Keylock, Aaron druhý zprava; zdroj: Facebook kapely

Keylock: Tenhle projekt prostě stojí na určité formě nepohodlí

Aaron Keylock je vycházející mladá hvězda britského blues. V roce 2017 vydal silný debut Cut Against The Grain, následně ale dle jeho slov potřeboval nový směr. Tím je pro něj nově zformovaná kapela Keylock, kde se již plně soustředí na kytaru a hlavní vokál přenechal Jonniemu Hodsonovi. V první části rozhovoru z frankurtského festivalu Musikmesse, který se celý udál v příjemném pohodovém duchu, jsem se zeptal právě na jejich pocity z nového bandu. Na druhou část jsem si vypůjčil samotného Aarona a probral s ním jeho pohled na hru a hudbu obecně.

Nacházíme se na hudebním veletrhu, tak mi to nedá se nezeptat. Jak se vám tady líbí a jak se vám včera hrálo?

Včerejší koncert byl skvělej. Dnes to pro nás bylo trochu složitější, protože jsme museli zvučit už v děvet ráno. Zvukaři a celý tým je tady ale fantastický. Výstavní haly jsme prošli asi tak šestkrát kolem dokola. Nikdy jsme neviděli tolik trumpeťáků hrát na jednom místě. (smích)

Nechybí vám tady trochu velké značky jako Fender nebo Nord?

Z části ano, ale je občas dobré podívat se i na to, co nabízejí menší firmy. To že si koupíš něco od známé značky ještě neznamená, že vždycky dostaneš to nejlepší, tu nejlepší kvalitu. A nezapomeň na kytary Martin. Ty tu vystavují a stojí to za to.

V této sestavě hrajete od ledna. Jak jste se dali dohromady, je to pro vás velká změna?

Jo, včera to bylo vlastně naše třetí vystoupení. (smích) Hráli jsme různě po jiných kapelách a tohle byl takový další přirozený krok pro každého z nás. Zajímavé je, že jsme každý z jiného koutu země, takže dát se dohromady bylo docela složitý.

Zatím nemáte venku žádný track. Nějaká novinka na obzoru?

Jak nejdřív to půjde. Ale chceme nejdřív najít ty správný lidi, kteří nás nasměrují dobrým směrem. Jasně že bychom mohli nahrát něco „doma“ ve svém volném čase, ale chceme si být jistý, že to bude stát za to, že to bude něco, co budeme chtít ukázat světu. Chceme teď odehrát co nejvíce koncertů a pak něco určitě nahrát. Navíc jsme měli štěstí, a přestože nemáme žádnou nahrávku venku, vyšel o nás článek v magazínu PlanetRock.com. Takže je vidět, že to jde i bez ní.

Teď bych měl pár otázek ohledně kytary na Aarona.

Nooo. Tak to mi radši jdem. (smích) Měj se.


V předchozí kapele v rámci sólové dráhy jsi byl frontman a zpíval hlavní vokál. Nechybí ti to?

Zpíval jsem sedm let a došel jsem k určité hranici, kde mě to brzdilo ve vývoji ve hře na kytaru. Takže to byl takový logický další krok, jak z toho ven. Potřeboval jsem změnu, roztáhnout křídla a zkusit něco jiného. Celá tahle kapela je založená na vystupování z komfortní zóny. Mimo to, že musíme hodně cestovat, tak Jack je třeba kytarista, ale s náma hraje na basu, takže to pro něj taky byla výzva, něco nového… Tenhle projekt prostě stojí na určité formě nepohodlí a improvizaci.

Jak to máš se cvičením? Cvičíš techniku? Jaký volíš přístup?

Na kytaru hraju od osmi let a nikdy jsem nebyl ten typ, co by si sednul a cvičil stupnice nebo něco podobného. Nejvíc jsem se vždycky naučil na pódiu, když jsem skládal nebo když jsem se učil hrát song, který se mi líbil. A teď je to vlastně podobný. Cvičím tím, že se učím nějaký cover, který si s klukama chceme zahrát. A samozřejmě to skládání. To otevírá nové možnosti, které tě pak definují jako hráče. Upřímně, někdy si prostě jenom sednu a píšu.

Jak ses dostal k zrovna k blues?

Můj učitel na kytaru mě naučil dvanáctku, když mi bylo asi devět. Ukázal mi nějaké muzikanty, které si mám poslechnout. To bylo takové moje prvotní zasvěcení. A pak jsem se učil postupně na různých jam sessions a tak.

Četl jsem, že si měl to štěstí a nakonec si i zahrál s některými z tvých idolů. Můžeš někoho zmínit?

Měl jsem to štěstí, že jsem ve třinácti hrál s Joem Bonamassou, několikrát s Billy Gibbonsem v Londýně a Nizozemsku. A pak jazzoví a rockoví hráči. Je to úžasné, když tě podporují lidi, ke kterým jsi vždycky vzhlížel.


Všiml jsem si, že používáš hodně kapodastr na „elektrické kytaře“? Je to protože máš kytaru tak nízko?

Používám hodně otevřené ladění do akordů. Díky skládání pak mám i dvanáct různých ladění za koncert. Takže jsem to vyřešil tím, že používám kapodastr.

A co ta pozice kytary? Je ti to tak prostě více pohodlné?

Řeknu ti proč. Když jsem začínal hrát v osmi letech, ať jsem si nastavoval řemen, jak jsem chtěl, kytaru jsem měl pořád nízko. Takže když si dám dnes kytaru výš, připadá mi to divný a nepohodlný, nejsem na to zvyklý.

Jak se cítíš v nové kapele? Musím se zeptat, protože to je určitě o dost jiné, než tvoje předchozí sólová kariéra.

Určitě je. Stoprocetně. Takhle jsem na tom vždycky chtěl hudebně být, jsem o dost svobodnější. Dlouho jsem zpíval a hrál a cítil jsem se, že stagnuju. Připadalo mi, že už nic nového nepřichází. Když jsem slyšel Jonnieho zpívat a zajamovali jsme si, cítil jsem, že je to cesta kudy jít. Mám teď kolem sebe lidi, díky kterým mám zase chuť pokračovat a chytil jsem novej náboj. Jsem přesně tam, kde teď chci být.

Máš nějakou radu pro mladé muzikanty, kteří by jednoho dne chtěli uspět podobně jako ty?

Prostě se seber a hraj. Není to o tom, co si o tobě ostatní myslí. Snažit se být perfektní podle mě ničí hudbu. Pro mě je to spíš o autenticitě. Takže… dostat se na stage a zkusit tam najít své hudební já. A nesnažit se být jako tvůj idol. To je myslím úplně nejlepší rada.