Kouřím na balkóně a vodka příjemně hřeje

Po náročném víkendu – několik odehraných koncertů v několika různých městech – nastala konečně neděle. Jen tak se v klidu posadit na gauč, relaxovat u kávy, sem tam si zobnout něčeho dobrého. Z nudy člověk zapne televizi a s ovladačem v ruce přepíná a přepíná. Politika, telenovely, publicistika, borec na konec, dokument a… soutěž?? Už zase?? Zvědavost mi nedá a nepřepínám dál, to jsem ještě nevěděl, do čeho se pouštím.

Z obrazovky se na mě valí megalomanský nápis o největší zpěvácké show současnosti v české a slovenské televizi. Na to, že si pamatuju tuhle parádu několik let zpátky, je to dost odvážné tvrzení. A už na scénu, která se za posledních 10 let nezměnila, nastupují moderátoři. Dvě nové tváře za narežírovaných ovací dojde zhruba a doprostřed. „Dobrý večer“ ještě zvládli, ale pak se temporytmus moderování kamsi vytratil. Po představení odborné poroty, která má v soutěži podobně dlouhou historii jako koncept a studio, si představíme soutěžící. Mix kluků a holek ve věku +/- 20 chtějí dobýt svět, hudba je pro ně životem, jsou velké hvězdy, a případné vypadnutí ze soutěže se neobejde bez slzí. Moderátoři krkolomně rekapitulují předešlé kolo, nebo více kol? Nevím, jediný rozdíl je, že ubývají účinkující. Během nepřetržité masáže, abych zvedl telefon a dal někomu hlas, si ještě řekneme něco o divácké soutěži, a pak konečně po půl hodině vysílání, kdy už bych si docela rád poslechl, jak se u nás zpívá, tak přichází reklama…

… na balkóně si zapaluju cigaretu a říkám si, co asi ještě přijde.

Po reklamě si znovu představíme soutěžící a zase vybídka k hlasování – stejně jako ve volbách, i tady se hlasuje dřív, než dotyčný cokoli předvede? Zřejmě skalní fandové, kterým kredit ještě platí rodiče.
A ještě ne, nejprve si pustíme medailonek soutěžícího. Zatím nevím, jaký je to zpěvák, ale zato vím, že herec je to mizerný. Samozřejmě je na vině i režisér, ale rádoby skrytá reklama, že si aktér na závěr spotu zobne sladkost, au. A už je to tady! Sál potemněl, ozývají se první tóny, zpěvák se nadechuje a předvede výkon profi karaoke. Tu a tam se ozve falešný tón, někdy na to prostě nestačí zpěvákův rozsah, nebo to není vůbec jeho styl, za což bohužel nemůže on, ale produkce. Jako robot řekne pak do ohlušujícího rachotu fandů (příbuzní a rozdané lístky zadarmo v různých institucích – nedokážu si představit, že by někdo byl ochoten zaplatit za to, aby to viděl naživo) jen stručné „děkuju“. Porota ohodnotí výkon ustálenou frází: „Kvůli takovým jako jsi ty, je tahle soutěž!“ a pak přijde moderátor a definitivně situaci zabije absolutně nevtipnou hláškou, které se sám zasměje. A opět mě nutí posílat smsky, vyslechnu si pravidla divácké soutěže, shlédnu rekapitulaci, reklama…

… stojím u ledničky a hledám pivo, ačkoli jsem po pátku a sobotě nechtěl pít.

Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Zatím tu byl jen jeden soutěžící, čili předpokládám nějaký připravený progres večera, a že bude líp. Jde to pořád dokola, moderátory nevnímám, čekám na nějaký výkon, co by mě oslovil. Marně. Hrají dokonce mojí oblíbenou písničku, ale zpěvačka se s tím bohužel nepoprala dobře. Porota hodnotí, sms, soutěž a další zpěvák. Spíš než zpěv řešil, která kamera ho zabírá, aby svůdným mrkáním sbalil co nejvíc šestnáctek u televize. I tak se dá vyhrát zpěvácká soutěž. Sbalil i jedinou členku poroty, která mu div nevyznává lásku. Moderátorka je z něj taky hotová, tak raději pouští opět reklamu…

… stojím u ledničky a hledám vodku, ačkoli jsem si chtěl dát jen jedno pivo.

Máme tu vyřazení jednoho ze soutěžících. Ale předtím tu máme prodlouženou rekapitulaci, pravidla divácké soutěže si už říkám spolu s moderátorkou, se zavřenýma očima hádám, kolik je na obrazovce log sponzorů. O výsledku rozhodla, alespoň to je oficiální verze fungování podobných soutěží, záplava sms. Odhaduji, že hlasovala kvanta odborné veřejnosti ve věku 15-19 let. Asi zavolám Heleně Zmatlíkové, jestli by mi neposkytla jeden Slabikář pro moderátory, jelikož asi patnáct minut koukají do papíru, kde mají napsané jméno vypadnuvšího zpěváka a nemůžou ho přečíst. Všichni napjatě poslouchají a je to… „pan X Y“. Emoce na mě tryskají skrz obrazovku víc než při Esmeraldě, účinkující brečí, porotkyně brečí (vypadl jeden z jejich miláčků), moderátoři jsou smutní, příbuzní v hledišti taky brečí… Opět rekapitulace, rozloučení, konec.

… kouřím na balkóně a vodka příjemně hřeje.

Těšil jsem se, že se podívám, jak se vyvíjí současná popová scéna u nás, a zjišťuju, že ji tu vlastně vůbec nemáme. Zřejmě se ztratila v podobných soutěžích, které mají mediální moc tady pop trochu pozvednout. Zatím ale jedeme ve stejném duchu jako vždy – jen kopírujeme a papouškuje to, co už někdo napsal. Vlastní tvorba zde absolutně není, vlastní iniciativa minimálně, a po finálovém kole se tyhle rychlokvaškové hvězdičky vytratí i z toho nejlevnějšího bulvárního tisku. Účinkující, kterým je jak ovcím nadiktováno, co mají dělat a co mají zpívat, jsou donuceni podepsat smlouvu, která je pro ně vždycky nevýhodná. Chtěli dělat muziku pro radost, hudba je jejich život, hudba je jejich všechno, zatím se ale stali obětí showbyznysu, a s kvalitní hudební scénou to moc společného nemá. Jedině Aneta Langerová, která měla vždycky svou hlavu (dost možná štěstí nepropracovaných smluv v prvním ročníku soutěže), je dodnes slyšet a angažuje se ve veřejném životě.

Škoda, ale jsem rád, že jsem zhlédl i takovou věc, jako je talentová soutěž. Vzpomínám na Doremi a Caruso Show a jdu si to najít na netu, abych se před spaním ještě pobavil…