Koňe a Prase: Chceš se prosadit? Musíš mít osobitou hudbu nebo prachy

Koňe a Prase opustili farmu zvířat, aby světu představili album Bramborové hity. K jejich debutu přispěl zvukař Buty Lukáš „Had“ Lukáš, Ondřej Ježek a aby těch zvířat nebylo málo, také Prokop Holoubek z kapely Midi Lidi. Proč jim vydání desky trvalo osm let, jaké jsou příběhy jejich starých hudebních nástrojů, jak za půl hodinu skládají své hity a proč hudbu vydávají na vinylu? Svérázné trio z Valašského Meziříčí hrající ve složení Viktor Mikulášek, Lenka Halová a Martin Janírek čeká česko-slovenské turné a kdo ví, třeba i vesmírná sláva.

Vy jste prý dneska měli noc v dodávce.

Lenka: Takže už se to rozneslo po celý Praze…

A jak se to stane?

Lenka: My jsme nedošli na ten byt, no. Už se nám chtělo spát. Mně hlavně. Já jsem si myslela, že mě kluci vzbudí a že půjdeme spát na byt. Ale vzbudila jsem se a oni tam v té dodávce spali taky. Takže to úplně nevyšlo. (smích)

Viktor: Já jsem spal u šoféra. Nepříjemné.

Lenka: Já jsem pak šla do té backstage a byl tam docela pohodlný gauč. Ale ráno mě odtamtud vyhodil nějaký pán, který tam uklízel. Tak jsem šla zpátky do toho auta. Spát.

Jaký byl pro vás prvotní impuls k tomu založit kapelu. Jaký byl proces od té první obligátní věty u piva „Pojďme, uděláme si kapelu“ až k prvnímu albu?

Martin: To je asi hrozně individuální, ne?

Lenka: Já jsem v kapele původně nebyla, já jsem přišla až později.

Martin: Já jsem to třeba udělal kvůli tomu, že se mnou moc nebavily kočky... jako holky myslím. Říkal jsem si, že jediná cesta je začít hrát v kapele. Trošku se to sice zlepšilo, ale pořád žádná sláva. No pak jsem si muziku zamiloval a teď už to dělám jenom kvůli hudbě.

Viktor: Já to mám tak, že jsem neměl žádné hudební zkušenosti jako Martin. Ale vždycky jsem chtěl hrát. A ne se jenom tak ukazovat. A chtěl jsem vždycky těšit lidi – aby byla sranda hlavně. O holky mi zas tak úplně nejde.

Martin: Mně taky už vůbec ne. Teď je sranda.

Teď už jde holkám o tebe.

Martin: Je pravda, že se to teda extrémně zlepšilo. Ale o to vůbec nejde. Děláme to kvůli tomu, že jsme spolu, že se fakt nasmějeme. Je sranda.

Viktor: To je to nejdůležitější. Když jsme spolu začínali, tak to bylo tak, že jsme prostě jen hráli a nebylo to tak, jakože zakládáme nějakou kapelu. Byla to prostě radost. Ze začátku jsme se prostě jenom bavili. Hráli jsme, hráli a Martin pak přišel s tím jestli nezahrajeme nějakému strýčkovi na vernisáži. A tak to vzniklo. První koncert byl v Hradci Králové – tam jsem předtím v životě nebyl. A takhle velice to začalo. To nebylo tak, že děláme kapelu. Před lidmi jsem měl samozřejmě trému jako prase. Ale bylo to super, ne? A pak se to nějak přirozeně takhle dostalo až sem.

Martin: Nikdy tam nebyl žádný tlak. Teda dokud jsme nepotkali Prokopa (Holoubka, Bumbum Satori, pozn. red.). Ale do té doby to bylo fakt všecko přirozené, fakt pro zábavu, pro čistou radost.

Lenko, a u tebe to bylo jak?

Lenka: Já jsem se k nim přidala.

Martin: Přifařila. (smích)

Lenka: Přifařila, ale neměla jsem žádný plán založit kapelu. Nebo hrát v kapele. Já jsem zpívala v punkové kapele. Ale nebylo to úplně ono. Bylo to dobrý, ale teď je to lepší. I když je to řehole.

A našel si Prokop vás, nebo vy Prokopa?

Martin: Asi Prokop nás. Já už ho znám dýl. Našel si on nás a díky jeho zkušenostem to dostává ty správný rozměry. Jakože jsme dál.

