Killiekrankie: Znít jako někdo je na úkor přirozenosti

Tahle v Brně usazená ujetá opavská dvojice svou první desku Binary Land už měsíc od vydání nesnášela. Kluci v sobě tehdy prý potlačili něco organického – a formu násilně vtlačili do konkrétního tvaru. Mně to tak nepřijde. Honza Kostera a Jirka Machů působí jako zběhlí pacienti, v hlavě to ale mají pořádně srovnané a za pouhé tři roky existence se jim už podařilo zahrát na Colours i Pohodě. Říká vám něco tvorba třeba Dana Deacona nebo Fuck Buttons? Pak jste jim ideově blízko. Nebo už Killiekrankie dělají regulérní pop?

Kluci, je vaše aktuální tvorba víc noise, nebo pop?

H: Na koncertech víc pop a doma víc noise.

Vypadáte dost sehraně. Sedli jste si už v prvním momentu, když jste se poznali?

J: Hned první večer jsem Honzu nakreslil. A od té doby jsem ho nakreslil ještě osmkrát.

Hrajete teprve tři roky a už se vám podařilo zahrát na velmi důležitých akcích, mj. na Pohodě a Colours. Který moment na cestě k tomuto úspěchu pro vás byl klíčový?

H: Asi Startér.
J: Ještě předtím nás ale hodně nakopnul lednový koncert v brněnském Kabinetu Múz. Do té doby jsme hráli víceméně jen před kámošema – ale tady se ve velkém bavili lidi, kteří nás předtím vůbec neznali.

Jak jste se ke Startéru vlastně dostali?

H: Sám mám k soutěžím vlastně velkou averzi. Všechny kapely se nějaké účastní a pak spamujou, ať pro ně lidi hlasujou. To hrozně nemám rád. Na Startér jsme dostali doporučení od jedné kámošky. Bál jsem se, že něco takového budeme muset dělat taky… a pak se nějakou haluzí stalo, že jsme postoupili a ani jsme se moc nemuseli snažit.

Vadí vám sami sebe prosazovat?

H: Kdybychom museli, asi nám nic jiného nezbude, ale zatím to vůbec nebylo potřeba. Všechno za nás skoro vždycky udělali ostatní. Vlastně ani ty koncerty jsme si sami nemuseli shánět. Jsme vděční za pomoc lidí, kteří nám všechny ty věci dohazujou. Bez nich bychom neexistovali a neměli příležitosti ani důvod koncertovat.
J: My vlastně tak trochu hrajeme z donucení, mně přijde. Je to ale moc pěkné.


Jirko, ty děláš animace, ale projekce přesto sami nemáte. Vizuál pro vás není důležitý?

J: Zrovna teď v autě jsme se o tom vizuálu hádali. Chtěli jsme něco dělat, ale nakonec jsme se dohodli, že to necháme tak, jak to je…
H: Já jsem totiž zavilý nepřítel nějakých konceptů.
J: Teď mi jeden kámoš říkal, že hrajeme elektronický rock'n'roll. S touto nálepkou přece nebudeme upoutávat pozornost na nějaké barvy za námi, ale spíš na naše pohyby a úsměvy.

Vystačíte si tedy pouze s repertoárem svých úsměvů?

H: Já jsem vždycky takový napjatý a nervní. Koncertů se vlastně pořád docela bojím.

Proto ty trhavé pohyby?

H: Ono se nám totiž na koncertech vždycky něco posere. Máme spoustu krabiček, které mají jednu společnou vlastnost – jsou náchylné úplně ke všemu. A tak, jak se snažíme zkoordinovat, po sobě na podiu velmi často řveme.

Máte už dopředu nějaké záložní řešení, nebo spíš improvizujete?

J: Já jsem ten, kdo mluví, takže to vždycky nějak žehlím.
H: Rytmiku navíc taky drží Jirka, takže mně nezbývá, než se podřídit tomu, co se na podiu zrovna děje…

V gearu máte věci od Korgu a Novation. Používáte i nějaké ryze doma na koleně udělané krabičky?

J: Zatím ne, ale rád bych. Používám pak spíš intuitivní věci, které mají vlastní systém a jsou jednodušší na ovládání. Nejsem žádný muzikant a muziku jsem vlastně začal vnímat až někdy od dvaceti. Moc mě baví kaossilatory. Když člověk ví, jak s nimi pracovat, může udělat krásné melodie nejen cíleně a propracovaně, ale i úplně náhodou. Ani nemusí vědět, co se děje…
H: To jsou ty krabičky s tím čtvercem uprostřed a tlačítkama. Je tam čtverec, osa x, osa y… a v závislosti na tom, jak s tím hýbeš…

O těch osách mluvíš s takovou vášní, že určitě musíš mít rád i matematiku...

J: To asi ne, ale čím dál víc chceme, aby naše muzika nezněla rovně. Nebojíme se ani kopáků, ale rádi bychom, aby struktura našich skladeb byla založená na něčem jiném.
H: Ony ty skladby, co děláme, vlastně trochu trpí tím, jak je děláme. Když se při jamování chytíme nějakého motivu, který se nám líbí, okamžitě ho chceme převést do té živé podoby, ale občas zůstane jen na půlce cesty… a pak se k tomu velice složitě vracíme. Někdy pak obětujeme i to, že je to zrovna rovná basa nebo bicí. Tento nedostatek tvoří součást našeho soundu.


