Klubařina, to je dřina #3: Divadlo Pod Lampou (Plzeň)

Kluby, sály a další koncertní prostory nejsou jen budovami s pódiem. Jsou to mnohdy regionální svatostánky koncertního umění, které krom cihel a malty pojí vášeň k hudbě klubařských srdcařů. V tomto seriálu vám přibližujeme příběhy vybraných českých hudebních klubů. Těch míst, kde krev, pot a slzy nejsou jen symbolikou, ale praxí. Těch míst, kde si po koncertě rádi dáte panáka se svými fanoušky na baru. Těch míst, kde lidé rádi stojí v předním řadách a nepustí se pódia, ani když jim záda valchuje circle pit. Klubů, na které se muzikantům vyplatí zacílit. Jen co to zase bude možné.

Plzeň, která dobyla svět hned několikrát ať už světoznámým ležákem Prazdrojem nebo jako evropské město kultury 2015, pulzuje univerzitami, kluby a hospůdkami. Ve středeční večer jen těžko najdete podnik, kde byste se nestali součástí párty, kulturní akce anebo obou naráz. Při svém putování městským společenským životem neminete historicky ikonický prostor, Divadlo Pod Lampou. Za několik dekád působení uvedla dramaturgie klubu světová i česká velká jména a spoustě menších pomohla vyrůst.

Ze zahraničních nelze vynechat Royal Republic, Lagwagon, Dreadnoughts, Total Chaos, The Legendary Pink Dots, Firewater, The Peacocks nebo Infected Rain. Z těch větších českých projektů byste jen těžko našli kapelu, která zde nevystoupila. V počátcích klubu zdobila plakáty jména jako Visací zámek, Burma Jones nebo Alice a z novější éry Sto zvířat, Gaia Mesiah, Sunshine, Skyline, Tomáš Klus, Tata bojs, Marpo, Vypsaná Fixa, Zvíře jménem podzim nebo Mydy Rabycad. 

„Od roku 2000 fungujeme nepřetržitě až dodnes. Doslova dodnes.”

Divadlo Pod Lampou svůj zrod datuje k listopadu 1990, tehdy ještě v rámci městského kulturního střediska. Kolébkou i celoživotním domovem je jí budova, kde v sedmdesátých letech působil stejnojmenný soubor divadla malých forem, který nakonec z politických důvodů ukončil svou činnost ještě před koncem téže dekády. V době, kdy se myšlenka kulturního prostoru zabydluje v objektu, je impozantní novorenesanční dům dlouhodobě prázdný a ve špatném stavu. Objekt byl původnímu majiteli navrácen v rámci restitucí po komunistickém režimu. Majitel restituovaného objektu po nějaké době nabízí Divadlu pod lampou, jako jedinému uživateli, odkoupení nemovitosti. Organizace klubu tento návrh přináší tehdejšímu vedení města s projektem vybudování kulturně sociálního centra, kde budou pod jednou střechou sídlit kulturní aktivity (DPL) a sociální aktivity (Centrum protidrogové prevence a terapie). Návrh se u veřejných zástupců města setkává s kladnou odpovědí, město objekt odkupuje a začínají přípravy kompletní rekonstrukce. Financování stavby hradí z větší části město Plzeň, ale daří se zajistit i podporu formou 4,5 milionu Kč z Úřadu vlády, konkrétně Protidrogové mezirezortní komise.

„Na prvním koncertě jako divák, od druhého za barem...”  

V letech 1997 až 1998 probíhá celková rekonstrukce objektu a mezi 1998 až 2000 se realizují protihlukové úpravy. Po zdařilé kolaudaci Lampa plnohodnotně otevírá roku 2000. „Od toho roku fungujeme nepřetržitě až dodnes. Doslova dodnes.” (Provoz klubu je přerušen z důvodu nařízení vlády z důvodu pandemické nákazy koronavirem, pozn.red.) Během let rekonstrukcí produkčně-dramaturgický tým nezahálí a pořádá koncerty v Lochotínském pavilonku, dnes již neexistující Svornosti a dalších místech po Plzni. Program klubu se od roku 1990 až dodnes pyšní průměrným počtem 10 až 16 akcí do měsíce. 

Divadlo Pod Lampou v první fázi své existence působí jako městská příspěvková organizace, od roku 2008 jako obecně prospěšná společnost založená městem Plzeň. Pozici ředitele zastává Petr Choura, sympatický usměvavý dramaturg, který se krom bookingu a organizování velkých a malých koncertů nebojí ohnout hřbet k údržbovým úkonům provozovny. „Na prvním koncertě jsem byl jako divák, od druhého za barem. A v roce 1995 jsem klub po Ivanovi Jáchimovi převzal. Což už je strašně let,” směje se Petr, kterého potkáte i jako stagemanažera a dalších produkčních pozicích na různých festivalech.

