Klubařina, to je dřina #15: Jazz Tibet Club (Olomouc)

Kluby, sály a další koncertní prostory nejsou jen budovami s pódiem. Jsou to mnohdy regionální svatostánky koncertního umění, které krom cihel a malty pojí vášeň k hudbě klubařských srdcařů. V tomto seriálu vám přibližujeme příběhy vybraných českých hudebních klubů. Těch míst, kde krev, pot a slzy nejsou jen symbolikou, ale praxí. Těch míst, kde si po koncertě rádi dáte panáka se svými fanoušky na baru. Těch míst, kde lidé rádi stojí v předním řadách a nepustí se pódia, ani když jim záda valchuje circle pit. Klubů, na které se muzikantům vyplatí zacílit. Jen co to zase bude možné.

Před Brnem bylo hlavním městem Moravy a to až do 17. století, kdy i kvůli ničivé švédské okupaci ztratila na vlivu ve prospěch dnešního druhého největšího města České republiky. Šesté největší město státu, sídlo arcibiskupství a Univerzity Palackého, kterou navštěvuje zhruba 20 tisíc studentů. Místo zrození 6. symfonie F dur rukou jedenáctiletého Mozarta. Město, po kterém se roku 1990 procházeli Michael Stipe a Billy Bragg z R.E.M., kde také koncertovali. Město, kde zazněly progresivní riffy art-rockových Yes. Město, které díky Jazz Tibet Clubu křižují slavné zahraniční osobnosti a kde se konala česká premiéra nejednoho umělce. Olomouc.

Rok 1990 byl v mnoha ohledech zlomový. Pro olomoucké milovníky hudby dychtící po živé produkci neméně. Vznikla myšlenka hudebního klubu, který má mimo jiné přímý odkaz na humor Divadla Járy Cimrmana již v názvu. Kdo je znalý teorie vzniku jazzu v hlavě největšího imaginárního českého génia při jeho pobytu v Tibetu, nepotřebuje dalších vysvětlení. Toho roku se právě parta kolem Ervina Schlessera, Jaroslava Švarce, Miroslava Zbončáka a Zdeňka Tichého zmobilizovala a zrodila myšlenku Jazz Tibet Clubu. Ve spolupráci s městem Olomouc osídlili zakládající členové bývalou solnici, která byla skoro 400 let neudržovaná. 

„Je možné, že ve středověku to byla konírna – nachází se přímo u hradeb a zeď je široká dva a půl metru, ale nejsou o tom žádné dochované materiály. Památkáři mají budovu evidovanou jako solnici – nacházely se tu sklady soli, která se prodávala na trhu. I v pozdější době objekt fungoval jako sklad soli – na solení chodníků ve městě.” (Zdroj: www.jazztibet.cz)

Letité skladování soli a zanedbaný stav neudržovaných prostor si vybral svou daň. A tak před Spolkem přátel olomouckého jazzu stála výzva v podobě rozsáhlé rekonstrukce od solí rozežraných podlah až po jako cedník děravou střechu. Nemluvě o první premiéře klubu a to zavedení elektřiny, vzduchotechniky a vody. Po úmorných pracích se nakonec proroctví  olomouckého muzikanta Emila Vrchlického „To bude jednou světoznámý klub” vyplnilo. Po necelých 6 letech tvrdé práce a nákladných investic později se veřejnosti otevřel první olomoucký jazzový klub.

Za 25 let svého provozu hostil prostor nejen jazzmany světových úrovní a věhlasu, ale i jiné nekomerční žánry a méně známé ale hodnotné čerstvě objevené umělce. Nezřídka si tak někteří odbyli svou českou premiéru právě v Jazz Tibet Clubu jako např. novozélandský bubeník Myele Manzanza, britské jazzové trio Mammal Hands nebo americká indie-rocková kapela Shearwater a spousta dalších. Ze zahraničních hvězd namátkou Richard Bona, Robert Glasper, Erik Truffaz, Terence Blanchard, Victor Bailey, John Medeski, Glen Hansard, Portico Quartet, Gogo Penguin, The Comet Is Coming, The Bad Plus, Phronesis, Hidden Orchestra, Sophie Hunger, Júníus Meyvant, Moddi, Astronautalis, Tosca. Z domácích pak například Priessnitz, Tata Bojs, -123 min., Please The Trees, Lenka Dusilová, James Harries, Zrní, Midi Lidi, Nylon Jail, Emil Viklický, Ondřej Pivec, Dan Bárta a Robert Balzar Trio nebo Clarinet Factory.

