Když mi bylo nejhůř, peníze byly k ničemu

Bylo mi patnáct a nedokázal jsem sledovat mamku, jak je zavřená v pokoji plného radioaktivních látek. V té samé době začal mít navíc vážné zdravotní potíže i táta… Byl jsem jako ve snu. Od reality jsem utíkal za sportem. Hraju fotbal a měl jsem za to, že si mezi spoluhráči vyčistím hlavu. Nicméně pravda byla opakem. Kluci, které jsem znal od malička, celou moji situaci zlehčovali.

Celé to teď zní jako klišé, ale v té době jsem už nevěděl kudy kam a upnul jsem se na naši fenku Connie. Jen díky ní jsem tehdy mohl vůbec přijít domu. Jenže i Connie měla svoje zdravotní trable. Měla podstoupit operaci, ke které ale chirurg dodal pouze to, že zákrok nejspíš kvůli svému pokročilému věku nepřežije. Vzpomínám si, jak mi tehdy přišlo směšné, že i když nemáme hluboko do kapsy, je nám to úplně k ničemu. Connie ale bojovala, operaci přežila a dál držela naší rodinu pohromadě v době, kdy nám bylo nejhůř. Pak se to ale stejně stalo. Ráno 7. prosince 2016 zemřela.

Její smrt pro mě byla motivací začít něco dělat. Kdybych měl dneska někomu poděkovat za to, že jsem v patnácti letech nepropadl do depresí a získal zatím největší životní lekci, byla by to jednoznačně Connie. Chci proto proslavit její jméno a spojil si ho s výpomocí a podporou. Proto jsem ho převzal.

Přirozenou cestou, jak tenhle cíl naplnit, pro mě byla hudba. Táta hrál na kytaru, já jsem si zkoušel doma rapovat. Psal jsem texty a trénoval. Obrovskou vzpruhou pro mě pak byl koncert Machine Gun Kellyho, který mě vytáhl v pražském Karlíně na stage. V tu chvíli mi došlo, že mou bundu s nápisem Connie, kterou jsem měl tehdy na sobě, vidělo přes 5 tisíc lidí živě v sále a o tři roky později necelých 400 tisíc lidí na youtube. Všechno mi začalo dávat smysl, můj sen se začal stávat realitou.

Jenže jsem nevěděl, jak s tvorbou začít a na koho se obrátit. Časem mi došlo, že jestli chci vytvořit něco kvalitního, budu potřebovat producenta. V roce 2021 jsem se dostal na univerzitu do nizozemského Leeuwardenu, ale ještě předtím, než jsem se vydal na cestu, jsem díky rodinnému kamarádovi (a basákovi Václava Neckáře) Milošovi Ráblovi stihl poznat Fandu a Máru, kteří spolu hráli hokej za Solopisky a tvoří hudbu jako producentské duo VIZO. Ocitl jsem se s nimi ve studiu a zkoušeli jsme, jak by nám to šlo dohromady.

Chtěl jsem celé moje složité období symbolicky uchovat v textu a songu, který jsem nakonec nazval Funny Money. Čas plynul a kluci zkoušeli pořád nové beaty. Jeden se fakt chytil a časem byl zárodek songu na světě.

Pořád jsem si při pouštění dema před očima představoval, jak by mohl vypadat klip. Měl jsem jasnou představu, jaké prvky v něm chci mít. Cestou do Amsterdamu vždycky míjím velké větrné elektrárny v Ijseelmeru a člověk si najednou připadá strašně malý. Mám to tam rád. No a letos v červnu mi kluci z VIZO zavolali, že mají track po masteru a že berou kameramana Kernyho a přijedou za mnou do Holandska natočit ten klip k Funny Money. Měl jsem fakt radost. Užili jsme si víkend a já si při natáčení prošel místy, která mám rád a kterým jsem vlastně tak nějak chtěl vzdát hold. A především ukázat, i pomocí sebe zezadu, jak malý je člověk proti osudu.

Funny Money je proto všechno pravdivá píseň složena od srdce. Každý z nás se na ní podílel svým unikátním emocionálním citem. Skladba má na posluchače působit jako poslední rozloučení s někým blízkým a zvýraznit ironii jakékoli irelevantní materialistické hodnoty v době emocionálních trablů. Funny Money vzkazuje světu, že tím, čím si dotyčný posluchač prochází, neprochází sám. Každý sice máme svou vlastní trať, ale kolejiště sdílíme.

Jestli jste to dočetli až sem, už určitě zvládnete mrknout i na ten klip a případně mi dát vědět, jak se vám to líbí.

Jaký je váš příběh, který jste zpracovali do singlu nebo videoklipu? Podělte se s námi a napište na mail redakce@frontman.cz.