Krajina Ró napsala druhou kapitolu indie rockového bláznovství

O původu kvinteta Krajina Ró jsem psal už v rámci recenze na debutovou desku Hotel Blázen. Ta vyšla v době kovidového šílenství a tematicky dobře ilustrovala tehdejší období vykloubené z pantů. Jenže kdo zná tvorbu Michala Němce více než povrchně, ví moc dobře, že jeho chorobná fantazie, které se zpočátku ani nedostávalo slov, je setrvalým stavem autora. A tak není divu, že titulní skladbu novinky opanují verše s potřebou vysvětlit chorobnou představivost „z mlhoviny hlavy“. Nečekané, a možná i nezvané myšlenkové pochody ve spodině lebeční popisuje ústy zpěvačky Anny Břenkové i skladba Náměsíčná. Dialog obou vokalistů jako by udržoval mluvčí v rovnováze. Ať už prožívají temné období (Zachmuřená, Bojím), cítí se rozpolceně (Nahoře), odcizeně (Den co den) nebo apaticky (Je mi to úplně jedno nebo Cítím i necítím). Jako záchranná lana tak působí verše nebo spíše výkřiky „kdy konečně už přijdeš“ nebo „neboj“, kterými si oba hlasy pětice dodávají odvahu do dalšího každodenního pachtění.

Na první poslech druhé album Krajiny Ró pulzuje rychlejším tepem. Ne že by debut neobsahoval podobně razantní kousky (Broccoli), ve více melancholické kolekci však byly spíše výjimkou. Jakoby se onen zrychlený běh každodenního života promítnul do celkově napjatější atmosféry desky. Náhle život začíná protékat mezi prsty („budoucnost nám jede vstříc v bílém bavoráku/a pak je z ní jen tečka za zadním oknem vlaku“), zahlcuje nás takovým množstvím vjemů a novinek, které nestíháme vstřebávat a přijímat. To s sebou nese ony splíny a obavy, které prožívá i řada z nás v reálném životě. Ony úniky do mlhovin pak přestávají být hledáním svobodného prostoru v nesvobodném světě, ale spíše únikem z příliš rychle se točícího kolotoče, ze kterého jednoduše může pasažéry bolet hlava, do klidnějšího, i když virtuálního světa („marně tě hledám a pátrám, kam ses mi ztratila/protože nejsi a nikdy jsi nebyla“).

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Podobně psychedelicky i rockově razantně zní novinka i po hudební stránce. Zatímco klipovky Den co den a Mlhoviny navazují více na debut, závěrečný punkový úprk v Minulém čase je oním přitakáním zběsilému tempu současnosti. A podobně, i když už ne tak urputně, dokáže Krajina Ró vygradovat atmosféru i v jiných položkách (Jsem kůň nebo Cítím i necítím). Pokud promo materiály hovoří v souvislosti s novou deskou o dialogu Michala Němce s kytarou Tomáše Frolíka, pak výraznou roli hraje i barevný rukopis bubeníka Michaela Noska a nenápadné syntetické vsuvky a efekty Anny Břenkové.

Nejlépe pak album působí v momentech, kdy kapela projde temnějšími tunely a rozpřáhne se v rozsáhlejších prostorách, jako v titulní skladbě nebo Náměsíčné. V obou písničkách se nashromážděná tenze může rozlétnout do všech směrů a kapela si dopřeje i poměrně dlouhé instrumentální pasáže. Úsečka mezi baladickou psychedelií a rockově hlasitým a přímočarým nápřahem je kratší než prostor, který kvinteto obsáhlo na debutu. Přesto, i když celkově působí Mlhoviny sevřenějším dojmem než debut z roku 2020, posluchač nemá i díky řadě vsuvek a nelineárního lámání skladeb pocit šedivého opakování. Ba naopak, Krajina Ró získává jasnější vlastní tvář, aniž by se hlavní skladatel kapely křečovitě odstřihával od bohaté jablkoňské tradice. Klobouček nejen ke kapele, ale i producentu Ondřeji Ježkovi, v jehož studiu Jámor album vzniklo. Už tato skutečnost láká nechat se pohltit rockovými Mlhovinami. Alespoň na zkoušku.

Krajina Ró – Mlhoviny

Indies Scope, 2023, 38:57

80 %