„S olomouckým klubem Tibet se mi pojí pár nálad a zážitků. Vždy naprosto skvělé publikum, dobří lidi kolem klubu, hezká dramaturgie. Pamatuji si na jeden koncert s Baromantikou, kdy jsme nemohli dohrát jednu píseň kvůli střídavým záchvatům smíchu kapely a Lenky. Pamatuji si sólový koncert, kdy jsem hrála Theodoros a přesto, že hned naproti hrála Illustratospera, tak nikdo z nás neměl nouzi o diváky. A též na poslední sólový koncert , který jsem hrála pro skvělé lidi ze Sdružení D. Ach, už aby se zase hrálo! (skladatelka, zpívající klavíristka, aranžérka a producentka Beata Hlavenková)

Klub ve většině případů pořádá koncerty a akce ve vlastní režii a produkci. Spolupracuje ale i s festivaly jako Jeden svět, Mladí ladí jazz, Old’s Cool nebo Prix Bohemia Radio, v rámci kterého se tu každoročně natáčí Radio Wave Live Session. V programu mají své místo i nejrůznější benefiční akce, např. pro Sdružení šance Olomouc či každoročně Olomoucký majáles Univerzity Palackého. Výjimkou nejsou ani akce, kdy se prostory pronajmou externím pořadatelům. „I u pronájmů se ale snažíme držet kvalitu a nekomerční charakter, není jich proto tolik. Naše práce je pro nás stále ještě vášní, a chceme proto věnovat energii jen věcem, se kterými souzníme a za kterými si můžeme stát. Připadá nám to fér i vůči publiku, jehož důvěru jsme si získali a nechceme ji zklamat. Soustředíme se na autentickou, autorskou hudbu a kvalitu, zakládáme si na osobním přístupu a dlouhodobě budovaných vztazích. Při stavění programu čerpáme z kombinace různých zdrojů. V průběhu let jsme si vybudovali síť kontaktů, ať už jde o individuální agenty, bookingové agentury, samotné hudebníky nebo i přátele, kteří se hudbě nevěnují profesionálně, ale sledují ji intenzivně, mají přehled a dávají nám občas tipy na zajímavé věci. Sledujeme dění a aktivně oslovujeme kapely, které nás zaujaly. Snažíme se zařadit Českou republiku a Olomouc do jejich turné, občas si naopak na základě našeho pozvání najdou další koncerty po cestě a postaví malou šňůru. Spousta účinkujících se k nám po roce či dvou vrací a při stavění turné už s námi počítají. Taky si po koncertech povídáme s hudebníky a i od nich sbíráme tipy. A občas si nás něco najde úplnou náhodou. Nabídek chodí pochopitelně hodně a i z nich nás pravidelně něco zaujme a osloví. Rozhodně se jim nevyhýbáme, přetlak je ale velký a je nad lidské síly projít vše. Je to tedy od všeho trochu,” vysvětluje dramaturg klubu Vladimír Foret.

„Olomouc určitě není destinací kterou si světoví promotéři a agenti označují na mapě červeným špendlíkem. O to víc je obdivuhodné co tam Vláďa Foret dokázal. Jedná se určitě o jeden z nejlepších jazzových klubů v republice, na prvním místě je vždy špičková dramaturgie s vysokými nároky a bez podbízení se publiku. Příjemné komorní prostředí a osobní přístup k umělcům z klubu učinil jednu z nejoblíbenějších tuzemských destinací napřiklad pro Erika Truffaze či Gogo Penguin." (dramaturg a ředitel festivalu Respect Borek Holeček, Rachot Production)

Nezanedbatelnou část plochy pódia Tibetu (6,5 m x 4,5 m) zabírá koncertní křídlo, které patří k stálému vybavení. I tak dokáže pojmout i živelný čtrnáctičlenný funkový big band z Islandu nebo dvacetičlenný jazzový orchestr. „Specifické je klenutým stropem a také tím, že je na něm umístěno okno do ulice. Během zvukové zkoušky je tam tak denní světlo, což není v klubech úplně časté. Večer, kdy už se zešeří, zase světlo z ulice poskytuje kontakt s okolním světem. Často taky přes něj nakukují náhodní kolemjdoucí, které hudba linoucí se z klubu zaujala, nebo ti, co se na koncert už nedostali,“ barvitě popisuje Vladimír. 

