Krajina Ró: Od výstřelu do tmy k rozmanitosti Mlhovin

Mezi Michalem Němcem a vámi je věkový rozdíl čtyř desítky let. Co vás přesvědčilo o tom, že by takhle generačně rozrůzněná kapela mohla fungovat?

Anna: Mě to, že Michal, který je z nás sice nejstarší, je možná mentálně nejmladší. Říkáme mu Bejby, protože má tak mladou duši, že jeho skutečný věk není podstatný. Hodně si rozumíme a když se my dva sejdeme, většinou je z toho rozhovor u vína, který trvá dlouho do noci.

Tomáš: Michal je blázen, v dobrém, samozřejmě. Je sympaticky ulítlej. V hudbě nezná žádné hranice, styly a žánry pro něj nic neznamenají. Občas se vytasí s něčím, co si našel na Spotify, a často je to hudba, kterou poslouchá ta nejmladší generace.

Anna: Když jsme s Krajinou Ró natáčeli naši první desku Hotel Blázen, sjížděl zrovna Billie Eilish. Inspiruje ho třeba i to, co poslouchá jeho vnučka. Není to ten starší pán, co sedí doma a poslouchá dechovku. Tu jedinou asi nemusí.

Tomáš: I když ho úplně slyším, jak říká: „Kdyby se ta dechovka udělala trošku jinak, tak by to mohl být docela zajímavej žánr…“ To totiž říká úplně o všem. Když se sejdeme u něj v obýváku a já třeba začnu vyluzovat na synťáku nějaký robotický zvuky, úplně ožije. Věk je u něj prostě bezpředmětná veličina.

Jak jste se vlastně potkali?

Tomáš: Já se s Michalem seznámil přes basistu Johnnyho Judla, který s ním hraje v Jablkoni a Michal u něj ve Slaném bydlí. Johnny nás popichoval, že bychom se měli sejít a dát spolu něco dohromady. Pak se mi Michal ozval a začali jsme stavět kapelu.

Znali jste Jablkoň?

Anna: Já na ní vyrostla, Michal je totiž můj strejda. Ale hlavně jsem chodila na jeho koncerty.

Tomáš: Já znal Jablkoň od rodičů a potom i od Johnnyho, který mě učil v hudebce. Věděl jsem, že mám slavného pana učitele, který s Jablkoní sjezdil půl Evropy. Dával mi jejich nahrávky a občas jsem na ně zašel na koncert.

Pro vstup na hudební scénu si Krajina Ró zvolila asi nejhorší možný čas – debutové album Hotel Blázen jste vydali na začátku pandemie. Jak moc to rozjezd kapely poznamenalo?

Anna: Dost. Myslím si, že kdybychom s deskou přišli v lepší době, byla by spousta věcí jinak.

Tomáš: Já byl i součástí jiné kapely, která vznikla za covidu, a stejně jako Krajina Ró to byl takový výstřel do tmy. Stihli jsme hrozně málo koncertů i promo aktivit. Ale vlastně není divu, že na muziku lidi v té době neměli pomyšlení.

Anna: Zvlášť to odnesly nové kapely, které potřebovaly hrát a dát o sobě vědět. Ty to měly ještě těžší.

Tomáš: Byla to divná doba. Z týdne na týden a často i ze dne na den se rušily koncerty i festivaly. Kolikrát mi večer přišla esemeska, že koncert, který měl být druhý den, nakonec neproběhne.

Nové album Krajiny Ró už vychází za podstatně příznivějších okolností. Jak byste Mlhoviny ve vztahu k debutu Krajiny Ró charakterizovali?

Anna: Mně přijde nová deska tvrdší, údernější. Třeba v písničce Minulý čas, kterou už hrajeme na koncertech, slyším i vlivy metalu, a poslední skladba alba, Bojím, to už je vyloženě nálož. První deska Krajiny Ró byla oproti tomu o hodně jemnější.

Tomáš: Já si myslím, že základní zvuk alba Hotel Blázen zůstal zachován, ale nové písničky jsou pestřejší, prostornější a dějou se v nich větší zvraty. Názorný příklad je píseň Minulý čas, o které mluvila Anička. V ní jede celou dobu takový až disko riff, pak se ta skladba jako by projasní a na konci si Michal svým brutálním chraplákem ještě zanadává…

Anna: Já při té písničce na koncertech nejvíc pařím.