Do jaké míry reálně jamujete při živých koncertech?

H: On nikdy ten materiál nejde zahrát úplně stejně. Pevná struktura je ale tak z 85 až 90 %. Zbytek je noise a krajinky, které tvoříme improvizací.

Honzo, ty na rozdíl od Jirky máš nějaké hudební základy?

H: Pocházím z muzikantské rodiny a začínal jsem s klasikou, progrockem a Collegium Musicum. A hrozně rád mám kapelu Medeski, Martin & Wood. Až do půlky roku 2011, kdy jsem byl poprvé na Pohodě, jsem se ale dost přezíravě choval k elektronice.

Teď už kvalitní elektroniku hledáš i jinde?

H: Hlavně na Spotify, kde mi skrze poslechy všech těch šíleností nabíhají doporučení na nějaké další šílenosti. A pořád i YouTube. Když si člověk někdy něco takto napříč pustí… najednou zjistí, že jsou čtyři ráno. To žeru, je to pro mě úplný hudební fet.

Inspirují vás nějaké kapely i na domácí scéně?

H: Hrozně se mi líbi B4, Dva, Vložte kočku…
J: Nebo Gurun Gurun a svým způsobem lidským přístupem i Tata Bojs. Přestože jsou tak úspěšní, dokážou být pořád vřelí.

Kolik prostoru týdně muzice tak průměrně věnujete?

J: Tak osm hodin týdně. Vždycky tak tři hodiny jamujeme a pak tam najdeme pět minut, které se dají použít. A nakonec tu mozaiku tak nějak lepíme. Sám pak ještě pro sebe dělám různé beaty, kterých mám už plný šuplík.

Využíváš je i v rámci nějakých jiných projektů?

J: Teď se mi to hodilo na workshopu, který jsem absolvoval společně s dalšími devíti producentu s Mary C v rámci platformy Kreaton.
H: A pracujeme na hudbě k divadelnímu představení v NODu, kde bychom měli hrát naživo. Režíruje to Kateřina Jandáčková.
J: Těšíme se, že tam víc využijeme ty plochy, které děláme doma a na běžných koncertech jsou nefunkční. Tam se snažíme dělat už takovou radostnější hudbu, ne desetiminutovou skladbu založenou na ostinatu…


Slovo Killiekrankie jste si prý vybrali proto, že ve vás budí dojem něčeho dost ujetého, tvrdého a roztomilého zároveň. Je pro vás důležitější být víc ujetí, tvrdí…

H: Jedině všechno naráz.
J: Proto jsme se tak taky pojmenovali. To slovo mi přišlo jako taková roztomilost ve zlosti. Roztomilé a ujeté Killie a zlo Krankie.

Nechali jste se slyšet, že po „průšvihu“ první desky budete pečlivější. Co od vás v nejbližší době můžeme čekat?

H: Ta deska ani není deska, spíš taková slátanina.
J: Pracujeme teď na skladbě Adventure Time, kterou máme rádi a chtěli bychom ji nahrát. Už k tomu máme i natočené věci na video, jen jít do studia. Znáš mimochodem seriál s tímto názvem? Já ho hrozně miluju, mají tam geniální hudbu. Chtěli jsme si z něj vzít nějaký drum loop a mluvené samply.
H: A já jsem vykradl nějaké motivy od Nilse Frahma, které jsem si původně jen tak pro sebe hrál s delayem…
J: Pak ten drum loop zmizel, já do toho přidal beat z úplně jiné skladby… a takto my ty naše kočkopsy lepíme.

Proč si vlastně za tím svým debutem nestojíte?

J: Nebrali jsme to moc vážně a hned po měsíci se nám to přestalo líbit.
H: Je to naše bolest.
J: Je to moc čisté.
H: Nějak jsme se tehdy prostě snažili znít, což já nesnáším. Bylo to na úkor naší přirozenosti. Na tom, co děláme, si nejvíc cením toho, že se nesnažíme znít jako někdo. Myslím, že daleko lepší je znít víc organicky.
J: Ty staré tracky nás už prostě nebaví. Jsou to takové moje zacyklené loopovačky, do kterých jen Honza přidal své třešničky.
H: Teď už je to mnohem víc společná věc.

Co se vám poprvé vybavilo, když jste zjistili, že máte hrát na Besedě u Bigbítu v Tasově?

H: Vůbec jsme ten festival neznali a ten název ve mně evokoval nějakou šedesátkovou woodstock session. Ale pak jsem se podíval na lineup a bylo mně jasný, že festival je někde úplně jinde.

Chystáte něco speciálního?

H: Třeba na Pohodu jsme udělali nový song, který se za týden do Colours změnil. Možná zaexperimentujeme a zkusíme něco nového.
J: Máme nějaké tracky, které by šlo zajamovat a zkusit je třeba nějak replikovat. Jenže jsme dost perfekcionisti. Musíme mít jistotu, že to v praxi bude fungovat.
H: Spíš myslím, že jsme tak trochu sráči, protože se ty jamy bojíme hrát naživo.
J: Takže záleží na tom, jaká bude atmosféra.