Krhut & Kozub: Písnička musí fungovat nahá, jinak ji nezachrání ani zlaté ozdoby

Štěpáne, pracoval jste od prvního alba nějak dál se svým zpěvem, pokud na to byl čas? V minulosti jste mluvil o tom, že byste se práci se zpěvem nebránil.  

Štěpán: Nebráním se tomu. Kdybych cítil, že jsou na novém albu věci, které nejsem schopen technicky zvládnout, udělal bych to. Ve výsledku se ale ve srovnání s první deskou tolik nezměnilo. Žánr jsme v podstatě zachovali, výraznější jsou jen aranže. První album je dost akustické, jsou tam umělé zvuky nebo keytar. Teď je za námi celá kapela Bandjeez. Právě ta je výraznou součástí nové nahrávky a jezdí s námi už i koncerty. Ve výsledku to pro mě ale byla pořád dost podobná práce – nacítit se na příběhy, které Jirka napsal, a interpretovat je tak, aby tomu posluchači věřili. To je pro mě v hudbě, kterou děláme, tedy řekněme v baladách nebo v šansonech s folkovým základem, naprosto zásadní.  

Jak moc důležitá pro vás byla spolupráce s multiinstrumentalistou a producentem Pavlem Sotoniakem? Na albu pak tentokrát dostala více prostoru i Barbara Kanyzová. Můžete popsat i její přínos?

Jiří: Já udělám základ písně, to znamená harmonii, melodii a text, což by mělo už samo o sobě fungovat. Jestliže nefunguje, když je zahraná na klavír nebo kytaru ve své nejčistší obnaženosti nebo nahosti, nebude fungovat, ani kdyby ji někdo očančal vánočními koulemi nebo zlatem. Já to připravím a pak už potřebuju pracovat na jiných věcech. Materiál předám Pavlovi Sotoniakovi, kterého znám dvacet let a mám v něj naprostou důvěru, že mi píseň nezkazí, nerozžvýká. On tomu dá ten kabátek, aby každá písnička na cédéčku byla jiná a také trochu jinak zněla. Pavel je geniální aranžér a hudební producent.

Štěpán: To je pravda. A Barunka s námi jezdí už čtyři roky a na novém albu se poprvé stalo, že ji někdo psal píseň přímo „na tělo“. Ostravský textař Kuba Klein napsal Barunce píseň Někdy se probudím.

Jiří: Já to teď trošku narovnám, aby nebyla nějaká mýlka. Kuba Klein je autorem textu, ale písničku jsem napsal původně já pro Lenku Novou, která si ji u mě objednala a nakonec ji nevzala. Pustil jsem to Barunce a říkal jsem jí, že si myslím, že by jí text mohl sedět. Volala mi za dvacet minut, že se s ním hned ztotožnila.

Štěpáne, máte stále zavřené oči, když zpíváte? Je pro vás stále zpívání vystoupení z komfortní zóny? Nebo už od prvního alba cítíte jisté změny v této věci?  

Štěpán: Oči mám stále zavřené, ale není to kvůli nervozitě, spíš kvůli nějakému vnitřnímu soustředění. To je celé. Nějak mi to prostě pomáhá. Je pravda, že když jsme spolu začali tvořit a vystupovali před publikem, bylo to pro mě nové. Musel jsem si na to zvyknout, ale živím se exhibicí, takže je to pro mě jenom jeden z podžánrů. Jenom jsem musel pochopit, jak funguje koncert. Co to je, být zpěvákem. A nervozitu a stres cítím před divadlem stejně jako před koncertem. Je to moje podstata, že jsem nervózní, protože mi jde o tu věc.

Jiří, vy jste učil angličtinu. Píšete texty i v tomto jazyce? A napadlo vás to zkusit v rámci spolupráce se Štěpánem?

Jiří: Kdysi jsem v angličtině skládal. Psal jsem texty pro Vojtu Dyka. A když jsem začal konečně psát víc v češtině, ujasnil jsem si jednu věc: člověk musí psát v jazyce, ve kterém se narodil. Všechno ostatní je fake nebo taková snaha o emoční stylizaci.

A čeština je tak bohatá. Anglicky řeknete „little apple“ a v češtině řeknete „jablko, jabko, jablíčko“. Máte tam prostě více ekvivalentů. Proto mě čeština baví víc než angličtina.

Štěpán: Šanson v angličtině? Nevím. Když už, tak spíš ve francouzštině. Tam si to umím představit daleko lépe.

