Kova Kova: Už si neříkám, že dělám hudbu jenom tak pro radost
Hodně let jsem si říkala, že hudba je jenom hobby. Že zpěv a vymýšlení textů, příběhů a melodií je jen moje terapie. Když jsem si ještě na gymplu vybírala zaměření, lidi překvapilo, když jsem rozhodla hlavou a ne srdcem. Nečekal to snad nikdo – ani rodiče, ani kamarádi. Takovou mě neznali. Pro všechny jsem byla „ta umělkyně“. Ta holka, co zpívá ve školní kapele. Ta rebelka, co se obléká jinak a co pořád píše básně. Puberta ustala a opravdu se hodně věcí změnilo. Jenom neumírající potřeba psát a zpívat zůstala.
Hudba není to, co mě živí. Něco si tím přivydělám, ale je to spíš kapesné. Ale také to není už jenom to, co dělám pro zábavu s kapelou ve zkušebně. Už si neříkám, že dělám hudbu jenom tak pro radost. Myslím to s ní vážně. Je to jako vztah. A na vztahu je potřeba zapracovat.
Vždy, když se něco v životě nepovede, anebo také povede, a když se konečně ocitnu sama někde v tiché místnosti, tak si zazpívám. Nic konkrétního, jenom nové melodie, ke kterým po chvilce už vymýšlím slova. Můj soukromý jam. Když si to sedne, nahraju to. Nejprve jenom jako nápad a pak, když je na to prostor, k tomu vytvořím instrumentálku. Následně to nahraju už seriózně a zkusím to zprodukovat. Pak to ještě pošlu na mix a mastering nebo někdy i coprodukci. Takhle mi vznikala třeba Die young nebo Under, na které už jsem i víc hrdá. Moje prvotiny mě již trochu vytáčí, ale je hezké vidět, že se člověk posouvá.
Co mě ale kromě solo projektu chytlo za srdce a nikdy by nevzniklo, kdybych projekt KOVA KOVA nespustila, jsou spolupráce. A to především toplining. To znamená napsat melodii a lyrics. První spolupráce přišla pár měsíců po spuštění mého projektu přes Soundcloud. Někdo podobně zkušený jako já mě tehdy požádal, abychom spojili síly a do instrumentální skladby jmu udělala zpěv. Zdráhala jsem se, ale zrovna byla volnější chvíle. Napsané, nazpívané, vyeditované a připravené poslat jsem to tehdy měla docela rychle. A zjistila jsem, že být toplinerkou mě docela baví. Člověk dostane výzvu, na kterou se pokusí vymyslet něco, co k tomu patří a co tam sedne, i když se s dalšími hudebníky nikdy nesetkáte ve studiu nebo zkušebně.
Osudové setkání někdy nemusí být osobní. Takhle jsem se dostala k pár lidem, kterých si neskutečně vážím jako lidí a hudebníků, i když jsme od sebe na míle vzdálení a pravděpodobně se nikdy nesetkáme v jedné místnosti. Možná je to specialita elektronické hudby. Nevím. Ale hudba opravdu nezná hranic.
V červnu vyšla skladba Lavender, na které jsem se podílela jako zpěvačka toplinerka a textařka. Je to skladba, na kterou jsem nesmírně hrdá a myslím, že momentálně patří k vrcholu mé pěvecké tvorby. ASHE, kanadský DJ/producent, který měl již skladby vydané přes vydavatelství jako jsou Mau5trap nebo Anjunadeep, mě už loni oslovil, jestli bych něco na jeden jeho track nenazpívala. Byla to skvělá příležitost a skvělý track. Instrumentálka zněla sama o sobě hodně dobře, takže nebylo jednoduché vložit do toho zpěv tak, aby ji pozvedl.
Text byl v mé režii. Píseň už ale měla své jméno. A já jsem se tím názvem inspirovala. S konečnou verzí jsem se pak kapičku natrápila. Jeli jsme v té době s rodinou na dovolenou k moři a tam na pláži, s nohama v písku a s pohledem na letadla, která za sebou zanechávají kondenzační stopy, jsem text dopsala. A s odstupem týdnů, když bylo demo hotové, jsem to Ashemu poslala. Song vyšel na jeho indie labelu Ocean Dark. A už má dokonce i remix, který dělal vynikající kanadský producent Eekkoo.
Samozřejmě ne všechny spolupráce jsou takhle vydařené. Někdy se s někým domluvíte a vyšumí to. Jindy si prostě hudebně nesednete a někdy trvá dlouho, než to konečně zní a všichni s tím jsou spokojeni. Teď to vyšlo a jsem z toho nesmírně šťastná.
Patřím mezi lidi, co když se slyší na nahrávce, jsou z toho nesví, protože ve své hlavě to slyší jinak. A taky se mi to mnohem víc líbí, když mi to hezky v lebce rezonuje. Tu holku, co zpívá v mojí hlavě, mám ráda. Tu, kterou slyším na nahrávce, o něco míň. Ale odosobnila jsem se. Naučila jsem se ji poslouchat. Beru ji jako někoho, kdo ke mně přišel do home studia a chce, abych jí hezky připravila jednotlivé stopy tak, aby to bylo připravené na mix.
Ano, zprvu jsem se opravdu nemohla poslouchat. A začít nahrávat svůj zpěv pro mě bylo tím nejtěžším. Možná i proto, že to zprvu i byla docela katastrofa. Ale člověk se učí. Na hodinách zpěvu, s jinými zpěváky, s kapelou, na podiu. Všechno jsou to cenné lekce. Ale tím nejcennějším je, když se naučíte opravdu poslouchat a především si uvědomíte že nemůžete všechno dělat jenom sami pro sebe.
Jak hudbu tvoříte a vztahujete se k ní vy? Podělte se s námi v komentářích nebo napište na redakce@frontman.cz.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