Vznikalo album jinak než první deska?

Tomáš: U první desky jsme se s Michalem teprve oťukávali. Scházeli jsme se nejdřív v hospodě, ale tam Michal nechodí moc rád, takže pak spíš u něj doma, a hodně jsme si povídali o tom, co bysme chtěli dělat. Víceméně jsme si řekli, že zkusíme hrát a uvidíme, co se stane. Když jsme začínali s druhým albem, už jsme měli nějaký nasbíraný materiál. Hned po vydání prvního alba jsem si ukládal do šuplíku nápady a začínal psát nové věci. Současně mi své hudební nápady posílal i Michal a když z těch fragmentů vznikly konkrétnější tvary, sypal jsem je zase zpátky k Michalovi, který si vybíral věci, jež ho inspirovaly k textům nebo se mu hodily ke starším textům, co se nevešly na první desku. V tu dobu už v procesu vzniku nových písniček fungovala i Anička, která s Michalem pracovala na textech. A z toho, co napsali, zase zpětně přicházely další podněty k hudbě. No a když už existovaly základní tvary písniček, vymýšleli jsme s Johnnym Judlem basové linky a pak do toho vstoupil Michael Nosek s bubny.

To zní jako hodně sofistikovaný proces tvorby.   

Tomáš: No, já už jsem si jednu chvíli říkal, že je to na mě fakt mentálně náročný, protože ve chvíli, kdy už se nám zdála být písnička ready, často přišel Michal a celý ten koncept ještě obrátil úplně naruby!

Anna: Naše nové písničky vznikaly jako když jdete po schodech, krok po kroku jste výš a výš. Nejsme ten typ kapely, která se schází každý týden v kompletním obsazení, a zjistili jsme, že ten způsob postupného zapojení jednotlivých muzikantů funguje nejlíp. I když pro ty, kdo jsou v tom řetězci vzniku skladeb na prvním místě, je to náročnější.

Tomáš: Všichni v kapele jsou kreativní a když se sejdeme pohromadě, začneme se překřikovat a ten čas schůzky se nakonec rozplizne natolik, že to je skoro až neproduktivní.

Která z nových písniček vás nejvíc baví?

Anna: Mojí srdcovkou je Den co den.

Tomáš: Mně se strašně líbí písnička Jsem kůň.

A o které z nových skladeb jste naopak v kapele nejvíc diskutovali – a třeba se i lehce pohádali?

Tomáš: Michal bude naštvanej, protože si to nemyslí, ale pro mě je to písnička Zachmuřená. Rytmicky nám dlouho nepřišla dobrá, až s odstupem času to snad klaplo. Hodně nám nejen v případě téhle písně pomohl producent Ondra Ježek. Když jsme v jeho studiu Jámor album natáčeli, občas jsme znejistěli a říkali si, pojďme to udělat jinak. Ale Ondra nás uklidňoval, ať si od natáčení dáme chvíli oddych, že se to nakonec vystříbří.

Anna: Když jsem Zachmuřenou měla nazpívat, taky mi neseděla, vzniklo několik verzí refrénu, ale nebylo to ono. Nakonec mi Michal řekl, ať tu písničku zazpívám trochu jako lidovku. Takže i na způsob zpěvu jsme v případě téhle písně přicházeli trošku delší dobu.

Album Mlhoviny otevírá píseň Den co den, k níž vznikl i krásný surrealistický klip. Jak se přihodilo, že se natáčení chopil zrovna písničkář Jakub Čermák?

Anna: Protože nám to kdysi dávno slíbil. Měl točit klip už k jedné z písniček prvního alba Hotel Blázen, ale nakonec se to nějak nestihlo. Tentokrát jsme pro něj vybrali písničku Den co den, o které jsem věděla, že mu bude blízká. Nechali jsme mu volnou ruku a on vymyslel tajemný svět Krajiny Ró plný fantastických obrazů a situací.

Tomáš: Mně se na klipu hrozně líbí, že vlastně svým způsobem vystihuje nezařaditelnost kapely. Lidi se mě často ptali, co jako Krajina Ró vlastně hrajeme, a já nikdy nevěděl, co odpovědět. Asi budu na ty otázky odteď říkat: „Pusťte si klip Den co den, sami uvidíte!“

Anna: Máme na to video skvělé ohlasy. A využili jsme ho i na obal desky.

