Koncert zblízka: Rival Sons v Praze zabojovali s technikou a rozezpívali publikum
Sobotní večer v pražském Lucerna Music Baru patřil americké partě Rival Sons, poslům moderního rocku vzdávajícím hold stylotvorným klasikům. Kalifornská čtveřice v čele se zpěvákem Jayem Buchananem, jenž díky svému explozivnímu a rozsahově impozantnímu vokálu patří mezi nejvýraznější rockové hlasy současnosti, v Praze názorně předvedla, že skladby ze dvou nejnovějších alb Darkfighter a Lightbringer fungují naživo stejně skvěle a úderně jako starší songy nejen z alba Feral Roots (2019), ocenéného dvěma nominacemi na Grammy. Kvůli stávkující technice si muzikanti na pódiu zažili perné chvíle, oddané publikum ale kapelu nenechalo ve štychu a díky společnému zpěvu téměř všech textů proměnilo vyprodaný sál v jeden obří sborový kotel.
Přesněji řečeno, šlo o poměrně brzký večer, protože když je v LMB na programu DJ Jirka Neumann se svou diskotékou, nejede přes to vlak – koncerty končí už ve 21:30 a line-up se dodržuje s přesností na minuty. Předskokany L.A. Edwards (kalifornské krajany Rival Sons), jimž byla vyhrazena rozehřívací půlhodinka od 18:30, ocenilo několik hlasů v publiku kolem mě přídomky „pěkné country“ – nebylo to ovšem myšleno nijak pejorativně, spíš mile pochvalně. Sestavu kolem zpěváka, skladatele a multiinstrumentalisty Luka Edwardse tvoří jeho bratři Jay (kytara) a Jerry (bicí), s nimiž si Luke střihnul mimo jiné také trojhlas a capella. Jejich melodický folk rock příjemně naladil pomalu houstnoucí publikum na očekávané dvě hodiny s Rival Sons.
Ti pak na pódium nastoupili těsně po 19:30, a to hned se skladbou Mirrors z alba Darkfighter, první z letošních dvou vydaných desek. Těšila jsem se, až uslyším frontmana Jaye Buchanana naživo sázet jeho typické ohromující výšky „vytahované“ plným hrudním rejstříkem. Často si říkám, že si tím impozantním, téměř masochisticky suicidálním ječákem, kdy musí držet mikrofon na půl metru od pusy, koleduje o uzlíky na hlasivkách. A taky že se ani na pražském koncertě nešetřil, ačkoli co jsem měla možnost postřehnout, třeba zrovna song Mirrors byl transponován o tón níž (v C dur namísto originální D dur), a u Darkfighter bych si nižší tóninu tipla též. Co bylo ale mnohem pozoruhodnější a vlastně obrovsky emočně silné – Buchananův hlas chvílemi téměř zanikal v monumentálním sborovém zpěvu publika, které znalo nazpaměť i nejnovější skladby a dávalo si takhle společně v podstatě celý koncert.
Záhy se také ukázalo, že fanouškovské podpory bude toho večera dost zapotřebí – kytarista Scott Holiday totiž hned zkraje koncertu začal mít problémy se zvukem. Nepříjemné brumení při stisknutí některého z pedálů bylo jasně slyšitelné a třetí skladba Electric Man a pátá Darkfighter už dostaly zvukově bohužel trochu na frak. Klobouk dolů před kapelou, která nenechala spadnut řemen a hrála stále naplno, a také před techniky, kteří se snažili problém co možná nejrychleji vyřešit a rychle vyměňovali na stagi kabely. Bylo ale znát, že muzikanti i publikum trnou napětím, zda se problém podaří odstranit – a při každé další známce přetrvávajících potíží, signalizované hlasitým brumením, se obavy stupňovaly. U každé následující skladby bylo pak o to těžší nahodit tah a udržet atmosféru.
