Koncert zblízka: Dream Theater v Brně přesvědčili a potěšili

Předskakování připadlo finské kapele Arion stejného nástrojového obsazení jako Dream Theater, tedy kytara, klávesy, basa, bicí a zpěv. Jejich třičtvrtěhodinka melodického, lehce pompézního metalu neurazila, ty, kteří kapelu znají, jistě i potěšila a vhodně připravila půdu hvězdám. 

Ony hvězdy, jmenovitě zpěvák James LaBrie, kytarista John Petrucci, klávesista Jordan Rudess, baskytarista John Myung a bubeník Mike Mangini se ovšem na pódiu vůbec nechovají hvězdně. Skromnost a spontaneita v pódiové prezentaci, podpořené efektivními světly a krásnou tématickou projekcí jsou navýsost sympatické. A velmi příjemný, takřka dokonalý, byl i zvuk: plastický a čitelný v celém prostoru haly, ba i venku na cigaretě při otevřených dveřích.

Set Dream Theater odstartovala frenetická úvodní skladba nového alba The Alien, která už skupině zajistila Grammy za nejlepší metalový výkon. K mému potěšení následoval otevírák osmadvacet let starého třetího alba Awake, nazvaný 6:00, a po dvou novějších skladbách zazněla i hymnická Caught in a Web z téže desky. S radostí jsem si s halou zazpíval a vychutnal si mocný kytarový riff i klávesové závoje.

Bubeník Mike Mangini, který už od minulého turné upustil od rampy s menšími bubínky, umístěné nad soupravou, hrál efektivně a precizně – jen se pořád nemůžu zbavit dojmu, že Mike Portnoy měl prostě větší švih. Už na nahrávkách se mi nepozdával zvuk Manginiho virblu a naživo se mi potvrdilo, že je to skutečně nejspíš v jeho rukou.

Zato John Petrucci byl naprosto jedinečný! Nádherně okrouhlý zvuk v sólech a lahodných táhlých vyhrávkách, sytý v riffech a zvonivý v pasážích, které i na elektrice zněly, jako by hrál na akustickou kytaru. Přesvědčivý byl i Jordan Rudess, který – ač nepochybný virtuóz – mě po celé desáté roky příliš nedojímal. Původní party prvního klávesisty Kevina Moorea zahrál velmi věrně a v nejnovějších věcech používá na své jediné klávesnici na otočném a výkyvném stojanu často zvuk hammondek, čímž se u mě docela rehabilitoval. No, a precizní John Myung s šestistrunnou baskytarou (většinu koncertu odehrál stejně jako Petrucci na jeden nástroj, teprve na přídavek přišel s jiným modelem), to už je taková konstanta. Bylo krásné sledovat jeho klidné zaujetí hrou.

Ze starších skladeb zazněly ještě jemná a zpěvná Solitary Shell, About to Crash a Losing Time / Grand Finale z vynikajícího alba Six Degrees of Inner Turbulence (2002) a jako předposlední kus halu rozproudil největší hit kapely Pull Me Under z průlomového druhého alba Images and Words (1992). Závěr regulérního setu patřil členité dvacetiminutové titulní skladbě nového alba A View From the Top of The World.

K přídavku se kapela nenechala dlouho přemlouvat. Začal nádhernou pinkfloydovskou plochou kytary a kláves, uvádějící epický kus The Count of Tuscany z alba Black Clouds & Silver Lining (2009), posledního s Portnoyem. Publikum se na LaBrieho výzvu chytlo a mocně přizvukovalo v závěrečném bezeslovném chorálu. Loučení bylo dlouhé a dojemné a svědčí o respektu, který mají tito mistři svých nástrojů a snad i životů ke svým často zcela oddaným, ale nikoli fanatickým příznivcům. Děkujeme pánové, bylo to krásné. I s tím neobyčejným nedělním odpolednem, které koncertu předcházelo!