Viktor: Já si na tohle vzpomínám úplně přesně. Není to tak, že on si našel nás nebo my jeho. Bylo to úplně „rovná se“, protože my jsme tenkrát byli na koncertě, kde hrál Muzikant Králíček, což je projekt Petra Marka z Midi Lidi, a byl tam i Prokop. A byla tam taky Johuš Matuš, která nám stříhala klip. Bylo to na festivalu Zubštejn – začátek Vysočiny. My jsme do té doby hráli jenom okolo Brna a tak. A my jsme si tam říkali, že by bylo strašně úžasný, kdybychom hráli třeba před Midi Lidmi. Martin se pak bavil s Petrem Markem, řekl mu to a Petr Marek mu řekl, že se zrovna teď o tom bavili s Prokopem. Že by nás vzali spolu. Takže my jsme se zrovna bavili o tom, že s nimi chceme hrát a vedle se bavili o tom, že oni chtějí hrát s námi. Na stejné akci ve stejný čas se bavil Prokop s Petrem, že takhle dávají šanci začínajícím kapelám. A pak začaly ty vyprodané koncerty a bylo to super. Začali se nám ozývat lidi a celý rok jsme hráli jenom z toho. Jako že tam chodili i lidi, kteří dělají koncerty a tak.To byly pražské a brněnské koncerty…

Lenka: A Bratislava ještě.

Viktor: Celý rok jsme hráli z toho, že se ozývali lidi z těch koncertů s Midi Lidma.

Vesmír to tak prostě chtěl.

Martin: My tomu říkáme vyšší moc.

Viktor: Já taky říkám vesmír.

Pojďme se tedy podívat na ten váš hardware. Vy hrajete v sestavě klávesy basa bicí. Jaké další nástroje ovládáte? Můžete taky prozradit, co jsou to ty vaše nástroje s příběhem?

Viktor: Tak já začnu. Můj dědeček dělal na škole – na průmyslovce stavební – ředitele. A tam našel v nějakém kabinetě nebo na chodbě odloženou kytaru. Tu si vzal a na ni hrál, protože je taky muzikant. Hrál na ni nějakou dobu a pak ho asi přestala bavit, tak ji dal do kotelny. Nemyslím si ale, že ji chtěl spálit… I když je to možné. V kotelně ji nalezl můj bratranec a vzal ji. Já jsem ji vzal od něj, protože mně to říkalo o něco víc, než jemu. Dal jsem ji do skříně. Pak jsem potkal Martina a on sbírá staré nástroje. Byl to náš první den, když jsme se potkali, a tak začalo naše obrovské přátelství. Protože jsem měl tu kytaru doma, aniž by mě zajímala nějaká hra na basu. Vůbec mě to nezajímalo, jenom že jsem ji vzal z té kotelny domů do své skříně. A asi třeba dva měsíce potom jsem potkal Martina s tím, že on sbírá ty jolany. On řekl jé ty máš jolanu, tak já hned zítra přijdu a vezmu si ji, protože já je sbírám. Já jsem mu řekl, jasně, mě to vůbec nezajímá. Dám ti ji. Pak jsem si asi po půlroce všiml, že je docela omlácená. Tak mu říkám, hele Martine, ty ji máš k ničemu. Ty neděláš žádné výstavy nebo muzeum, tobě se tady jenom válí v tom pokojíčku, padá, sem tam do ní někdo strčí nebo po ní hodí talířkem. Je omlácená. Tak já si ji vezmu zpátky. A tak jsem na ní začal hrát. To je skutečný příběh. A já předávám slovo Martinovi.

Martin: A jak to mám s bubnem já? Já sbírám hudební nástroje. Mám hrozně rád staré hudební nástroje.

Všechny hudební nástroje?

