Koncert zblízka #1: Sting byl v pražské O2 areně jako doma

Doba, kdy jsme na Stingovy koncerty chodili skoro jako do „sámošky“, tedy s pocitem samozřejmosti a vláčným krokem za pět minut začátek, jsou zřejmě pryč. Popandemické, koncertů lačné publikum stepovalo u bran O2 areny už několik desítek minut před ohlášeným časem otevření v 18:30. Naštěstí se ale první návštěvníci hned za turnikety rozprchli po celém obřím prostoru, takže nebyl problém najít si skvělé místo zhruba ve třetí řadě od pódia, pěkně uprostřed.

Zbývající hodinku a půl do začátku nám s ostatními souputníky vyplnilo vzpomínání na předchozí výpravy za Stingem (případně s The Police) po různých štacích v Evropě, na jeho ležérně-domácí vystoupení na prvním ročníku Metronome Festivalu 2017 (klobouk dolů před pořadateli, že ho sem tehdy na úplně novou akci dostali) a na jeho ryzí muzikantství ve spolupráci se Shaggym, jíž mnozí ze začátku nedávali moc důvěry, jen aby následně naživo seznali, že to pánům ladí víc než skvěle (a že Shaggy opravdu UMÍ zpívat!).

Čekání na Gordona

Krátce po osmé na scénu nastoupil Stingův syn Joe Sumner se svou kytarou Fender Acoustasonic Strat BK a zahrál několik svých písní. Není to asi lehké, být synem jednoho z nejvšestrannějších zpívajících baskytaristů, když navíc vypadáte jako Sting, máte podobnou barvu hlasu a do vokálních linek vám chtě nechtě prosakují podobné melodické postupy.

Vlastně jsem Joa dost obdivovala za to, že se svým písničkářstvím předstoupil sám s kytarou před vyprodanou halu a dobře publikum naladil na dlouho očekávaný hlavní program. Ostatně, před pár lety na Metronome Festivalu byl i členem Stingovy doprovodné kapely a zpíval s ním několik písní. Kdoví, možná jednou, až nám Mr. Sumner starší odejde do křemíkového nebe, bude Joe jeho důstojným nástupcem.

Nejstarší a nejnovější

S úderem deváté na pódium nakráčela hlavní sestava – Dominic Miller (kytara), Kevon Webster (klávesy), Zach Jones (bicí), Shane Sager (foukací harmonika), Gene Noble a Melissa Musique (vokály) a nakonec Mr. Sting (zpěv, baskytara).

Vyjma závěrečné Fragile hrál Sting po celou dobu na svou drahocennou baskytaru Fender Precision '57 bez pickguardu. Také se k mé velké radosti díky náhlavnímu mikrofonu pohyboval napříč pódiem, takže se často octnul i mimo akční rádius paní přede mnou, máchající ve vzduchu do výšky zdviženýma rukama. (Mimochodem, měla na koncertě svou náctiletou dceru, která vypadala, že se taky dobře baví – a vůbec, v okolním publiku se vyskytovala pestřejší generační škála, takže nešlo o žádný třídní sraz po dvaceti, třiceti a více letech.)

Koncert odstartoval našláplou triádou Message In A Bottle – Englishman In New York – Every Little Thing She Does Is Magic a alespoň soudě podle předních řad, publikum dobře vědělo, co má dělat – zpívat v kuse celý text a na patřičných místech bouřit. Následoval set písní z nového alba (If It’s Love, Rushing Water a For Her Love), které jsou podle mnohých (včetně mě) tím nejlepším, co Sir Gordon od dob alba Brand New Day napsal. Publikum je ocenilo nadšeně, ačkoli ještě nejsme ve fázi, kdy bychom si tyhle skladby zpívali nahlas. Věřím, že s postupujícím časem je teprve opravdu doceníme.

Sóluj, ale nevyčnívej

Právě poslední jmenovaná skladba For Her Love svou kytarovou vyhrávkou nejvíc připomíná ikonickou (a jen si to přiznejme, nasládlou) Shape Of My Heart z alba Ten Summoner’s Tales z roku 1993. I na tu později došlo, a kytarista Dominic Miller zde odvedl jako vždy precizní, byť zejména v posledních letech „růžky nijak nevystrkující“ muzikantský výkon. (Co se týče jeho nástroje, Miller střídal své dva Telecastery, kromě písní Fields Of Gold a Shape Of My Heart, kde hrál na akustiku, a přídavkové Fragile, kterou hraje na kytaru vždy Sting a Miller ho zastupuje ve funkci basisty).

To je ostatně i případ ostatních Stingových muzikantů. Ti, kdo byli zvyklí si na koncertech užívat výbušnou bubenickou ekvilibristiku Omara Hakima nebo dříve třeba Vinnieho Colaiuty, mohli být lehce uzemněni nevtíravým, byť přesným hraním Zaca Jonese. Stejně tak nenápadně, ač potřebně, se své role zhostil klávesista Kevon Webster. Bylo by skvělé slyšet, jak si poradí s většími sólovými plochami, na jakých publikum kdysi utáhli na vařené nudli Kenny Kirkland nebo David Sancious. Jenže turné My Songs je spíš o společném užívání si dobře známých hudebních forem jednotlivých skladeb, než o divokém, až hypnotickém koncertním jamování z dob Stingových prvních sólových alb.