V prostojích mezi skladbami, kdy technici kmitali po pódiu a kytaristův obličej, tradičně skrytý pod slunečnými brýlemi, mrožím knírem a kloboukem, nabýval levelu neproniknutelnosti 100, Jay Buchanan nejprve komunikoval s publikem a zmiňoval podrobnosti ohledně dvou nejnovějších alb. Rovněž bubeník Mike Miley a basák Dave Beste několikrát navázali s publikem hudebně komunikaci na bázi call-response a samotní fanoušci také kapele dávali hlasitě najevo podporu. V jednu chvíli už ale nezbývalo, než pokusy o udržení komunikace vzdát, celá show včetně světel se zastavila a muzikanti se museli na stagi poradit, co se bude dít dál.
Ještě při plánovaném bubenickém sóle zhruba v půli koncertu, kdy ostatní muzikanti odešli z pódia, nebylo úplně jasné, jak bude celý večer pokračovat. Mezitím se ale zřejmě podařilo technické potíže nějak zažehnat a také kapela měla čas na malý oddych, takže následující skladba Pressure and Time pak vystřelila svou energií jako z praku – basa valící se v refrénech spolu s chorálem nadšeného publika, nad nímž se vznášela frontmanova vokální linka, spolu s obrovskou úlevou všech zúčastněných nakoply atmosféru v sále na neskutečnou úroveň.
Jay Buchanan se tak konečně se vší vervou pustil do svých tanečních kreací a jeho hlas přitom řezal výšky s přesností skalpelu. Kytarista ovšem ani poté pověstně nehnul brvou a prostě jen nechával diváky sednout si na zadek z jeho hráčské techniky a gearu. Aby stihnul plynule přecházet od jednoho nástroje ke druhému, používal akustickou kytaru umístěnou na stojánku a z jeho bohatého nástrojového arzenálu nepřišla ke slovu snad jen dvouhlavá Banker Custom Baritone/Standard a Gretsch Custom Shop Falcon „Peacock“. Rytmická sekce rozdávala pro Rival Sons typické těžkotonážní „rány na solar“, přičemž Dave Beste zůstával tak nějak typicky po basácku v pozadí – bohužel stejně jako klávesy Jesseho Nasona, které v celkovém zvuku (alespoň při poslechu z hlavního „kotle“ pod pódiem) poněkud zanikaly.
Bylo jasné, že vzhledem ke zdržení s technickou závadou bude muset některá skladba z kola ven. Při procházení setlistu vyfoceného na konci po koncertě jsme se ale s ostatními shodli, že nakonec snad nedošlo jen na Darkside (pokud toto čtou další účastníci koncertu a mají jiný postřeh, nechť upřesní v komentářích). Dramaturgicky promyšleně sestavený setlist také hrál kapele do karet k úspěšnému triumfálnímu závěru po přestálých potížích. Se skladbami Get What’s Coming a Before the Fire byla energie vybičovaná na maximum, aby pak s Feral Roots nastalo až nábožné zklidnění. Musím říct, že ten krásný „zeppelinovský“ sled akordů před explozivním refrénem patřil k mým nejsilnějším koncertním zážitkům vůbec. S následující Nobody Wants to Die se atmosféra zase dostala do rychlé dravosti. Po gospelové hymně Shooting Stars, kterou frontman odehrál jen sám s kytarou a kdy se vokální potenciál českého publika mohl projevit na sto procent, následovaly ještě skladby Mosaic a energická Keep on Swinging, která za frenetického potlesku celou show přesně ve 21:30 zakončila.
Moc bych si přála vidět Rival Sons odehrát koncert bez technických potíží (byla jsem v pokušení zrušit program na středu 8. 11. a jet se na ně podívat ještě do Berlína), ale jinak bylo skvělé a hodně inspirativní vidět, jak se kapela dokázala profesionálně vyrovnat s problémem na stagi (a ještě jednou poklona technikům). Také je možné, že právě přestálé nesnáze ještě více stmelily už tak oddané publikum a podpořily skvělou atmosféru ve druhé polovině koncertu. Těším se na příště!
Rival Sons – Praha, Lucerna Music Bar, 4. 11. 2023
Setlist:
Mirrors
Do Your Worst
Electric Man
Rapture
Darkfighter
Open My Eyes
Drum solo
Pressure And Time
Get What’s Coming
Before The Fire
Feral Roots
Nobody Wants to Die
Darkside – nehrála se
Face of Light
Guitar solo
Shooting Stars
Mosaic
Keep on Swinging
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