Martin: Ano, všechny. Teď jsem si třeba koupil starou trumpetu. Za pětikilo. Máme u nás super hudebniny. Borci mají u nás takový bazoš. A když je tam nějaký dobrý hudební nástroj, tak mi třeba brnknou. Já jsem jednou navrhoval svatebčanům prstýnky na svatbu a borec mi za to dal buben, na který teď hraju. Je to unikátní zajímavý a celodřevěný buben. Z překližky. Bubnů mám doma hrozně moc. Většinou mají hudebníci jedny bubny, postaví to ve zkušebně, složí, postaví to na koncertě a tak. Já jsem si to udělal tak, že mám jednu sadu bubnů ve zkušebně, druhou na chatě, další u rodičů, pak v bytě a taky mám koncertní, a tu vozím jenom na koncerty. A každá je jiná. Všecko jsou to hudební nástroje, které mi někdo dal s tím, že je třeba chtěl vyhodit. Jako že jsou třeba v dezolátním stavu. Ale já jsem si je vždycky spravil, dal do pucu a teď na ně hraju. A taky mám jedny bubny z papíru.

Máš papírové bubny?

Hrál jsem dřív v jedné kapele na basu v Brně. V Lužánkách jsme si dávali pohodu a já jsem si šel pro tu basu do auta. Potkal jsem klučinu, jak na kole veze velký buben. Tak jsem ho doběhl a řekl jsem mu, jestli by mi to neprodal. A on řekl, že by mi ho dal a jestli mi nevadí, že jsou ty bubny z papíru. Ale originál. A ještě vytáhl šroťák z báglu. Byl to nějaký Maďar. A jednou jsem si jel na zámek, Kunštát pro kotel a jeho kámoš z metalové kapely mi nechal bubny, které byly polepené takovými těmi krutými samolepkami. Nádherné bubny s fialovou perletí to byly. No a ty bubny stály tři roky na balkoně a jak do toho svítilo slunko, tak se úplně vyšisovala ta barva. A jenom jak jsem sundal ty nálepky, tak pod nima zůstala ta původní fialová perleť. Taky jsem byl ještě u toho kluka pro přechody a to měl udělané jako květináče. Měl balkon a v tom měl zasazenou travičku s rajčatama. Já jsem přišel, on to přesadil a dal mi ty přechody. Takhle já k těm nástrojům přicházím – úplně přirozeně. Asi bych nešel do obchodu a nekoupil si nástroj. Člověk má takhle k tomu nástroji daleko blíž, daleko víc si ho váží.

Takže nejlepší dárek pro tebe je starý nástroj.

Martin: Ano. To úplně miluju. U rodičů mám dětský pokoj, který je plný nástrojů – od trombonu po kytary, fakt mám velkou sbírku.

No a jaké nástroje lidi můžou slyšet na vaší nové desce?

Viktor: Je tam basa, bubny, klávesy, syntetizátor Moog – výtečný a potom vybrané zvuky z počítače, pak je tam slyšet saxofon, pozoun, kytarka akustická a kytarka sólová. No a to je asi tak všechno.

Ale celý tenhle ansámbl nevozíte s sebou na koncerty?

Viktor: Vozíme zhruba polovinu toho, co jsme vyjmenovali.

A ještě v tom spíte.

Martin: Ano. Ještě s tím spíme přikrytí. Přikrytí bubnem třeba.

Lenka: Ve futrálu.

Viktor: Nebo klávesami přikrytý.

Martin: Nebo činelama.

Viktor: Ty pěkně hřejou.

Martin Jo, jo. Ty jsou hodně teplé. Anebo stojany na klávesy, ty jsou úplně výborné. Z toho je perfektní matrace. (smích)

Jak vznikají vaše písničky? Kdo je komponuje a jak fungujete dohromady?

Viktor: Já začnu hrát basu. Pak se přidá Martin na bicí. Pak se přidá Lenka. Martin začne zpívat a skládat texty. A písnička je hotová do půl hodiny.

A jak je tedy možné, že vaše první album trvalo osm let?

Viktor: Není problém hudbu složit, ale zahrát. To je problém. Protože nikdo z nás na ten nástroj na ten nástroj neumí hrát. My nejsme žádní profesionálové. Někdo třeba teď pláče, když to zjistil, ale my skutečně nejsme. Když to hrajeme živě tu hudbu, tak je to ok. Ale kdybychom to měli nahrávat, tak najdeme spoustu chyb.

A platí tedy, že album vychází i na vinylové desce?

Martin: Ano, dneska si je pro ně jedeme. A normálně tomu bys nevěřila – vymyslel to Viktor, že si vzal od fanoušků adresy a my dneska osobně ty desky rozvezeme jako pizzu. Jelikož my nemáme co dělat a potřebujeme peníze na oběd, tak musíme pár desek prodat.

