Koncert zblízka: Lenny Kravitz v Praze odpálil nálož hitů, publikum ale nerozezpíval

Začnu kapánek pre-boomersky: zjišťuju, že stát pět hodin na čtverečku 50 x 50 cm uprostřed davu různě se strkajících, zaclánějících, pachy a vůně rozsévajících a ne vždy do rytmu tleskajících lidí už pro mě nějak není. Tedy – pro mě a zjevně ani pro spoustu ostatních lidí v našem sektoru stání pod pódiem. Buď za to může věkový průměr publika, který jsem odhadla na čtyřicet a výš, nebo ještě pořád ten zpropadený covid a zvyk se víc izolovat nebo současná rozjitřená politická situace a z toho plynoucí blbá nálada. Každopádně jsme v tom sardinkovém módu byli všichni tak trochu na trní a vzájemně lehce nevraživí, což v průběhu koncertu kolem mě eskalovalo do několika slovních výměn názorů a do naštvaného odchodu několika jedinců středem davu.

Moc tomu nepřidala ani třičtvrtěhodinová pauza mezi předkapelou a hlavní hvězdou. Přestože Seun Kuti a kapela Egypt 80 – tedy nejmladší syn krále afrobeatu Fely Kutiho a jeho rodinné kapelní stříbro – dokázali vytvořit určitý hudební tlak a minimálně sami na pódiu vypadali, že se v proudu repetitivních afrobeatových riffů dostali do kýženého tranzu, jakmile jejich support-show skončila, pohroužila se O2 arena zase do divně napjatého a lehce otráveného očekávání.

Opulentní scéna a skvělá kapela

Když se v devět konečně zhaslo a za zvuků úryvku z písně Bring It On (tak trochu překvápko setlistu) vystoupal z podlahy pódia sám pan Kravitz, načež následně spustila skladba Minister of Rock’n‘Roll, měla jsem pocit, že se spolu s kouřovými petardami „odšupntoval“ i všechen nepříjemný tlak. Dost tomu napomohla i vizuálně opulentní scénická výprava, kterou jsme byli ohromeni. Pódium bylo na zadním prospektu vytapetováno plátny, na která se střídavě promítaly záběry z koncertu a předtočené „mood“ smyčky nebo skrze ně zezadu svítily baterie reflektorů – to všechno bylo naprosto opulentní a věřím, že díky projekci si koncert vizuálně užilo i diváctvo v zadních řadách. Stejně jako zvuk, který byl naprosto zřetelný a čistý, vyjma lehké, nejspíš záměrné přebuzenosti Lennyho mikrofonu.

Od začátku mě hodně potěšilo, jak velkou pozornost a světlo dostali vedle Lennyho v celkové koncepci show ostatní muzikanti – kytarista Craig Ross, jeho letitý parťák už od dob desky Mamma Said, dále Hooch Choi, korejský basista a absolvent Berklee College of Music vystupující pod stage jménem The Wolf (a pod obřím kloboukem), kapánek nenápadně v rohu schovaný klávesista George Laks (jehož zvuk byl ale pro koncertní sound skladeb zásadní) a také dechová sekce (křídlovka, tenorsaxofon, barytonsaxofon) i duo vokalistů, kteří spolu s přednahranými vokály zvukově krásně podbarvovali Lennyho hlas. A nakonec královna celé show – bubenice Jas Kayser, rovněž absloventka Berklee College, která spolupracovala mimo jiné s Jorjou Smith nebo Alfa Mist. Ze svého vyvýšeného prakťáku uprosted stage to tam celé s přehledem rozdávala. Úderně, minimalisticky, barevně vyváženě, s naprostým zaujetím a přitom totální „coolness“. Při pozdějším představování kapely jí také právem patřil jeden z největších potlesků.

Show Must Go On...

V rychlém sledu a „bez keců“ následovaly skladby TK421 (naživo tenhle singl z poslední desky Blue Electric Light funguje perfektně a Lenny si na konci dal pár koleček basových vyhrávek na Music Mana) a Always On the Run. Mimochodem, výborné bylo pozorovat technický cvrkot na stagi, zejména výměny nástrojů. Lenny třeba přímo během zpívání uprostřed verše sundal kytaru a prostě ji bez dívání podal technikovi, který už stepoval za ním s nataženou rukou. A nutno říct, že Lenny, Ross i Wolf vystřídali nástrojů požehnaně – u Kravitze nechyběly dva modely ikonického Gibsonu Flying V či pololubovka Es-335, u Rosse přehlídka Les Paulů a u basáka řádně odrbaný starý Precision prostřídaný černým Rickenbackerem...

Zrovna když jsem si říkala, že se večírek slibně rozjíždí a že laťka je od začátku nasazená pěkně vysoko, přišlo zklidnění a čas na „osobní zpověď“. Jenže právě v tom byla za mě trochu potíž – všechno to „beautiful“ a „it’s so pleasure to be here“ a „I am so honored“ na mě působilo nějak genericky, mechanicky a spíš jako zcizující prvek, jakkoli je mi jasné, že tenhle obří cirkus hrající po celém světě pro x-tisícové haly prostě nemůže být osobní. Jenže stejně zcizující, až trochu sebeironizující efekt na mě měl i Lennyho cat-walk po stagi, pózování fotografům spolu s ostatními muzikanty nebo věnování skladby Honey z nové desky vybrané divačce. Prostě perfektně a do detailu vymyšlená show, kdy po celou dobu vůbec netušíte, jestli to interpret uvnitř vůbec nějak prožívá a jestli ho to doopravdy baví.