„Jedno z míst na mapě Čech, když se řekne rock and roll." David Urban, D Smack U Promotion

Divadlo Pod Lampou je mimo klubových koncertů i letitým pořadatelem kapelní soutěže Múza, která letos slaví 28 let. Idea Múzy vznikla původně na půdě Mikulášského gymnázia. Soutěž na prkna podzemního sálu s balkónem přemístil Jan Šimon (Agnus Dei, Positive Mind, Radosta), který soutěží prošel jako muzikant i organizátor. Dnešní ročníky soutěže mají i několik kvalifikačních kol a finalisté se dělí o ceny, které jim pomohou v rozvoji jejich počátečního protloukání se. „Jediným vstupním kritériem pro soutěžící Múzy je, aby soutěžící neměl doposud vydanou oficiální nahrávku. Hlavním cílem soutěže je pomoci hudebnímu podhoubí se profesionalizovat a vítězům cenami v podobě pobytů v partnerských nahrávacích studiích poskytnout kariérní krok vpřed. Jedním ze soutěžících byla i na svých začátcích kapela Mandrage, která je původem z Plzně. Tehdy třináctiletý bubeník Matyáš Vorda, i přesto že se kapela neumístila, vyhrál cenu nejlepšího bubeníka ročníku. Vzhledem k útlému věku dostal karton tatranek,” vypráví Petr. Takto vyslala Múza do světa západočeské kapely jako teepee nebo The Wild Roots, které se na její půdu pravidelně vrací.

Drtivá většina koncertů je v produkci klubu či koprodukci s managementem kapel. Koncertů z pera externí agentury je výrazně méně, ale jak Petr podotýká: „Plzeň je v tomhle jiná než Praha. V Praze působí spousta agentur, které si pronajímají kluby na pořádání koncertů. V Plzni taková situace není a tak s Lampou plníme funkci aktivní podpory kulturní scény.” Krom přispění do rozvoje začínajících kapel přiváží často poprvé do Plzně kapely, které se tam v cyklech následně vrací i do dalších klubů a na festivaly.

„Stará Lampa, pódium obráceně, neopakovatelné a z dnešního pohledu úsměvné koncerty s Ember, fotky z Polaroidu, které už nejsou ani úsměvné, ale rovnou k smíchu. Pro Sunshine byl klub Pod Lampou možná důležitější než třeba město, ze kterého pocházíme.” Kay Buriánek (Sunshine, FVTVRE).

Na obligátní dotaz na bizarní a veselé historky z produkce Petr odpovídá: „Já se přiznám, že část toho se z tý hlavy snažim vytěsnit, protože na každý akci je nějakej zádrhel nebo nějaká problematická situace. To je prostě produkce. Ale jako příklad vzpomenu třeba na Tata Bojs. Během koncertu Milan Cajs prokopl kopák a náhradní blánu u sebe zrovna neměl. Náš tehdejší zvukař hrál na bicí a sehnal známého, který sednul do auta a přivezl kopák, na který pak i Tata Bojs ten koncert dohráli. Za cca 35 minut, což mi přijde dodneška neuvěřitelně rychlý. A po tu dobu kapela za sebe pouštěla projektorem úryvek z komedie Veselé Velikonoce s Belmondem a živě je parafrázovali a vytvořili takový volný program.” Za zmínku stojí i extravagantní a výrazný Bruno Ferrari, který na koncert Pod Lampou přivezl jako hosta Jitku Zelenkovou, se kterou natočil klip k písni Věci, o kterých se nemluví.

Ani otázkou na to, jestli ho někdy zaskočil rider některé z kapel, ho nerozhodím a pokračuje: „Jinak už mi ani ty zprvu absurdní požadavky v riderech nepřijdou tak absurdní. Dneska už pochopím, že tam můžou být i třeba ponožky, vzhledem k tomu, že kapely jsou na tour třeba i měsíc a půl v kuse. A ano, jedná se o opravdové ponožky, ne white socks" (kód pro kokain, pozn. red.).

Ke kuriozitám historie klubu patří koncert Hentai Corporation v roce 2009. Kapela si s sebou přivezla fanoušky autobusem. Jak je u jejich koncertů zvykem, byla to párty až do stavu vyčerpání. Na výroční akci po deseti letech znovu vypravili autobus, který potrápil nejedna játra. Cestu tam si pamatují jen někteří, cestu zpátky skoro nikdo.

Ředitel „Lampy” závěrem dodává radu začínajícím kapelám, se kterými pracuje celou svou kariéru: „Mějte profily na sociálních sítích, dema, ukázky záznamů živých koncertů ať si vás pořadatel může rychle oťukat. Je důležité vnímat, že ve vztahu kapela a klub se obě strany potřebují. Také ale zvážit své možnosti a uvědomit si, že pevně nastavený honorář a nekompromisní vyjednávání s sebou nese i povinnost se o svou fanouškovskou základnu, tedy i potenciální návštěvníky klubového koncertu, starat. Kapely by si měli udržovat vlastní selfpromo a nespoléhat na klub, že koncert vyhlásí do světa. Role klubu není shodná s rolí promoting agentury. I větší projekty, které už do klubů vlastně nemusí, jezdí menší klubová kontaktní tour a podpisové akce. Například Tomáš Klus nebo Marpo. O fanouška se kapela musí starat. A taky je důležité být součinný s pořadatelem a dodat potřebné materiály. Stageplan pro zvukaře, playlist, i když kapela není registrována u OSA a promo balíček, kterým klub může koncert prezentovat."

A nakonec apel na vás: Máte s nějakým klubem sami jako muzikanti tak dobré zkušenosti, že byste ho do této naší „síně slávy“ chtěli doporučit? Nebo naopak zkušenosti tak špatné, že by se mu každý hudebník měl obloukem vyhnout? I na takové si posvítíme. Pište na redakce@frontman.cz.

Citace čerpány z "Večerů pod lampou", almanachu Divadla Pod Lampou 1990-2005.