Když jdou ostatní spát, začínám pracovat

Často, když skládám, se ponořuji do svého „niterního“ světa, v němž neplatí fyzikální zákony a neběží čas. V tuhle chvíli jsem naprosto pohlcen tvořením a nevnímám okolní svět. Je úplně jedno, jestli je pět hodin ráno nebo jedenáct večer, důležitá je jen tvorba.

Jmenuji se Pavel Horejš. Hudbu dělám již docela dlouho, a za tu dobu jsem zjistil jednu věc – nestačí chtít být dobrý, ale jde o to, chtít být ten nejlepší. Konkurence je dnes velká, a proto když jdou ostatní spát, já začínám tvrdě pracovat. Dříve jsem si myslel, že když je muzikant dobrý, tak se úspěch dostaví sám. Není to pravda. Nestačí být jen dobrý, člověk na sobě musí neustále pracovat, posouvat dál své hranice, jinak jednoho dne zjistí, že mu jeho život protekl mezi prsty. Stejně tak je tomu i s hudbou. Když se ji bude věnovat čas a píle, zákonitě to půjde nahoru.

Nutkání psát písně jsem v sobě objevil již jako malý. Rád jsem skládal slova do vět, či vytvářel různé rýmy a verše. Moje písničky jsou pro mne odrazem mého srdce, toho co cítím, jak věci prožívám. Snažím se do nich dávat sám sebe a na nic si nehrát. Jednoduše, když mě něco trápí, vezmu do ruky kytaru. Následuje vypsání se z toho všeho na papír a vzniknou písně jako např. Stíny vestibulu. Skládání je pro mě jakýmsi rituálem, mojí zpovědnicí, do které dávám svoje nejniternější pocity, myšlenky, názory a krůček po krůčku se vše vyhlazuje, třídí, až vznikne určité poselství, které chci předat dál.

Miluju nahrávání ve studiu, ten proces, kdy se z mého soukromého neuchopitelného chaosu v mé hlavě stávají konkrétní věci. Když jsem nahrával poprvé, bylo pro mě vše nové. Ze všeho jsem byl velmi nadšený a každý nápad mi přišel prostě super, proto naše první kapelní písničky zněly možná trochu přeplácaně, bez jasného motivu. Dnes se snažím u nahrávání více přemýšlet, mám již poměrně jasnou představu co od té či oné písničky očekávám a vím tedy, jak by měla znít. Každá píseň je maličko jiná, proto je nejde všechny udělat naprosto stejně. Do nahrávání dávám naprosté maximum, někdy celé hodiny sedíme, přemýšlíme o cca desetisekundové pasáži písničky a věřte, že to už leze pořádně na mozek.

Jsem taky pěkný perfekcionalista, nespokojím se s průměrem, tím pádem je u mě běžné, že jednu a tu samou píseň třeba třikrát i vícekrát přezpívávám. Stále znovu a znovu, dokud se mi to prostě nelíbí (což není skoro nikdy). Ale celkový výsledek stojí za to. Natáčení nejde nijak uspěchat nebo odbýt. Navíc mám rád ten pocit, když jsem v háji a je toho na mě hodně. Právě tyhle chvíle mě posouvají dál. Stále si myslím, že je pořád lepší být naprosto vytížen než nedělat nic. Navíc mám štěstí, protože na to nejsem sám. Mám suprovou kapelu, která stojí při mně a se vším mi pomáhá.

Co se týče natáčení klipů, je to pro mě vždy zvláštní okamžik. Těším se na to jako malý kluk v prosinci na Vánoce. Ani tahle „sranda“ se však neobejde bez pořádné dřiny. Když jsme točili můj první videoklip Souznění, několik dní předem nejedl a nespal. Do klipu se nám totiž podařilo získat mnoho známých tváří např. herečku Sandru Novákovou, Janu Bernáškovou nebo české publicistu a bývalého ministra vnitra Radka Johna. Já byl ze všeho ve stresu, aby vše proběhlo tak jak mělo, a aby nenastaly komplikace, což se ale v den natáčení samozřejmě stalo, ostatně jako vždy. Snažil jsem se na natáčení být připravený na 150 %, ale na některé věci se prostě připravit nejde. Třeba na to, že vám hodinu před natáčením klipu lidi odřeknou svou účast atd. V tu chvíli jsou dvouměsíční přípravy prakticky z minuty na minutu ta tam, připadáte si bezradný. Musíte improvizovat. Celý proces tvorby klipu je tedy do jisté míry závislý i na štěstí.

Občas přemýšlím, jestli to, co dělám, má smysl, a jestli je to právě pro mě ta správná cesta. Dost často také sám o sobě pochybuji. Říkám si, že na české scéně je už více než dost kapel a kladu si otázky proč zrovna o mě by měl být zájem? Stejně si ale nakonec vždycky odpovím stejně. A to, že si nedovedu představit svůj život bez hudby, že mě muzika naplňuje, a že se s kytarou cítím naprosto volný a bez hranic. Svět najednou nabírá nový rozměr. Rozměr, ve kterém je všechno možné. A to prostě chci.