Když jde o propojení, vyžaduje to stejnou dávku koncentrace

Babí léto, zdá se, proudí naplno. Sezóna vplouvá do sezóny, než se zase všechno na chvíli uspí. Rána jsou ještě trochu podobná těm letním, jen o něco přísnější. Hodně práce je za námi, pocity lehké nejistoty střídají pocity absolutního štěstí a radosti z toho, kde všude jsme se mohli v létě podělit o kus naší muziky.

Červen, masivní bouřky pro čistý vzduch, tajný koncert v kině s projekcí na plátně, o dva dny později na Metronome Festivalu. Konfrontace s realitou „velkého světa“, kdekdo by točil tunu insta stories, ale my nepomáháme pomíjivosti k tomu, aby byla ještě pomíjivější, stačí tak, jak to je. Prioritou je zvuk a vibrace. Vítaní publika v mikinách, stavba hlukových stěn, výlety do post rocku, introverti v roli extrovertů, snaha o propojení hemisfér. Nekonečná zábava a vtipné zjištění, že bude asi potřeba nakoupit delší kabely. Před námi kývající hlavy, tančící první řady, ruce nad hlavami, život. O týden později návštěva Bílé paní na Hradeckém slunovratu, odvrácení bouřky neutišitelným řinčením činelů a strašidelnými zvuky ve smyčce. Tajné stezky v lesích dovedou být nesmlouvavé, duchapřítomnost je žádoucí, pokud se nechceš dát na scestí.

„Vy jdete nějak moc vidět, čím to je?“ ptá se dávná kamarádka z dětství. Jediné, co se dá říct, je slovo práce, ale ne práce na tom být vidět, spíš právě na tom zvuku a vibraci. Na propojení. Vlastně to není tak těžké, pracuješ s věcmi jako je upřímnost, odstup, láska, chuť, odhodlání... a s tím se dá provádět ledacos. Žít život pro sebe a mít ho obohacený o tyhle kolektivní momenty, které mají nevyčíslitelnou hodnotu. A když je potřeba, ukázat svůj postoj pomocí vztyčeného prostředníčku všem, kteří se ke kapelám a muzice staví jen jako k produktu. A že jich je. Nemáme problém občas zariskovat pro smysluplné věci s přesahem, s vidinou, že zítra se nám bude vstávat líp.

Červenec klepe na dveře, vitajte na Rock for People, Colours, máte, co jste chtěli. Krása, co se nenaměří, během setů zimomriavky, komunikace s vesmírem na úrovni. Ani si nevzpomínám, kdy jsme se přestali brát vážně a začali brát víc vážně spíš tu snůšku zvuků, která z nás leze. Zajistit si se zvukařem vlastní mix, dotáhnout to a udělat kvůli tomu celodenní soustředění v sále, aby to všechno fungovalo, jak má. Přístup, co se nám pak podle všeho vyplatil, protože kromě toho všeho se na Prázdninách v Telči konečně koncertně setkáváme s Tata Bojs, s kapelou, která nás všechny, ať už víc či míň, ovlivnila. Na tohle setkání nikdy nezapomeneme.

„A jaký to je, hrát pro tisíc lidí?“ ptá se moderátor v rádiu. Těžko popsat, se stejným nasazením ti můžeme zahrát doma v obýváku i na Colours. Není důvod dělat rozdíly, když jde o propojení, vyžaduje to stejnou dávku koncentrace. Na pražské náplavce bylo publikum vždycky napůl domácí, napůl cizokrajné a stejně na jedné lodi. Válení na Povaleči moc dlouho netrvalo, ale na přídavek času zbylo, tak jako i na pár dojemných momentů při setkání s novými fanoušky po koncertě.

Nakonec nás vítr zavanul až na koncerty v Budapešti a Miškolci. Líbilo se nám tam moc, a tak se snad ještě někdy někam projedeme. Ale teď už není čas ztrácet čas, pořád hodně práce, slíbili jsme singl a k tomu nás čekají domácí koncerty s novými kamarády z Maďarska Mayberian Sanskülotts v Klubu FAMU (19. října) a Kabinetu Múz (20. října). Kdo bude chtít, může se s námi vydat do zasněných krajin a natrhat si pugét i pro sebe. Ale pozor, aby vás nestrhl vodopád...