Na druhou stranu, možná jsem si prostě spletla lokál já. Spousta lidí v publiku kolem mě byla freneticky nadšená z každého Lennyho pánevního výpadu, což také bylo to, co se od něj díky jeho sebeprezentaci coby sexsymbolu čekalo. Tedy vedle pořádné dávky muziky v čele s většinou hitovek sdružených na albu Greatest Hits, které se od nultých let točilo v nejedné tuzemské věži s měničem na pět CD. Naopak nikdo asi neočekával, že by jednotlivé skladby byly pro koncertní provedení zaranžovány nějak jinak a nově. Po většinu koncertu jste si mohli po libosti zpívat kterýkoli part včetně kytarových sól v podstatě notu po notě tak, jak je na desce. Za mě coby příznivkyni hudebních dobrodružství a improvizačních výkrutů je to škoda, ale zároveň to naprosto chápu a proti perfektnímu provedení nemůžu říct ani popel.

Umí tu někdo anglicky?

Každopádně, po zklidňujícím proslovu nastal čas na I Belong to You, Stilness Of Heart a Believe. Taková trojice sladších songů – a zrovna u prostředního z nich přišel malý komunikační zádrhel. Lenny totiž na konci chtěl, aby publikum zpívalo s ním, jenže ruku na srdce, kolik Čechů a Češek zná texty jeho skladeb mimo jednoduché refrénové slogany pořádně, doopravdy v angličtině a ne jen foneticky? Takže přesně v momentě, kdy mělo publikum samo zpívat refrén, začal náš čtrnáctitisícihlavý sboreček znít lehce rozpačitě a šoupat nohama, byvše nachytán na švestkách, že vlastně přesně neví, jak to tam je.

Lenny zvedal mikrofon se stojanem v ikonické, fotogenické póze a míříl jím do všech stran hlediště, které tak nějak potichu mumlalo v „čengliš“. Říkala jsem si, oč mohutněji by to možná znělo v jiné, angličtině v generaci čtyřicátníků nakloněnější a velkých veřejných emocí schopnější zemi. Zvládli jsme to až s nápovědou každého verše přímo od Lennyho („All that I want / Is stillness of heart / So I can start / To find my way / Out of the dark / And into your heart“). Trapná chvilka skončila až s přidaným outrem na akustickou kytaru, což byl jeden z mála momentů, kdy se koncertní hudební forma nebo aranžmá skladeb lišily od studiových verzí.

Setlist poté pokračoval dvěma songy z poslední desky Blue Electric Light: sladkou letní „retro pohodindou“ Honey a Paralyzed se zeppelinovskými bicími. A pak kombo mých snad nejoblíbenějších Low a Chamber, což byl opět atak na srdeční komoru milovníků minimalisticky krutopřísných bicích. Vzápětí se Lenny přesunul ke klavíru, který se mezitím objevil v levé části stage, a zahrál ploužák I’ll Be Waiting, který se v jeho koncertních setlistech nevyskytuje často.

Jak shodit řemen... a nahodit

Pak zase nastal zásek a došlo na představování kapely, což bylo sice co do zaslouženého potlesku spravedlivé, ale strašně dlouhé. Trochu se mi zdálo, že řemen zase spadl – a nebylo to oddalované potěšení, spíš opravdu totální zastavení rozjetého vlaku. Naštěstí pak už se pálilo ostrými: It Ain’t Over Till It’s Over, Again, American Woman, Fly Away a Are You Gonna Go My Way, která celý hlavní set uzavřela.

Přídavek obstarala Let Love Rule. A bylo by to skvělé, dokonalé a dojemné – jenže lidi zase nezpívali. Je možné, že takhle „zaprděný“ byl jenom náš sektor, ale obecně bylo slyšet, že na několikátý Lennyho apel „sing!“ nebo „you got to...“ se hlas davu vždycky pozvedl, ale pak zase zeslábl. Lidi spíš zvědavě sledovali na obrazovkách, jak Lenny pod dohledem sekuriťáků a tří reflektorů putuje dokola celou arénou a zdraví se s publikem.

Bylo mi to líto, zároveň halekačky se prostě nedají vynutit a české publikum je v tomhle extrémně natvrdlé a paličaté – nebo že by naopak bylo extrémně citlivé na tlak a nepustí ani chlup, pokud necítí absolutní spojení a autenticitu? Těžko říct, každopádně Lenny odešel z pódia ještě před posledním akordem a žádné rozloučení už se při přídavku nekonalo. I přesto koncert řadím k těm vydařeným, protože jsme dostali vrchovatou měrou profesionální a technicky perfektní show.

Budu ráda, pokud nám napíše pod článek někdo další, kdo na koncertě byl nebo se chystá v pátek na Lennyho berlínský koncert a bude mít třeba úplně jiný zážitek.