Korn tentokrát ve své temnotě vidí světlo na konci tunelu

Rukopis Korn je nezaměnitelný. Vokální chameleonství frontmana Jonathana Davise, groovy klaustrofobické kytary a zuřivá rytmika s pulsující basou – to vše spolu s tématy, v nichž muzikanti odhodlaně vytahují splín ze svých duší a vkládají ho do své hudby, stále tvoří atraktivně děsivou kombinaci.

Že se členové Korn v rámci vlastních životních útrap boří po kolena ve sračkách, je ostatně věc známá a nijak tajná. Jonathan Davis se na předchozí desce The Nothing (2019) vyřval ze smutku nad smrtí své matky a bývalé manželky, o sektářském křesťanském dobrodružství navrátivšího kytaristy Briana „Heada“ Welche byly napsány stovky článků a poslední rána přišla, když zakládající člen Korn, baskytarista Reginald „Fieldy“ Arvizu prohlásil, že si od kapely musí dát pauzu. Přesto se dá směle říct, že překonávat překážky se Korn daří nejlépe v jejich pětadvacetileté kariéře.

Korn vydali desku, která zachytila tu pravou numetalovou chemii. Přes třicet minut hrající záznam útočí na solar propracovanými kompozicemi, které nepostrádají elán prvních alb. Otvírák Forgotten začíná stonerrockovým riffem připomínající produkci St. Anger od Metalliky. Poté se ale rozjede charakteristická jízda, v níž má hlavní slovo Davisův vokál s jeho nezaměnitelným beatboxem, chrčivé kytary a metalová rytmika. Znepokojující tritónová intra gradují do výbušných refrénů, charizmatický headbangový rytmus z prvních alb je zde hmatatelnější, refrény mají melodičtější ráz, přesto na závěr tepou brutálním způsobem.

Korn nebyli nikdy kapelou ujíždějící na koncepčnosti vlastních alb. Přesto skladby jako Disconnect, Lost and Beaten, Penance To Sorrow, Worst Is On Its Way odhalují vlastní zkázu a temnotu s chronologickou přesností. Trýznivé texty o vlastní zranitelnosti se ale nakonec dramatickým obloukem obrací k dobru, zasněně se vlní nad metalovými smyčkami a spolu s melodií si hrají s pocitem, že lidský úděl není jen chronická nespravedlnost.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Se svým debutem Korn změnili navždy tvář metalu. Zlověstné kytarové duo má stále v zásobě nespočetné množství riffů, které vás vrhnou jak do temného doom metalu, tak do třpytivého rocku, který graduje hlavně v refrénech (Lost in the Grandeur). Sedmi a více strunné rozladěné kytary použili oba mistři hned v prvních skladbách, ne však za účelem virtuozity, ale ve jménu těžkého metalového riffování s podladěním hned o dva půltóny. To by ale samo o sobě nestačilo bez groovy zpěvu. Davisův vokál se nadpřirozeně vlní nad bobtnající rytmikou, aby na závěr vystříkl do podmanivého chaotického závěru.

Korn – Requiem

Korn Partnership 32:39

Nu metal

80 %