Klenoty pedalboardů #15: Boss OC-5 Octave

Téměř každý individuálně vystupující (nebo třeba sólový nástroj v duu doprovázející) kytarista obvykle dříve či později zatouží zahustit svůj sound – protože již staří Římané věděli, že basa tvrdí muziku ;) Zdánlivě jednoduché zadání nebylo dlouhá léta smysluplně řešitelné, dokud nepřišel svým způsobem zázračný „Super Octaver“.

Jak vás Frontman informoval, Boss OC-3 nabídl dělený oktáver, kdy ke spodním tónům ve volitelném rozmezí přidává basy a zbytek vyšších tónů zůstává beze změny. Tenhle mluvnicky nepříliš obratný popis ani zdaleka nevyjadřuje míru fantastického přínosu, kdy k našim akordům získáme zároveň i basovou linku. Basisté tenhle model sice docela odzívali a zůstávali u svých prastarých monofonních OC-2, ale celá fingerstyle komunita OC-3 nadšeně zařadila do svých pedalboardů.

Na základě sesbírané zpětné vazby Boss koncem roku 2020 představil vylepšenou verzi, odvážně přeskakující logickou číselnou řadu 2,3 rovnou na 5. Některé internetové teorie operovaly s myšlenkou že OC-2 + OC-3 = OC-5, ale realita nabízí ještě zajímavější příběh. V Japonsku má číslo 4 nepříjemné konotace spojené se smrtí, takže u Bossů se žádné čtyřkové značení poněkud nesystematicky nevyskytuje.

Nicméně tento číselný skok nakonec opravdu marketingově vyjadřuje technologický skok mezi dvěma verzemi. OC-5 nabízí celkový upgrade a především kvalitnější sledování tónů (tracking) a má tak být spojením ikonického zvuku OC-2 a vylepšeného prvního polyfonního oktáveru OC-3. Fingerstyle superstar Mike Dawes se dokonce nebojí použít vyzývavý titulek s dotazem, jestli je to nejlepší pedál pro akustické kytaristy.

Nazývá ho „oktáver na steroidech“, protože se na něm opravdu intenzivně zapracovalo. Kromě už zmiňovaného lepšího trackingu, který reportuje většina recenzentů i uživatelů. Ubyl jeden vstup (na OC-3 byly dva pro kytaru/basu) a byl nahrazen přepínačem na čele efektu, takže není nutné přepojovat jacky. Tady bych podotkl, že záleží na ladění a já jsem běžně připojoval svoje barytonové kytary do vstupu Bass. Panel popisků je daleko přehlednější (nejsem velký fanoušek nepříliš vzhledných starších designů) a otočný volič s kótami byl nahrazen daleko logičtějším přepínačem Vintage/Poly. Ubyl zkreslovací obvod, který zřejmě skoro nikdo nepoužíval (mě taky neoslovil) a naopak přibyla další +1 oktáva, takže můžete hrát až ve čtyřech oktávách najednou (-2/-1/0/+1). Horní oktáva je využitelná např. při sólech nebo simulaci dvanáctistrunné kytary. 

Mód vintage má být přesnou replikou ikonického zvuku OC-2, který používají celé generace basistů. Je to monofonní oktáver, takže se používá pro hraní jednotónových linek. V módu Poly se dějí ona zmiňovaná kouzla, takže oktávy přibývají i v akordech nebo raději souzvucích. Samozřejmě to není samospasitelné a hru je nutno trochu přizpůsobit produkovanému zvuku.

Kromě již známé možnosti nastavení, v jakém rozsahu bude efekt hrát basové tóny, přibyla funkce Lowest, kdy efekt sám vyhodnotí nejnižší tón v souzvuku a další oktávy přidá jenom jemu. Výborné pro plný akordický doprovod.

Většina lidí hodnotí OC-5 jako veliký kvalitativní posun, i když v komentářích se občas vyskytují názory, že OC-3 byl lepší. Následující hloubkové srovnání s mnoha ukázkami v provedení jazzového walking basu vám třeba s tímto dilematem pomůže.

Měl jsem poměrně vzácnou možnost vedle sebe srovnat všechny tři verze. Protože nejsem žádný basista, plně analogová OC-2 mě zas tolik nenadchla. Přece jenom od roku 1982 ze setrvačnosti často zpochybňovaný digitál už ušel kus cesty. Pro kytaru jsou novější verze jednoznačně vhodnější.

Vizuálně, ovládáním i zvukem mi přišla OC-5 lepší než OC-3. Občasná výtka akustických hráčů míří k tomu, že oktáver mění zvuk i při vypnutém pedálu. Proto je tu i Direct Out, který zachovává hlavní signál nezměněný, ale vyžaduje trochu složitější zapojení (smyčka nebo druhá linka wet/dry).

Novější verze má také menší vliv na základní zvuk sama o sobě. Latence podle fyzikálních zákonů samozřejmě nemůže být nulová, ale u těchto subbasových zvuků to problém není. Když si oktáver trochu osaháte, vyzkoušíte své osobní nastavení, nebudete očekávat úplné zázraky a při aranžování budete respektovat možnosti efektu, může se vám to může vrátit v pódiově oslnivé podobě.       

Abych jenom nekriticky nechválil, při manipulaci mě vždycky dokázala naštvat současná papírová krabička Boss. Složitě se do ní dostává, efekt je v ní příliš natěsno a je sice výborně chráněný z pěti stran, ale koho to napadlo, dát z té nejcitlivější, lícové strany jenom tenký karton? To se tedy zodpovědnému korporátnímu oddělení příliš nepovedlo. Ale je to jenom obal. Samotný obsah je vynikající, výjimečný a inovativní. Takže opět se ukázalo, kdo je BOSS.