A není v současné době trošku riskantní vydávat desky na vinylu, zvláště, když je to tuzemský projekt? Zajímá mě taky, jestli jste museli vydavatele nějakým způsobem přesvědčovat, že to má smysl – vydávat vinyl.

Viktor: Žádný vydavatel není. Když jsme dneska vyjížděli, bral jsem si 70 tisíc – z peněz, které jsem šetřil třeba tři roky. Ty peníze jsem takhle vzal a těmi zaplatíme ty desky. Nikoho jsme ani neoslovovali. Kdo by nám třeba měl věřit a chtít to zaplatit. Je to vlastní náklad. Díky tomu, že jsme si to produkovali sami, tak se vlastně můžeme rozhodnout sami, na jakém nosiči to chceme vydat. A myslíme si ještě tu věc, že vinyl zase přichází do módy.

Martin: Kdysi jsem četl rozhovor s Tomem Waitsem, a ten říkal, že mu vždycky přišlo hrozně vzrušující, když si koupil desku a nesl si ji po městě. Šel náměstím a nesl si tu desku a všichni viděli ten nosič. Je opravdu vzrušující mít tu desku. Deska má větší hodnotu. Deska je kouzelná a má nejlepší zvuk.

Viktor: Je strašně srandovní pozorovat to, že je taková doba, že lidi si dneska tu desku kupují jako fetiš. Aniž by doma měli nějaký přehrávač desek nebo gramofon. Dají si to domů do poličky jako knížku.

Lenka: Ano. To mi říkaly nějaké holky včera, že nemají doma gramce.

Viktor: Doma si to dají do knihovničky a mají sbírku.

Já doma gramofon mám.

Viktor: Tak vidíš. Proč se ptáš, jestli to má v dnešní době smysl? Není to chvilková záležitost.

Martin: Spíš to jde naopak hlouběji a hlouběji.

Viktor: No co ty si myslíš o CD? CD je přece úplně mimo. Ta deska – v šíleném digitálním světě – má aspoň trošku jiný zvuk – je nejlepší.

Martin: Záznam zvuku nejde udělat líp.

Viktor: Je v tom úplný život.

Martin: Je to analog. A jde i o ten kontext – že se musíš zvednout a zapnout to. Věnovat se tomu. Mně se to vždycky takhle líbilo. Má to duši, není to sterilní.

Je známo, že ústředním motivem těch vašich skladeb je ekologie a společnost. Mě by zajímalo, proč to tak je. Jestli jste se o tom vždycky zajímali, anebo jestli tam jsou i nějaké tlaky okolí, třeba rodiny nebo přátel?

Lenka: Mně je ekologie hodně blízká už dlouho. Já i prodávám ekologické věci. Máme s mamkou obchod s domácími potřebami, a já tam mám takový eko koutek. Prodávám třeba pytlíky na potraviny, všelijaké věci ve skleničkách – másla, tuhá mýdla, přírodní věci bez chemie, přírodní kosmetiku… Tu mám moc ráda a i to používám. Všecko!

Martin: Já to mám tak, že milují přírodu. A vadí mi strašně moc, jak jsou lidi sobečtí a neváží si té přírody. Koupíš si tatranku, sníš tu tatranku, vyhodíš ten obal a hodíš to do přírody. Přijde mi, že ta příroda se devastuje takovým způsobem, že nezbude nic další generaci. A to je fakt masakr. Lidi jsou strašně rozežraný a zpovykaní. Když máš peníze, tak nic není problém. A to je špatně. Lidi si přestali vážit přírody. A to mi fakt vadí. Mně osobně se to velice dotýká, bydlím v přírodě u přehrady. A stane se mi, že tam jdou rybáři, vypijí pivko a hodí mi to do lesa. Chtěl jsem si koupit brokovnici, že jim vždycky odpovím patronou. Že jim tam taky něco pošlu. Děláme občas, že koupíme bečku piva, vezmeme lodě a okolo přehrady posbíráme odpadky. Snažíme se přirozeně k té přírodě chovat slušně. Takže u mě je ta ekologie od srdce. Není to žádná póza, že teď to frčí. Ale myslím si, že to je z našich písniček cítit – že je to od srdce. I na těch koncertech za námi lidi chodí a říkají, že nám to věří, že to z toho cítí, že tam není žádná přetvářka.

Je pravda, že jediný festival, na kterém jste dosud vystupovali, je Banát?

