Koncert zblízka: Raye se na Metronomu vydala za hranice hudby

Ve chvíli, kdy slyšíte její hlas poprvé, nejspíš vás myšlenky dovedou k Amy Winehouse. Ve chvíli, kdy ji poprvé uvidíte, zjistíte, že u hlasu jejich podobnost zdaleka nekončí. A dovolím si tvrdit, že její odkaz může jednou být (nejen) pro generaci Z stejně silný jako ten Amyin.

Kdo tuto slečnu nikdy neslyšel, pravděpodobně si zrovna řekl, že jsem se musel asi úplně zbláznit. Věřte ale, že bych si taková slova nikdy nedovolil, kdybych to nemyslel naprosto vážně. Lehkost, se kterou se Raye dokáže pohybovat v rámci svého vokálního rejstříku (ano, i naživo). Žánrová rozmanitost, kterou si zpěvačka vybojovala v rámci své nezávislé dráhy poté, co ji label nutil vydávat pouze elektronickou hudbu. I těžká témata, které v textech dokáže podat „zábavně” a s lehkostí. To všechno dodává Raye na uvěřitelnosti a upřímnosti, které je v hudbě v dnešní překalkulované době čím dál tím méně.

Kontrola nad vokálem jí dává svobodu, díky které může být každé vystoupení trochu jiné. V rámci své improvizace navíc Raye stíhá dirigovat i kapelu, a tak nejednou uslyšíte kromě textu skladeb nebo scatu i zazpívané pokyny jako: „Sloka 2, jenom klávesy“. A kapela bez mrknutí oka naprosto sehraně reaguje. Rytmická sekce, která vás nenechá sedět, žesťová sekce, která vás vezme na výlet do minulého století, i skvělý kytarista Paul Murray, který má všechny groovy riffy v malíčku. Všechno zkrátka šlape jako hodinky a celé vystoupení je navíc prošpikované lahodnými sóly jednotlivých muzikantů, která si Raye patřičné užívá. A radost je oboustranná. Je vidět, jak to všechny baví a moc dobře vědí, že jsou součástí něčeho opravdu výjimečného. Každý tón prozrazuje, že o „nájemné hraní“ se tady v žádném případě nejedná.

Na pódiu je Raye jako doma a s publikem vede nenucený „dialog“, který by se rozhodně nedal zařadit do žádné z kategorií našeho nedávno vydaného článku o otravných muzikantských hláškách na koncertech. Naprosto otevřeně a narovinu totiž mluví o tématech, jež jsou pro dnešní svět velmi relevantní, ale málokdo má odvahu o nich upřímně mluvit (natož zpívat). Samozřejmě, že má Raye ve svém repertoáru zásobu „standardních“ vztahových problémů, v jejích textech dojde ale i na boj se závislostí nebo sexuální zneužívání. Neumím si vůbec představit, jak těžké musí pro člověka být s takovými zkušenostmi bojovat, natož být dost silný na to, aby je dokázal veřejně sdílet.

Její odvaha se propisuje i do mixování všemožných žánrů, což hezky vystihuje nový sedmiminutový(!) single s názvem Genesis, který v setlistu nemohl chybět. Raye v něm zcela přirozeně spojuje r'n'b, jazz, hip hop, big band i gospel. Textově se opět jedná o velmi upřímnou a syrovou zpověď, kterou hezky shrnuje citát od Niny Simone: „Povinností umělce je reflektovat dobu.“

Bylo vidět, že si zpěvačka tento opus naživo opravdu užívá, což následně i sama potvrdila s tím, že to bylo její zatím nejoblíbenější živé provedení tohoto songu. V kontrastu s tím na koncertě zaznělo i pár původně elektronických skladeb, které zpěvačka vydala ještě pod starým labelem. Ty mě osobně v nových aranžích tolik nebavily, protože jejich atraktivita z mého pohledu stojí z velké části právě na EDM produkci.

Podtrženo, sečteno, koncert Raye na Metronomu byl jeden velký muzikantský zážitek. Před pár měsíci jsem měl možnost ji slyšet v malém polském klubu a velká stage ji slušela stejně tak dobře. Budu rád, když se v komentářích na Facebooku nebo Instagramu Frontmana podělíte o vlastní pohled, pokud jste také vyrazili.