Když mě odvezete a přivezete, budu spokojenej

Nejtěžší práce při rozjezdu novýho hudebního projektu je vlastně vydržet. Ať už člověk začíná s kapelou, chce začít cvičit, anebo chytat čudly. Někdy se prostě ta udice nahodí do špatný vody, a tak je důležitý se prostě zvednout a popojít trochu po proudu. Jak řekl Charles Bukowski: „Svět patří těm, co se neposerou.“

Když si vzpomenu na začátky, a to mi bylo asi 13, kdy jsem si jenom tak v hlavě přemítal, že by mě vlastně bavilo mít kapelu a žít divokej „americkej“ sen, přišlo mi to jako přesně nalajnovanej scénář. Sejde se parta kluků, jeden z nich přinese riff, druhej začne broukat melodii, třetí rozjede beat a vznikne song. Když se pak uspořádá první koncert, kapela naběhne v plný parádě a hudební promotér, který si zrovna skočil na jedno malý, se na baru pozastaví a brada mu spadne až k tkaničkám u bot.

No tenhle sen už se dneska úplně nestává. Pochopil jsem, že vše si člověk musí poctivě vydřít. Takže po půl roce existence kapely už se natáčelo EP a chvíli po jeho vydání už se jelo do rádia. Kdybych věděl, jak se musí makat a že hudba je vlastně taková zvuková alchymie, asi už bych našim tolik neodmlouval, že chodit do ZUŠky je pro trapáky. Takhle jsem o tom nevěděl zhola nic.

Zkrat fénu v párou zahuštěný koupelně

Bohužel, abych si to všechno uvědomil, museli jsme si projít prvními kroky, kdy úplně první koncert, kam vám dorazí kamarádi a máma s tátou, je odpal rakety… No a ty další už spíš jako takovej zkrat fénu v párou zahuštěný koupelně. Jak už bylo ale řečeno na začátku, nejdůležitější je vydržet a mít ego na správné vlně. Kritika dopadá – a brát si z ní to podstatný je zisk zadarmo. Mít kapelu je nádherný cyklus, kdy s krásou sledujete, jak se na vás zkušenosti nabalují jako štěrk na hopík. A vážně žádná zkušenost není marná.

Nesedět na zadku a brát možnosti za pačesy je asi to nejhlavnější motto. Vyjezdili jsme si toho poměrně hodně a potkali spoustu skvělých lidí. Byli jsme v zákulisí s našimi idoly a prošli pár rádií. Uzavřeli distributorskou smlouvu a spolupracovali s hudebně uznávanými lidmi. Nezapomenutelné zážitky střídá ale i řada těch horších.

Valit to dopředu je sice důležitý, ale u všeho se musí přemýšlet. Jako mladá začínající kapelka jsme prošli vážně velkou řadou slibů. Například jsme nahrávali u super „producenta“, který o sobě sám psal pochvalné články, ale výsledná zkušenost byla vážně něco šíleného. Nakonec jsme z toho ale přesto vymáčkli druhé EP a naši první úspěšnější píseň Pohádka.

K ní jsme také natočili první plnohodnotný klip. No ale jak to udělat, když moc peněz, po docela nesmyslně drahém natáčení, nezbylo? Zase tomu pomohli lidi.

Klip jak dělo za pár kaček

V dnešní době je naštěstí mnoho šikovných kreativců, co se teprve rozbíhají, nebo to prostě dělají jako vy, protože to milují. No a když hodíte nabídku, tak si na vás ty zkušenosti rádi vyzkoušejí. Za „pár kaček“ pak máte klip jako dělo. K tomu jsem bonusově poznal i vlídnost velkých jmen ve světě hudby. Není to tak vždycky, ale když si Kuba Ryba udělá čas a „šaškuje“ tam s vámi půl dne a ve výsledku řekne: „Když mě odvezete a přivezete, budu spokojenej,“ to samé i Martin Švejda, tak najednou zjistíte, že jsou to taky lidi a dost často vážně skvělí lidi.

Dnes už si tak myslím, že naše kapela má dost ucelenou představu o svém vývoji a postupech. Obří wattama nabušené zesilovače a reproboxy jsem vyměnil za skromné 60W lampové kombo a ostatní přešli rovnou na digitál. Nebýt bicích, tak můžeme jezdit na koncerty osobákem. Dodnes jsem neslyšel, že by někdo poznal rozdíl. Ale já jsem staromilec, prostě za sebou chci mít ten živý zvuk, i když si pak zacpu uši in-earem. Na druhou kolej neodsouváme ani pódiovou show jak v choreografii, tak ve vizuálu.

Vlastní facelift a tým lidí, který stojí za vámi

Ve skládání písní máme ve Zastodeset snad už vyloženě daný postup. Kostru písně, třeba jen s částečným textem, přinesu já a začne nabalování a přesekávání. To asi každý zná. Vždy se snažíme nedělat věci stejně a posunout se zase o kousek jinam. Utvářet si svůj vlastní facelift.

Díky tomu, že in-ear používáme i na zkouškách, si výsledek rovnou nahrajeme a pak necháme pár dní uležet. No a na základě toho jsme si řekli: „Natočíme si sami rovnou celou desku ne?“

Velkou výhodu jsme měli v tom, že si náš kytarák zařídil doma polo-profi studio, a tak jsme měli zázemí jistý. Asi nikdy mě nahrávání a dotváření písní tak nebavilo, jako když jste v domácím prostředí a s úplně čistou hlavou jenom přetváříte nápady v realitu. Byl to nádherný způsob, jak si zase utvořit ten silný vztah k hudbě, který má dítě, které poprvé dostane do ruky kytaru, kterou tak moc chtělo. Když jsme pak sami uspořádali křest a podařilo se nám poprvé zaplnit velký koncertní sál, věděl jsem, že to za ty občasné nervy a strasti stojí. Hudba se přece dělá hlavně pro radost.

Upřímně a vážně se neskutečně těším, až skončí všechny omezování a my se všichni budeme moc vrátit na ty podia. Nechat se nabíjet energií lidí, co jsou s vámi na stejné vlně. Protože když se to stane, zkrátka se nedá přestat. Když se mi pak někdo zeptá, co mě nutí to nevzdat a pořád dřít, řeknu – „Jsou to lidi, co stojí právě přede mnou.“