Jazz Tibet postrádá klasickou backstage. I když postrádá není asi to správné slovo. Posuďte sami. V backstage se mění designová kavárna umístěná v prostoru za pódiem, která se v den koncertu zavře a slouží jen hudebníkům a jejich týmu. Psychickou přípravu na umělecký výkon tak mohou stimulovat kávou z berlínské pražírny a relaxem na venkovní zahrádce.

Klenba nad pódiem byla v minulosti zvukařskou výzvou. Pomocí akustických prvků a opatření odborně navržených na míru prostoru se ze sálu stal prostor, kde se hudba rozezní čistě a srozumitelně. „Občas nám kapely dokonce říkají, že jim na pódiu maličko chybí špinavější zvuk," vypráví dramaturg Tibetu.

Sál, kde zazněly tóny trubky Erica Truffaze či izraelského hudebníka Itamara Borochova, pojme až stovku diváků na sezení nebo dvě stě na stání. Atmosféru koncertu lze sledovat i z balkonu, kde u větších koncertů buduje produkce elevaci pro ty, kteří by koncert neustáli.

„Tibet jazz club má tu správnou šťávu. Před pár lety jsme tam hráli s mým kvartetem a i tak jej mám v živé paměti. Jazzový klub jak se patří, s nádherným barem a oduševnělým personálem, díky kterému se cítíte jako v bavlnce. A to publikum. Překrásní, inteligentní lidé s citem pro spojení s hudbou na všech úrovních. A dobrý zvuk! Báječně jsme si to užili a už těším se, že se tam letošní léto vrátím." izraelský jazzový skladatel a trumpetista Itamar Borochov 

Vladimír vyslyšel mou prosbu a ukojil mou nešvar lásky k příběhům: „Vzpomínám si na jednu milou situaci. Tehdy u nás vystupovalo čtrnáctičlenné islandské funkové těleso Samúel Jón Samúelsson Big Band. V noci před koncertem přijeli obrovským nightlinerem, ve kterém po celé turné bydleli a který zaparkovali na ulici před klubem. Na druhý den v před polednem se klub, který přes den funguje jako restaurace, otevřel a začali chodit hosté na obědy. Za chvíli, když už byla restaurace plná, se otevřely dveře a v nich se objevil spoře oblečený mohutný chlapík s plnovousem a vzezřením vikingského válečníka, s ručníkem přes rameno a s kartáčkem na zuby v ruce. Všichni hosté zmlkli, ruce s příbory jim ztuhly a všichni do jednoho s údivem sledovali, jak si to ten chlapík v ručníku štráduje kolem nich jakoby nic směrem k toaletám.

Pak se mi vybavuje ještě jedna milá vzpomínka. Když byl u nás před třemi lety koncert Glena Hansarda a kapely Interference (jako vzpomínka na zesnulého zpěváka Ferguse O’Farella), už dopředu se beznadějně vyprodal, a tak jsme hodně lidí, kteří to zkoušeli i večer na místě, museli bohužel odmítnout. Bylo dusno, v sále zaplněném do posledního místa o to víc. Okno na pódiu tak zůstalo otevřené, aby tam bylo trochu snesitelněji. Po prvních odehraných skladbách si Glen všiml, že za oknem na ulici stojí hlouček lidí a koncert poslouchají odtud, a tak je šel pozdravit a část písně odzpíval do okna, mimo mikrofon, jen pro ně. 

Když pak po dvouhodinovém koncertě došlo na druhou sadu přídavků, vzal Glen všech dvě stě lidí ven a několik skladeb odehrál s kapelou i hosty z řad návštěvníků (mj. skalním fanouškem s valchou, který na koncert přijel až z Itálie) na ulici. Uprostřed skladby s názvem Passing Through se ozvalo zacinkání a hlouček lidí se musel rozestoupit, aby pustil poslední noční tramvaj, projíždějící (passing through) tudy po cestě do nedelakého depa... Magický zážitek.” (pozn. red.: viz video níže, moment s tramvají 5:18)

A co radí dramaturg věhlasného olomouckého klubu začínajícím umělcům?

