Klára Vytisková: Nesoutěžte, respektujte se a jděte vlastní cestou

Po necelých pěti letech od vydání alba Home se Klára Vytisková vrátila na scénu se svěžím zvukem alba Love is Gold, o který se postarala společně s pěti různými producenty. Vydání desky předcházely singly s videoklipy Just be You a Ice, které zaznamenaly velice slušný ohlas. Na křest, původně naplánovaný na půlku dubna, nyní vyrazit nejde, pojďte si tedy alespoň přečíst o tom, co Kláru inspiruje, jak tvoří a kdo jí pomáhá. Držíme jí palce, aby album mohla pokřtít začátkem června na Vyšehradě.

Kláro, o čem je tvé nové album a co tě inspirovalo k jeho hlavní myšlence, byla to tedy hlavně láska?

Ještě více než o lásce je tohle nové album o životě. O věcech, které prožíváme všichni. O tématech, o kterých se bavíme s kamarády v kavárnách. Skládám píšničky na základě reálných situací, které žiju. Ta láska, o které jsou písničky na Love is Gold, je trochu jiná než ta randící, která byla na první desce Toxique. Je to láska k práci, k životu, respekt k sobě samému.

Kudy k tobě inspirace přichází? K někomu chodí v obrazech, k někomu v melodiích...

Většinou přijde sama, v nečekaných momentech. Prožívám nějakou konkrétní situaci, emoci, a najednou přijde popěvek nebo kus textu. Náročné je potom to celé zpracovat, najít si na to čas. Vařím třeba s dcerami oběd nebo jedu v metru, a najednou mě ta myšlenka napadne. Tak ji hned nahraju na diktafon, kus melodie, úryvek beatu. Večer pak sednu k pianu a pracuju na ní dál.

Jak ta práce potom vypadá? 

Nejvíc mě baví ta alchymie akordů a melodie. Od začátku vím, jakou myšlenku chci následovat, kam to směřovat. Pracuju potom s obrazy, které s tou myšlenkou souvisí, které dají dohromady celý příběh. 

Skládáš výhradně s pianem? 

Hlavně s pianem. Na minulé album jsem složila jednu píseň i s kytarou, ale moc na ni neumím. Byla to výzva, člověk si musí sáhnout jinam, než je zvyklý. Myšlenku a melodiI nové věci rozpracuju na pianu, ale beaty a synthy pak dělám v GarageBandu. 

Takže sama pracuješ i na aranžích? 

U předchozího alba to bylo jednodušší. Měla jsem mnohem víc času, takže jsem většinu aranží dělala sama. Teď ty aranže aspoň navrhnu, do studia přijdu už s nějakou představou. Na iPadu třeba natapuju beaty, vyberu synťáky. Potom sedíme ve studiu s Vildou Bérešem a trávíme hodiny nad zvukovými bankami a vybíráme zvuky synthů z Propetha, dál tu věc posouváme. To je pro mě skvělá terapie. Některé aranže nahrajeme s kapelou a potom je ve studiu jenom doladíme. Občas mi s beaty poradí i manžel (bubeníkem Klářiny původní kapely Toxique, nyní bubeníkem Ewy Farné a Muff Romanem Víchou, pozn. red.), a na základě různých návrhů pak třeba vytvoříme loop. 

Takto vytvořené podklady s sebou berete i na pódium?

Áda (Adam Koller, bubeník, pozn. red.) má s sebou na pódiu SPD-SX Pad, se kterým spouští některé samply. Protože ne na všechno stačí ruce. Všechno, co se dá, se snažíme uhrát živě. Na nové desce si zřejmě do pár písní samply budeme muset ještě vytvořit. 

Tvoje klipy mají umělecký přesah. Myšlenka v Just be You je velmi neobvyklá. Šlo o tvůj nápad?

Když jdeme dělat klip, myšlenku toho, co chci vyjádřit, mám v hlavě jasnou, ale pak většinou nechávám na režisérovi, aby ji ztvárnil tak, jak ji chápe. Například tady přispěla úžasná režisérka Tereza Vejvodová. Je jí teprve něco přes dvacet, ale okamžitě pochopila, o co jde, a přišla se spoustou skvělých nápadů, které jsou v tom klipu vidět. 

Na kterou událost se teď nejvíc těšíš? 

