Kolik songů na Spotify nikoho nezajímá?

Britský týdeník The Economist před nedávnem vydal speciální číslo věnované průzkumům o zábavě v digitální éře. V něm poměrně výrazně rozporoval tzv. long tail teorii, která se kromě dalších zábavních segmentů podstatně dotýká i hudby. O co jde?

V roce 2006 britsko-americký spisovatel a přispěvatel technologického magazínu Wired napsal knihu nazvanou The Long Tail: Why the Future of Business Is Selling Less of More, ve které se zabýval mimo jiné myšlenkou, že digitální éra přináší se zvýšením dostupnosti technologií a globálního propojení internetovou sítí možnost najít alespoň nějaké fanoušky prakticky pro cokoliv a že éra mainstreamových superstar, které mají v zádech velké společnosti, je u konce. Následovaly příběhy celosvětových hvězd zrozených na YouTube, které jeho domněnky potvrzovaly, a ve společnosti zavládl názor, že cesta ke slávě je otevřenější než kdy jindy.

Redaktor The Economist Gady Epstein se ale na tuto myšlenku podíval s odstupem času z pohledu čísel, na jejichž základě přišel s tvrzením, že umělci jsou v digitální době sice zbaveni nutnosti protloukání se skrz management hudebně průmyslových molochů, ale že jim je do cesty postavený jiný nepřítel jiného druhu – algoritmus. Ty, které používají velké streamovací služby, totiž fungují na principu toho, že vám k poslechu nebo sledování doporučí videa nebo songy, které se líbí co největšímu počtu uživatelů. Zároveň se jim ale daří k obrazovkám (které jsou relevantní jednotkou i v případě hudby, protože podle posledního globálního výzkumu společnosti IFPI poslouchá 55 % posluchačů hudbu ze svých smartphonů) dotáhnout podstatně víc lidí, a Epstein tak tvrdí, že doba na rozdíl od předchozích tvrzení nebyla nikdy příhodnější pro mainstreamové hity generující obrovské peníze.

A jak je to s tím Spotify?

Vzhledem k tomu, že náklady na uchování skladby v databázích streamovací služby jsou v internetovém věku nulové, bobtná nabídka internetových přehrávačů každým dnem. Podle údajů společnosti Nielsen v roce 2007 91 % z tracků prodávaných digitálně ale nepřesáhlo 100 prodejů a 24 % pak navíc nemělo ani víc než jeden prodej. Podle dat Spotify v roce 2013 bylo přehráno pouze 80 % jeho dvacetimilionového katalogu, tedy, že celé čtyři miliony songů se za ten rok k nikomu nedostaly. Blockbustery se ale každopádně staly blockbustery ještě mocnějšími než doposud.

Úsvit digitálního věku je pro kulturu plný hledání řešení, která jí pomůžou vypořádat se se zmatky způsobenými přechodem na virtuální platformy a pro umělce to znamená i nutnost přemýšlet novátorsky i o službách, skrze něž lze svou hudbu nabízet. Některé algoritmy totiž holt jednoduše nezávislým muzikantům nedopřejí až tolik pozornosti, kolik by si od nich mohli slibovat.