Jiří: Ale s českým pocitem. (smích oba)

Štěpán: Já mám ten jazyk fakt rád. A mám pocit, že spousta našich českých interpretů ho rádo nemá, a proto zpívají anglicky – ještě navíc špatně, a proto to mnohdy nefunguje.

Jiří: Je pravda, že dneska mnozí lidé zpívají a píší texty anglicky zejména proto, že napsat dobrý český text je těžké.

Štěpán: Jestli ona ta čeština není doslova jako dělaná na folkově baladické šansony – že jim prostě sluší. Pop v angličtině zní vždycky přirozeně. Zato když děláš český pop, z devadesáti procent to je na hovno. Bez legrace. Řekni mi nějakou dobrou českou popovou píseň.

Jiří: Muž číslo 1, kterou zpívá Marie Rottrová. Tam je dobrý textař Jarek Nohavica.  

Štěpán: Čeština zní krásně v básních, když čteš básně. Ten jazyk má svou úroveň.  

Jiří: Studoval jsem angličtinu a musím říct, že s tím by Shakespeare úplně nesouhlasil. V angličtině je dokonce víc synonym než v češtině.  

Štěpán: Ale existuje anglický Hašler? To je tak české a není to patos ani kýč.

Jiří: Mně se líbí, když má píseň nějaký příběh, nějakou výpověď. Je úplně jedno, jestli se rozpláčeš nebo dojmeš. Ale prostě ti fungujou emoce a není to jenom proto, že je kopák na každou první.  

Jsou pro vás šansonovité písně to pravé? Dá se v nich uplatnit vaše herectví?

Štěpán: Myslím si, že ano. Je to hudební žánr, který je pravděpodobně mému naturelu nejbližší. Po čtyřech letech, co zpívám s Jirkou, jsem o tom přesvědčený.

Přeježděný vztah je píseň, se kterou vás oslovila kapela The Tap Tap. Měli jste oba jasnou představu, jak chcete rozvinout příběh vztahu handicapovaných lidí v dnešní době? A v čem je to podle vás složité?

Jiří: Já jsem to vzal, protože je to pro mě výzva. A přísahám, že když jsem přišel z té schůzky, měl jsem text hotový za patnáct minut. Když jsem nějakou výzvou nadšený, mám to hotové okamžitě. Rád si dělám legraci a když mi oni dovolili si z nich legraci udělat (stejně jako parahokejisti, když jsem jim napsal hymnu), vzal jsem to jako výzvu a zároveň důkaz, že je dnešní doba zvrácená. Že všichni potřebují mít nějakou terminologii, práva, nároky. A oni to nejvíce kvitují ti vozíčkáři. Protože oni nejsou ti, kdo s tím mají problém.

Štěpán: Problémy mají ti, kteří se je snaží za každou cenu chránit, aniž by je o to někdo poprosil.

Štěpán: Většinou lidé, kteří to téma prožívají skutečně, ten problém nemají. Pokud jsou s danou věcí vyrovnaní a smíření.

Jiří: A nabaluje se na ně velká skupina lidí, kteří si z toho dělají byznys.

Štěpán: To ano. Je to takové přijímání cizích emocí, aniž by mě o to někdo požádal. Přitom to musí být dialog: „Chceš pomoct? – Chci. – Dobře, já ti pomůžu. Ale pomůžu ti za každou cenu, i když to nechceš.“ To už je toxické, a to se bohužel dneska děje. Proto tady vzniká hyperkorektní směr.

Je to znát i z některých písní na vašem albu.

Štěpán: Ano. Například skladba Proč. „Proč je tolik pohlaví? Tohle mi nejde do hlavy,“ zpívá se tam. Jestliže se lidi mohou takto definovat, tak já se mohu definovat jako někdo, kdo si z toho chce dělat legraci. Je to úplně fér.  

Jak se proměňuje atmosféra na vašich koncertech? Už si nedokážete představit vystupování bez kapely? Nebo máte raději akustickou formu?

Jiří: My jsme tenkrát vystupovali například na Colours of Ostrava v naprosto akustické verzi. Měli jsme kytaru a klavír a patnáct tisíc lidí s námi zpívalo naše písně.

Štěpán: To byl úlet.  

Jiří: Možná jsem zbořil mýty typu „pojďme na festival a vyberme nějaké rychlé písně, ať se mohou všichni bavit“. To je nesmysl. Je to o písničce. A proto se dnes už nebojím se Štěpánem klidně vystoupit sám s kytarou před deseti tisíci lidmi a oni s námi budou všichni zpívat. Je to dar od Boha, že můžeme tu písničku takhle přenést na lidi.