Teď jsem trávila hodně času přípravami křtu, který se měl uskutečnit 16. dubna ve Studiu Hrdinů v Praze. Ale vzhledem k dané situaci s COVID-19 jsme museli křest zrušit. Desku tedy snad pokřtím 2. června na Losers Open Air festivalu na Vyšehradě, na dlouho plánovaném koncertu s akrobaty Losers Cirque Company. Ale díky všemu zrušenému nic neplánujeme a jsme prostě všichni čtyři spolu doma, to nás baví. V létě bychom pak měli jet i do Bruselu na festival Street Party a další letní akce. Na podzim plánujeme turné. 

Cestuješ s kapelou do zahraničí často?

My jsme i s Toxique hodně jezdili do zahraničí. Většinou do Francie, Belgie, Anglie. Ale teď už si víc vybírám. Mám dvě děti, takže už nemůžu jezdit tak jako dřív. Kdyby přišlo víc koncertů v kuse někde daleko, vytuním si minibus a budu jezdit s dětmi vzadu. (smích)

Musela jsi při vydávání desky prosazovat svoje názory proti někomu? Narazila jsi na nějaké limity? 

Celá deska Love is Gold je o respektu k sobě, a zároveň o umění prosadit se a jít si svojí cestou. Třeba singl Just be You je přesně o tom – nesoutěžit. Držet si svoji představu, dělat co tě baví. Postupem času jsem se to také musela naučit. Držet se své myšlenky a stát si za ní. Není to o tom, že bych si nenechala poradit. Ale člověk musí věřit sám sobě, tomu, co dělá. Mám kolem sebe naštěstí tým lidí, se kterým si naprosto věříme a respektujeme se. Říkáme si věci na rovinu. Vilda třeba řekne: Hej, ty tvoje kila jsou moc cheesy, pojďme tam dát trochu jinou harmonii. A já si to pak poslechnu, a říkám: Vildo, děláš to moc složitý, nech tam aspoň jeden jednoduchej F-Dur, a pak tam klidně dáme všechny ty sedmičky. 
Nicméně, třeba původní myšlenka Love is Gold byla poměrně jednoduché, až klasické akustické album s kytarou. Ale ten vývoj, dialog mezi mnou a producenty, trval dva roky, a postupně je z toho elektro pop.

Jak se podle tebe proměnila hudební scéna od tvé poslední desky?

Od mé poslední desky Home je to jen pět let, tam zas takový rozdíl nevidím. Ale od desek, které jsme vydávali s Toxique, tam je to sakra znát. Hlavně v přístupu k propagaci a PR. Dřív byly tiskové dny alfa a omega vydání alba, bylo tady pár časopisů a severů, které o albu napsaly. Teď, se sociálními sítěmi, se ta síla hodně rozmělnila, muzikant musí mít vedle skládání tracků další full time job na sociální sítě. Trochu z toho uniká ta tajemnost – vidět ty zpěváky jenom na koncertech. Každý už ti může vidět do kuchyně, a v tomhle je to hodně jiné.

Baví tě víc akustické koncerty nebo koncerty s celou kapelou?

Obojí má něco do sebe. Deska Love is Gold je hodně elektronická, ale tu další už bych opravdu chtěla vydat jako třeba lehce akustickou. Miluju kontrasty. Po létě plném festivalů je příjemné dát si pár koncertů akusticky, je to osvěžující a navíc si můžeš hrát s polohou hlasu. Ale na velkém pódiu je zase skvělé mít ten support kapely za sebou, mít pořádný zvuk.

A stalo se ti na koncertě něco překvapivého, divného?

Ty koncerty jsou kapitola sama pro sebe. Můžeš mít koncert pro tisíc lidí, a necítíš z publika odezvu, žádnou energii, ať se snažíš sebevíc. Ale měli jsme koncert třeba v Doubici, kam s kapelou jezdíme každý rok na soustředění. Je tam fabrika, ve které zkoušíme. Kolem louka, koně, lesy… Po třech dnech soustředění sneseme nástroje dolů do klubu, kam přijdou místní. Tam jich přijde třeba sto, ale ta energie je neskutečná. Můžeš být sebevíc unavená, ale po tom koncertě jsi jak na speedu, protože ta energie se prostě vrací...