Koncert zblízka: The Cure v Praze aneb elixír mládí Roberta Smithe
Některé intenzivní koncertní zážitky potřebují nechat trochu odležet, než o nich člověk začne psát. V dnešním reportu se vracím ke koncertu The Cure z 24. října. Už ve chvíli, kdy kapela ohlásila tour na rok 2022, jsem věděl, že si jejich pražskou zastávku nenechám ujít. Jak bych taky mohl? Ještě když jsem si je tak trestuhodně ujít nechal při jejich zastávce na Colours. Zkrátka jsem byl opravdu natěšený, ale ani tak jsem si nedokázal představit to, co ten večer uslyším. A mohl za to jeden jediný člověk – Robert Smith.
Do haly jsem se dostal v půlce setu předskokanů The Twilight Sad, kteří byli výborní. Jejich mix shoegaze a post punku jsem si v rámci možností užil a určitě bych rád někdy zašel i na nějaký jejich „normální“ koncert, ale co si budem‘ povídat, tenhle večer byl přeci jen o někom jiném.
The Cure mají za sebou už téměř padesát let na scéně, ale i tak tu byla spousta mladých lidí. Bylo skvělé vidět tak rozmanité publikum, jaké ten večer dorazilo – od mladých punkáčů a stylových gotiků až po prošedivělé padesátníky a kravaťáky, kteří vyrazili na koncert s celou rodinou. Jedno ale všechny spojovalo – černá barva a čirá radost.
Robert Smith ovládl čas
Devátá hodina odbila – světla zhasla. Na obřích obrazovkách se objevila planeta Země a z reproduktorů se ozvala první novinka, těžkotonážní otvírák Alone. Při druhé skladbě Pictures of You jsem se už nemohl ubránit znepokojivé otázce – jak to ten chlap sakra dělá?
Ano, The Cure poslouchám už dlouho a ano, viděl jsem spoustu jejich živáků, ale stejně, když je slyšíte naživo, znovu a znovu vás zaskočí. Nejen že ten člověk na stagi ani moc nevypadá na třiašedesát, ale on tak hlavně ani nezní! Respektive jeho hlas se za celé téměř padesátileté působení v The Cure v podstatě ani nezměnil.
Ono vůbec v celé kapele zjevně nestárne asi nikdo, všichni šlapali jako hodinky a Simon Gallup při hře na basu a potulování se po stagi působil přímo uhrančivě. Stejně uhrančivá byla atmosféra v O2 areně. Dost tomu pomohl i (snad až na dvě výjimky) na O2 arenu dobrý zvuk a skvěle postavený setlist. Ten byl rozdělen do jedné hlavní části a dvou přídavkových.
Třetí set plný hitů
The Cure vsadili na fanouškovskou nostalgii a po trochu pomalejším rozjezdu začali sázet jeden flák za druhým. Set vygradoval trojicí skladeb Burn, Shake Dog Shake a A Forest, kdy už stála celá O2 arena a mně na těle vyskočila husí kůže. Hlavní část koncertu pak příjemně plynula až do první přestávky, kdy si fanoušci vyžádali kapelu poprvé zpět.
Bouřlivý potlesk nemusel The Cure příliš dlouho přemlouvat. V úvodu druhé části zahráli jednu ze skladeb z nového alba, dojemnou I Can Never Say Goodbye, a uzavřeli ji hitem Disintegration.
Po dlouhém potlesku a standing ovation se kapela vrátila na třetí set, který se od začátku až do konce nesl v duchu těch největších hitů. U Friday I'm In Love zpívala a tancovala celá hala a elán The Cure vydržel až do konce, kdy zazněly jedny z největších klasik In Between Days, Just Like Heaven a Boys Don't Cry.
Hoď tam na to nějakej flanger
Jako správný úchyl na kytarový gear si neodpustím malou vsuvku, na co to vlastně ti The Cure hrají. Dávno pryč jsou ty časy, kdy byl Robert Smith neodmyslitelně spjatý s jemně modifikovanou kytarou Fender Jazzmaster. Poslední roky už drží v rukách jedině svoje signature modely od značky Schecter. Převážně na modely od Schecteru hraje i basista Simon Gallup. Reeves Gabrels zas nedá dopustit na kytary značky Reverend.
Nemusím asi nijak zvlášť zmiňovat, že zvuk The Cure je především o modulačních efektech, hlavně o flangeru a chorusu – někdy obou najednou. Až na Gabrelse bychom v pedalboardech Smithe i Gallupa našli téměř výhradně krabičky značky Boss, které, jak sám Smith poznamenal, už za ty roky zná a ony dělají přesně to, co po nich chce.
Nadějné vyhlídky na nové album
Robert Smith toho za celý večer moc nenamluvil, ale to ani nemusel. Všichni víme, že to nikdy nebyl žádný velký mluvka. Ostatně jak sám řekl při příležitosti uvedení The Cure do Rock’n‘rollové síně slávy, nikdy nebyl moc zdatný v komunikaci. Je to paradoxní, když si člověk uvědomí, jaké příběhy a pocity dokázal za ty roky dostat do své hudby.
Asi podobně jako mnoha dalším divákům se mi před začátkem koncertu rojila v hlavě spousta otázek ohledně nového alba, které The Cure před několika lety ohlásili, ale pak už se o něm nikdo nezmínil. Odpovědí jsme se však dočkali v podobě hned několika úplně nových písní, a tak nezbývá než doufat, že se snad už brzo dočkáme i samotné desky, kterou všichni fanoušci tak netrpělivě vyhlížejí.
Po dvouapůlhodinovém koncertu a šestadvaceti odehraných skladbách nezbývá než konstatovat, že The Cure to zase dokázali a Robertu Smithovi se nějak podařilo oklamat samotný proces stárnutí. Můžu už jen dodat – The Cure at their best.
Setlist:
Alone
Pictures of You
Closedown
A Night Like This
Lovesong
And Nothing Is Forever
Cold
Burn
Fascination Street
Shake Dog Shake
Play For Today
A Forrest
The Last Day of Summer
Want
From the Edge of the Deep Green Sea
Endsong
Přídavek 1:
I Can Never Say Goodbye
Plainsong
Disintegration
Přídavek 2:
Lullaby
The Walk
Friday I'm in Love
Close to Me
In Between Days
Just Like Heaven
Boys Don't Cry
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
