnuju muzice. A zisky z prodejů nebo streamů jsou sice fajn, ale nedá se na ně spolehnout, každopádně nevyděláte majlant. Takže zbývají koncerty. Jasně, živí mě hlavně živé hraní. Hezky to vystihuje věta, že dřív byly koncerty reklamou na desku. Dneska jsou desky reklamou na koncert.

Muziku děláte přes třicet let. Dala vám víc než vzala?

Rozhodně. Vlastně si myslím, že mi nevzala nic. Takže jedu dál a doufám, že mi bude pořád dávat smysl, muziku dělat. A že ji lidi budou dál poslouchat.