Ten obal je hodně zajímavý. Ostatně už cover Hotelu Blázen byl výrazný. Ten byl, Aničko, vaším dílem, že?

Vymyslela jsem výtvarný motiv, finální grafiku pak dotvořil můj bratr Honza Břenek. Obal Hotelu Blázen vznikal tak, že jsem si při cestách vlakem pouštěla do sluchátek písničky z alba a úplně přirozeně jsem si na papír malovala motivy, které mě při tom napadaly. Za drncání vlakové soupravy tak vznikla barevná mapa k albu Krajiny Ró.

Vlak jako inspirace se objevuje i v textu písničky Minulý čas, kterou jste na nové album napsala.

Když jedu vlakem, hodně mě baví projít až do posledního vagonu a sledovat, jak za vlakem ubíhají koleje a okolní krajina. Ten pohled mě vždycky fascinoval – vlak se řítí vpřed a to, co mizí v horizontu za ním, je vlastně minulost. Když Michal přinesl text na téma minulého času, vložila jsem do něj ten právě tenhle motiv, nad kterým ve vlaku často přemýšlím.

Vedle Krajiny Ró máte i jiné hudební aktivity. Tomáši, vy hrajete třeba v kapele Livin Free, kde je vaším spoluhráčem další legenda české scény, Vladimír Guma Kulhánek. Vnímáte ho jako českou basovou ikonu, nebo je to předně parťák a kamarád?

Asi platí oboje. Zažil jsem koncerty Livin Free, kdy po vystoupení stál pod pódiem dav lidí vytleskávajících právě Vláďu. V těch chvílích si člověk uvědomí, co všechno má ten muzikant za sebou. Ale Vláďa se vůbec jako hvězda nechová. Je vyloženě přátelskej a vůbec na nic si nehraje. Stejně jako u Michala Němce, i když trochu jinak, u něj ten velký věkový rozdíl nevnímám. Vláďovi bude osmdesát a přitom odehraje ročně neskutečný počet koncertů, samozřejmě nejen s námi, teď třeba i s obnoveným Flamengem. Jde z něj stále neskutečná energie, nemluvě o tom, že pořád jezdí na kole.

Anna: To Michal zase jezdí na rotopedu! Což je zvěčněno v našem klipu Here I Am z první desky, kde šlape na rotopedu od začátku do konce…

Aničko, vy jste vystudovanou herečkou. Jak jste se dostala ke zpívání?

Odmalička jsem chodila do sboru, už na základní škole, potom jsem nějakou dobu byla v Bambini di Praga, se kterými jsem i hodně koncertovala. Mamka mě pak ale z Bambini odhlásila, protože neměla dobrý pocit z mého učitele – což se po letech ukázalo jako rozumné a prozíravé rozhodnutí… Se studiem herectvím jsem se ke zpívání vrátila a začala se učit i na pár nástrojů, nejdřív na akustickou kytaru, pak jsem si přibrala banjo i menší akordeon. Vedle Krajiny Ró mám ještě folk punkovou kapelu Fail Together, kde zpívám a hraju na banjo, a taky působím v projektu Marky Míkové Loutky v nemocnici, se kterým jezdíme hrát do dětských oddělení nemocnic a do léčeben.

Jaké to je, přeskakovat mezi dětskými diváky a publikem rockových koncertů?

Anna: Parádní. Dětské diváky mám hrozně ráda, moc mě baví pro ně hrát a zpívat, ale nejde to dělat pořád. Docela si pak oddychnu před dospělými posluchači. Když teda přijdou!

Jaké máte s Krajinou Ró další plány?

Tomáš: Hlavně doufáme, že si nové desky Mlhoviny všimne mnohem víc lidí než té první, kterou jsme bohužel vydali v období stresu, paniky a jiných trpkostí. V létě ještě chceme stihnout pár festivalů a na podzim nás čeká hodně klubového hraní včetně křtu desky. Ale to hlavní snad přijde příští léto. Doufáme, že zafunguje PR a hlavně ta hudba sama. Vložili jsme do Krajiny Ró velké množství času, kterého ale na druhou stranu vůbec nelituju, protože Krajina Ró je ta nejpestřejší autorská parta, kterou mám.

Anna: Souhlasím. Pro mě je nenahraditelnou součástí mého života. Je to kapela, v jejíž hudbě si může najít něco pro sebe snad úplně každý. V tom je podle mě opravdu jedinečná.