„Především mít střízlivá očekávání a trpělivost. Každý dramaturg nebo produkční klubu dostává obrovské množství e-mailů s nabídkami vystoupení a není v lidských silách na všechny projít a odpovědět na ně. To myslím může potvrdit kdokoli z kolegů. Dobré je neposílat neosobní hromadné e-maily a také pečlivě zvažovat místa, která oslovit. Často dostávám nabídky, ze kterých je zřejmé, že si odesílatel nedal vůbec práci zjistit, jaké hudbě se věnujeme. Občas mi tak nechtíc uteče nějaká opravdu zajímavá a sympatická, protože ji v tom množství prostě přehlédnu. To mě pak mrzí. 

Zpočátku jsem se snažil odpovídat na každou nabídku a vždy jsem se snažil upřímně vysvětlit, proč se daná věc do klubu nebo dramaturgie třeba nehodí. Po čase jsem to ale musel vzdát, nedalo se to zvládat časově. Každý pořádaný koncert vyžaduje velké soustředění a pečlivou přípravu, a to je opravdová podstata mé práce. Nadějným začínajícím kapelám se snažíme pomáhat tím, že jim poskytneme prostor v našem programu a zajistíme produkční a technické zázemí jejich koncertu, případně je pomůžeme nakontaktovat na další místa nebo je nabídneme jako support v rámci vytipovaného žánrově blízkého koncertu. Když najdeme začínající kapelu, která má nesporný talent, osobitý autorský rukopis i potřebnou pokoru a nadhled, je radost pomoct jí na její cestě. Tu a tam se nám to poštěstí.”

A nakonec apel na vás: Máte s nějakým klubem sami jako muzikanti tak dobré zkušenosti, že byste ho do této naší „síně slávy“ chtěli doporučit? Nebo naopak zkušenosti tak špatné, že by se mu každý hudebník měl obloukem vyhnout? I na ty si posvítíme. Pište na redakce@frontman.cz.

Prostor: pódium 6,5 m x 4,5 m
Ozvučení:
PA:  třípásmové full range reproboxy Renkus-Heinz Qube BRH koaxiální konstrukce, basové reproboxy Renkus-Heinz Qube TRS (18", 1600 W)
DSP procesor Lake Contour Pro 26
koncové zesilovače Yamaha P7000S, P5000S
Monitory: 4x pasivní monitorové reproboxy JBL PRX412M, 2x koncové zesilovače Yamaha P3500S, 2x aktivní monitorové reproboxy dbTechnologies Stage Opera M12-4
Mixpult: digitální pult Soundcraft Vi1 - 32 vstupů, 24 aux sběrnic, uživatelské rozhraní Vistonics, 4 nezávislé efektové procesory Lexicon, 4pásmový plně parametricý ekvalizér BSS Audio na všech vstupech a sběrnicích, 30pásmový grafický ekvalizér BSS pro každou sběrnici, kompresor a gate DBX na všech vstupech, kompresor DBX na všech sběrnicích, VCA skupiny a uživatelské vrstvy. 
d. i. boxy: 4x BSS AR-133, 1x Proel DBA8CH (8 kanálů)
Piano: Petrof Model I, 284 cm, rok 1956
elektromagnetický snímač Helpinstill Model 280 Balanced-Line Grand Piano Sensor

Osvětlení:
4x reflektory EuroLite PAR-56 300W 
2x reflektory FHR1000 1000W s plankovexní čočkou
6x LED reflektory Stage PAR 18 tri-color LED 3W
4x LED spot hlavy Showtec Indigo 150-LED
1x Showtec Sunstrip Active DMX MKII
1x čtyřkanálový DMX stmívač EuroLite EDX-4 DMX dimmer pack
ovládání: Avolites Titan One
hazer Stairville AFH-600 DMX

Projekce:
DLP projektor InFocus IN-104 (svítivost 2700 ANSI, kontrastní poměr 4000:1, nativní formát 4:3, nativní rozlišení XGA (1024x768)
roletové projekční plátno Da-Lite 250 x 200 cm pro přední projekci
VGA kabel vyvedený na pódiu i u pultu