Viktor: Zapomněli jsme na ten Zubštejn.

Martin: Ano, ten nás udělal.

Mě by zajímalo, jak jste se na ten festival dostali. A teď nemyslím, jestli vlakem, ale spíš kdo vás tam dostal? A jak? A je v současné době náročné se prosadit?

Viktor: Vesmír.

Martin: Bylo to tak, že jsme někde hráli a někdo nás slyšel. Trošku si myslím, že v tom má prsty. Ondřej Ježek. Že jemu se to líbilo a že jak tam dělal tu dramaturgii, že nás prostě oslovili. Nikdy jsme nikoho neoslovovali. Jako že jsme kapela a chceme si někde zahrát.

Viktor: To je Martinovi proti srsti.

Martin: Přesně tak.

Neposíláte kazetu s tím, že tohle je vaše hudba a že by zapadla do konceptu festivalu?

Martin: Ne, v životě jsem to neudělal. Třeba Petra Marka jsem znal dřív. A nikdy bych za ním nešel a řekl mu ze známosti, že máme kapelu a že máme sen se s nimi zahrát. Vzniklo to vlastně spontánně, že on přišel za námi, když my jsme o tom zrovna mluvili. To byla fakt haluz. A to už jsem byl fakt na plech, úplně jsem vrávoral, když to ze mě vypadlo. Já si myslím, že má prodávat ta hudba. Proto já jsem třeba měl problém s marketingem a s těmi věcmi okolo. Mně prostě přijde, že pokud je ta hudba dobrá, tak si prostě sama najde své publikum, tak se sama prosadí. Teď tomu teda trošku pomáháme rozhovory a tak. (smích) Což je fakt super paráda. Já jsem kluk z vesnice a najednou dávám rozhovory v Národním divadle. To je super. To mi na dědině nebudou věřit. Tam budu teď za hrdinu.

A co je tedy podle vás v současné době potřeba pro začínajícího umělce, aby se prosadil?

Martin: Mít osobitou hudbu a aby měl co říct, to si myslím já.

Viktor: Nemusí to být osobitá hudba. Můžeš mít nějakou univerzální hudbu, dáš prachy do propagace a taky se prosadí.

Martin: Vem si třeba Mirai a takové kapely. Ti kluci si ani sami neskládají texty. My spíme na betonu, ti kluci spí v luxusních hotelech. Já jim to samozřejmě nezávidím, ale vezmi si jenom ten rozdíl.

Lenka: To spaní jim teda trošku závidím.

Martin: Dobře, to spaní trošku jo, ale jde o to, že...

Lenka: Jde o to, že my to děláme opravdově a ze srdce.

Martin: Je to tak. Děláme to čistě.

Lenka: To se pozná. Když to tak kapely dělají. Lidi to poznají. Samozřejmě že spoustě lidí se to nelíbí, ale to je přirozené. Některým to přijde ujeté, ale pak jsou lidi, kteří to zbožňují a chodí za námi. Jsou skvělí – říkají, že se jim to líbí.

A další koncerty vás teda čekají kdy a kde?

Viktor: Čeká nás šňůra koncertů ve 33 městech České republiky a Slovenské republiky.

A to už budou vaše samostatné koncerty?

Lenka: Sem tam s někým.

Viktor: Budeme hrát s Králíčkem Petrem třeba, pak s Bert & Friends, možná i něco s Muchou, uvidíme. Prešov, Trenčín, Brno, Praha, Košice, Liptovský Mikuláš, Ostrava, Zlín a tak dále… Bude to skvělé. Moc se na to těším a byli bychom rádi, kdyby fanoušci z těch měst, kde budeme hrát, přišli. A my se jim podepíšeme na desku.

Ještě bych chtěl říct takovou zajímavost, která se úplně netýká naší kapely, ale našeho města. Nevím přesně ty historické události, ale nějakým způsobem Kuba – ten stát s námi měl nějaké obchodování, možná uran. Měl nám zaplatit, ale nezaplatil nám penězma, nýbrž zeleným mramorem. Přesně tím, který je tady v Národním divadle. Tím mramorem je to tu obložené. A ten mramor je jenom v Národním divadle, tady kde jsme, a u nás ve Valašském Meziříčí v kině ve foyer. Je to možná blbost. Je to určitě blbost. (smích)