Krucipüsk vs. Tomáš Fröde

Pozvat si na akci Imodium znamená počítat s tím, že obecenstvo bude střádat síly hlavně na jejich show a ostatní kapely tak trochu ostrouhají. Jejich frontmanovi, Tomáši „Thomovi“ Frödemu, jsem proto nemohl dát poslechnout nic jiného, než nejnasranější desku Krucipüsku za dlouhou dobu. Kritičnosti jsem se sice v Thomovi nedořezal, ale aspoň jsem mu udělal radost.

Jaký máš vztah ke starším deskám Krucipüsk?

Zásadní! Nezapomenu na moment, kdy jsem je viděl poprvé. Bylo to v klubu Abaton v Praze na někdejší zimní verzi festivalu Rock for People. Tomáš Hajíček měl přes sebe jakousi ovčí vlnu a ve tváři vypadal jako ďábel! A hlavně jako ďábel ta kapela hrála. Tenkrát mě to úplně vzalo dech! Jsem z generace muzikantů, pro které je album Druide! absolutní Mekkou a učební pomůckou, pakliže chcete dělat rock’n’roll!

Co tě jako úplně první napadlo, když jsi Sine Amore Nihil slyšel?

Že je strýc Hajíček zase trochu víc nasranej než na předchozích albech. Je to syrová nahrávka jak obsahem, tak zvukem. Jsem rád, že ubylo textových „kravinek“, který mě na předchozích deskách moc nebavily. Je to fakt přísnej crossover, chvílema odskakující až k ostřejšímu stonerrocku. Nemůžu se ještě zbavit myšlenky na sestavu, která album stihla natočit a velmi záhy byla celá odejita. Baskytarista Jirka Zika je můj kamarád a Vojta Douda s Jarmutem jsou prostě muzikanti-borci, ke kterým chovám léta respekt. Mrzí mě, co se stalo.

Proč se podle tebe tato sestava rozpadla?

Nedokážu odpovědět a už vůbec nechci spekulovat.

Co tě na zvuku desky baví a co naopak rozlaďuje?

Mě tam nerozlaďuje nic. Baví mě zvuk bicích v songu Howgh. Miluju na bicích velkou „cimru“. Zvuk kytar skvělej. Nápaditý Jarmutovy riffy. Bicí se navíc v kytarách netopí, je to super. Skvělou atmosféru má poslední song Faun.

Velkou cimru?

Krásnou akustiku místnosti. Mám rád, když bicí dýchají, tady je to navíc záměr, takový experiment. Působí to v nahrávce vždy svěže.

Jak moc je podle tebe zvuk alba odlišný od klasiky typu Druide!?

Druide! je po všech stranách stadionová nahrávka. Má sound vybroušenější, naleštěnější a „větší“. Aktuální album je prostě super syrová nahrávka. Trochu špinavá, často podlazenější a tedy i hutnější. Každé té nahrávce zvuk sluší a muzikanti přesně věděli, jaký zvuk chtějí. Alespoň tak to vnímám.

Když porovnáš Sine Amore Nihil s deskami současných kapel, vidíš mezi nimi nějaké větší rozdíly, a pokud ano, tak jaké?

Když řeknu, že většina „rockových“ kapel je uhlazenější a tak trochu se bojí, určitě se ozve někdo, zda jsem slyšel to a nebo tohle. Takže bych rozdíly neřešil. Každá kapela k tvorbě přistupuje nějak, stejně i v případě zvuku. Krucipüsk je rutinní záležitost a má věci pod kontrolou.

Je podle tebe na albu něco, co by se dalo udělat jinak, lépe?

Tohle je stejně nevděčná otázka, jako když se zeptáte samotných muzikantů. Jasně, že jde vždycky všechno udělat jinak a lépe. Otázka, co je to lépe. Umělecká tvorba, ať už obsahem nebo zpracováním, je stejně poháněná daným momentem. Teď a tady to takhle vzniklo a hotovo! Mimochodem, jsem absolutním zastáncem síly danýho okamžiku. Vrtat se v něčem dny a nebo dokonce měsíce nikdy nikam nevede.