Štěpán: Na Colours jsme byli součást festivalového programu, kde jsme během hodinového pásma odehráli v podstatě celé album. Ale od té doby jsme si ještě několikrát potvrdili, že to jde. Udělali jsme potom v Ostravar aréně koncert pro osm tisíc lidí, kteří přišli do takhle velkého prostoru jenom na nás. Hráli jsme s kapelou, ale aranže nejsou tak velkolepé, že by měly přebít obsah. Kluci z Bandjeez jsou tak citliví, že se na nás napojili a v podstatě slouží písničkám. Takže tvrdíme, že to jde.

Ale teď jsme nedávno hráli s Jirkou takovou soukromou akci v Heligonce. Jenom my dva po strašně dlouhé době a jenom s kytarou, taková komořina. Takovej návrat mi přišel hrozně dobrej. Jde to tak i tak.

Jiří: Já jsem vyloženě vděčný za ty Colours, protože ono je to těžké. Je to možnost, jak si získat nové fanoušky, na druhou stranu je tam spousta tvých nefanoušků. Proto jezdíme fesťáky málo – chceme, aby nás lidi poslouchali. Děláme komornější věci, takže chceme, aby tam lidi nepili, necinkali, netřískali a nebavili se, potřebujeme klid. Ale díky Bohu za Colours, protože lidi, kteří nepřišli vysloveně na nás, se přidali k davu a zpívali s námi.

Štěpán: A taky jsme si vyzkoušeli, že to jde i s filharmonií. Už jsme si zahráli třeba s Janáčkovou filharmonií. To má zase úplně jinou energii.

Také vás to vlastně posouvá někam dál, je to tak?

Štěpán: Člověk zpokorní.

Jiří: Představte si, že Štěpán si tu zkušenost s filharmonií prožil už ve svých šestadvaceti, zatímco já jsem si na ni musel počkat až do osmačtyřiceti. Jeho to posunulo hned na začátku kariéry, já si to vychutnal až teď. Ale vůbec mi to nevadí – naopak, bylo to nádherné a zároveň trochu stresující. Hrát s takovým hudebním „kombajnem“ za zády je něco, co člověk musí ctít. Najednou vidíte, jak kvůli jedné písničce vzniká kompletní aranž pro osmdesát nástrojů, muzikanti to pilují, zkoušejí... a pak přijde ten moment, kdy to zazní před publikem.

Štěpán: To byl opravdu silný zážitek. Slyšet naše písně v takových aranžích, v podání celé filharmonie... bylo to mrazivé. A přitom to pořád fungovalo, pořád to mělo ten náboj.

Je pro vás toto album také osobní zpovědí? Například píseň Pro Anežku...

Štěpán: Ano, tu napsal Jiří pro moji dcerku.

Jiří: Bylo to v době, kdy se měla narodit. Chtěl jsem Štěpánovi napsat ukolébavku, která by jí patřila.

Štěpán: A povedlo se.

Jiří: Když se zamyslím, tak je na albu určitě víc osobních zpovědí.

Štěpán: Přemýšlej, určitě tam něco máš. (smích)

Jiří: No jasně, třeba píseň Slunovrat. Vždycky říkám, že dobrý tvůrce musí být vlastně citlivý a emočně zranitelný, jinak do své hudby nemůže dostat opravdovost. Ale to má svoji daň. Slunovrat vznikl z mého prožitku těžkého rozchodu a ty emoce jsou v ní otisknuté. Člověk, který nic necítí, podle mě nikdy nenapíše nic hlubokého.

Už na prvním albu jste rozchody zmiňoval...

Jiří: Ano, je to téma, které se vrací. Třeba píseň Poraď mi s tím. Pamatuju si, že když Štěpán poprvé zpíval tuto píseň, nemohl zazpívat větu „Anděli strážný, přestaň už brečet,“ protože ho to rozplakalo.

Štěpán: Emočně mě to úplně vykolejilo. To jsou ty momenty, kdy víš, že písnička funguje.

Jiří: Přesně. Často si hraju s příběhy, ale musí se to nejdřív dotknout mě samotného. Když s nějakou skladbou zápasím víc než dva měsíce, vím, že to nebude stát za nic.

Kam se chcete hudebně posunout dál?

Jiří: Nic neplánujeme. Možná za dva nebo tři roky přijde další deska, ale teď to neřešíme. Naopak, momentálně jsme se Štěpánem přemýšleli, že bychom si udělali srandu z českého rapu. Pořádně, ale opravdu dobře.

Štěpán: Když už, tak ať je to fakt dobré.

Jiří: Tak se to má dělat! (smích)