Více prostoru pro ukázání muzikantské osobitosti dostal úžasně hlasově vybavený vokalista Gene Noble, který si „na pána“ dal přidanou sloku v Shape Of My Heart a v závěru této skladby vystřihnul ještě skvělou falzetovou koloraturu.

Při duetu Whenever I Say Your Name se náležité pozornosti dostalo také zpěvačce Melisse Musique, která ale na můj vkus až moc doslovně napodobovala Mary J. Blige, původní interpretku songu na albu Sacred Love. Vystoupení Musique bylo sice dokonalou show, ale v kontrastu se Stingovým civilním projevem, koncentrovaným na samotný zvuk a obsah sdělení, působilo poněkud teatrálně.

Originálně a zároveň s úctou k původní melodické lince Stevieho Wondera, pak svůj prostor využil Shane Sager, mladý hráč na foukací harmoniku, který si střihl slavnou melodii a sóla v Brand New Day. Sting si ho ještě předtím dobíral, zda na to ve svém mladém věku stačí.

I když tedy pražský koncert neoplýval většími výlety do improvizačních krajin, nechyběla mu hravost a nadhled – když se Sting ve zvolněném závěru Every Little Thing She Does Is Magic v rámci plánované choreografie „přilepil“ vedle Dominica Millera, stihl si z něj ještě vystřelit – u notoricky známé fade outové melodie mu drcnul do prstu, aby se pak kytarista musel zasnažit vzniklý karambol zažehlit.

Čiré muzikantství

Právě naprostá koncentrace na hudební materiál a text a zároveň nadhled nad celou situací byly u Stinga zásadní. Jógou zocelený sedmdesátník totiž po celou dobu vystoupení působil, že si svoje songy nejen užívá, ale hlavně že je podává s neuvěřitelným klidem, pokorou a zacílením. Sting má Prahu rád (jeho syn Joe ostatně svůj předskokanský set uvedl milým českým „Ahoj Praho! Dnes večer budeme dělat muziku, ok?“) a nepotřebuje si tady u nás hrát na efektní show.

Poctivé muzikantství, potřeba sdělit myšlenku skrze text a sdílená radost z hudby jsou to, co muzikantům na stagi i publiku vyloudí až připitoměle šťastný úsměv na rtech. Potěšilo i zařazení starých pecek od The Police, zejména psychedelické Spirits In A Material World, kterou tu díky oficiální distribuci alba Ghost In The Machine v 80. letech zná i širší publikum.

Závěrečná třetina koncertu se nesla ve znamení osvědčených hitů Walking On The Moon (transponované do pěvecky přívětivější h moll), So Lonely, Desert Rose, King Of Pain (kde se k muzikantům na stagi přidal i Joe Sumner) a Every Breath You Take, která pro skalní fanoušky vždy znamená určité krasosmutnění, protože značí závěr koncertu.

Zahraj to znovu, Gordy!

Jedna z věcí, které na Stingových koncertech jako muzikantka často oceňuji, je jeho chuť přearanžovávat staré fláky do nového kabátu. Jenže ačkoli se to tentokrát nedělo, nikdo si nestěžoval. Naopak jsme si – minimálně my v prvních řadách – užívali to, že přesně víme, co se v následující vteřině stane: kdy přijde akordická progrese na konci Englishmana, stopka v Every Little Thing She Does Is Magic – a nebo že Sting & spol. jako přídavek patrně zařadí bájnou Roxanne.

A taky že se tak stalo, přestože Sting si dělal na oko legraci, že „jsme se snad zbláznili, že tohle přece neuzpívá“, zatímco Dominic už na kytaru trsal úvodní akordy. Všichni jsme to rádi spolkli i s navijákem včetně zpomalené reggae pasáže s citací Boba Marleyho a halekaček „Roxaaaaano“, které zná už dávné publikum z koncertů v osmdesátkách.

Závěrečnou protiválečnou Fragile věnoval Sting lidem na Ukrajině a také íránským ženám, vzdorujícím represím tamního režimu. Až na pár pokřikujících diváků v zadní části haly, kteří ale záhy zmlkli, panovalo během skladby až pietní ticho.

Divákům znalým Stingových koncertů bylo jasné, že po Fragile už nic dalšího nebude. Trochu jako když o Vánocích vybalíte všechny dárky a pod stromečkem už nic není. Připomenout si naživo Stingovy skladby v jejich ustálené koncertní podobě ale bylo trochu jako vrátit se domů. Prosím, jen klidně víc věcí, které se v téhle turbulentní době zdají být konstantní.

Playlist

Message In A Bottle
Englishman In New York
Everything She Does Is Magic
If It’s Love
For Her Love
Rushing Water
If I Ever Lose My Faith In You
Fields Of Gold
Spirits In A Material World
Brand New Day
Shape Of My Heart
What Could Have Been
Whenever I Say Your Name
Walking On The Moon (in B)
So Lonely
Desert Rose
King Of Pain
Every Breath You Take

Přídavky:

Roxanne
Fragile