Kultura smrti

Homer: „Batmobil! Adam West! Děcka, to je Batman!“
Líza: „To není opravdický Batman.“
Adam West: „Jasně, že jsem Batman. Vidíte, tady mám fotku s Robin.“
Bart: „Kdo to je ta Robin?“
Adam: „Aha, vy asi znáte jen nové filmy o Batmanovi s Michelle Pfeifferovou.“
(Simpsonovi 04x09 – Pan Pluhař)

Citace je stará sedmadvacet let. Adam West z trhlého šedesátkového seriálu je už dva roky po smrti a z Burtonových Batmanů jsou zase filmy pro pamětníky. A aby se generaci Barta a Lízy naložilo ještě víc, musí navíc vysvětlovat, kdo byli Jirka Pomeje, Keith Flint a Luke Perry.

Například Pomejemu Pakočka z Vývařovny neironicky vysekla poklonu. „Byl prostě plnotučná hořčice mýho života.“ O mrtvém jen dobře psal překvapivě i jinak nestoudný Luděk Staněk: „Je to nepochybně megaloman, magor na kvadrát, narcis a tak dál, ale v jádru asi dost naivní a zmatenej, ale hodnej clověk.“ Aby ne, když se zcela vážně mluví o smrti devadesátek.

Pominu, že Ivana Jonáka povolali k novému výkonu trestu přesně 666 dní po propuštění z vězení, třetím rokem se smaží v pekle a loni se k němu přidal Miroslav Šlouf. I to, že tvorba Prodigy je přes dvacet let pasé a hodí se do krámu jakože otevřeným rockerům, kteří nevidí svůj zenit, poněvadž už jsou dávno za ním. Tato slovy Karla Veselého nekrokultura zdaleka nejvíc vypovídá o generačním narcismu umocněném běžným provozem sociálních sítí. Zároveň ji lze ale vysvětlit i jinak.

Každá generace je přesvědčená, že po ní přijde potopa. Jen mileniálové si můžou být celkem jistí, že na vlastní kůži zažijí prequel Šíleného Maxe. Jinak je tesknění po dávných idolech spíš než předzvěstí neodvratné apokalypsy příznakem stárnutí i ukázkou moci zábavního průmyslu založeného na kulturní recyklaci. Jako bájný Kronos požírá své děti, aby se udržel u moci. Co jiného je snaha odvádět pozornost od bezprostřední hrozby klimatického kolapsu a drancování zemí Třetího světa, na kterém má taky svůj díl?

Pozdní kapitalismus povýšil na Matrix a zajetí je neviditelné proto, že v něm buď trávíme značnou část života, nebo jsme se do něj narodili. O jiném, spravedlivějším světě zpravidla ani neuvažujeme, protože to by byl přece komunismus. Přitom všudypřítomný stupňující se tlak na výkonnost i mezi avantgardou, studenty a umělci, vyvolal hlad po pocitu bezpečí, útěchy a solidarity. Aspoň tak si Mark Fisher vysvětluje permanentní retrománii i epidemii tvůrčí impotence.

Jenže co si s tím vším počne obyčejný konzument baget, toho času na šňůře? Promluvte si o tom, ale ne s Brendou, Brandonem, Dylanem, Kelly nebo Stevem, ale barmankou Guinan. Dala totiž Rikerovi, čerstvému kapitánovi hvězdné lodi Enterprise, před rozhodujícím střetem s Locutem z Borgu, asimilovaným Jeanem-Lucem Pickardem, radu k nezaplacení.

„Když je někdo přesvědčen, že zemře, pravděpodobně se to stane. Změnit to můžete jedině vy.“
„Udělám, co budu moci.“
„Budete muset udělat něco, co nechcete. Vzdát se Pickarda.“
„Možná jsi to neslyšela, ale včera jsem se pokusil ho zabít!“
„Pokusil jste se zabít cosi na té borgské lodi, ne Pickarda. Ten je pořád s námi i v tomhle pokoji. Bylo by to snazší, kdyby zemřel, ale on žije. Kousek po kousku nám ho vzali. Řekl vám někdy, proč jsme si blízcí?“
„Ne.“
„Tak já vám jen řeknu, že náš vztah je víc než přátelství, víc než rodina. A já ho teď nechám jít. Vy musíte udělat totéž. Může tady být jen jeden kapitán.“
„To není tak snadné. Tohle byla jeho posádka. On napsal knihu o této lodi.“
„A borgové věcí všechno, co on. Je na čase tu knihu zahodit. Musíte ho nechat jít, Rikere. Jedině tak ho porazíte a zachráníte. Tohle je teď vaše židle – kapitáne.“
(Star Trek: Nová Generace 04x01 Nejlepší z obou světů II)

Co je tedy radno hodit za hlavu? Určitě ne hudební teorii. Šikne se vědět, co se bude hackovat. Zato nevěřte tomu, že se v hudbě už nic nového vymyslet nedá. Pop je volné pokračování lidovek, které z pár akordů žijí podstatně delší dobu. Klíč je sdělení a způsob, jak ho podáte. Inspirací jste doslova zahlcení, a kdybyste ji přesto neviděli, čtěte i to, co s hudbou přímo nesouvisí (Mlynářová, Eco, Chomsky, Wagnerová, Žižek, jen proboha ne Castanedu, Duška nebo Petersona). Raďte se, povídejte si, sdílejte, vzdělávejte se. Nejste vševědoucí ostrov sami pro sebe.

Vykašlete se na trendy. Než sem doklopýtají, budou všude dva roky out a vy je přece chcete nastolovat, ne dohánět. Taky vůbec nemyslete na konkrétní styly... a ani na to, že jste kapela. „Lidi nechtěj vidět týpky od vedle, ale bytosti z jiný planety, někoho, s kým by se normálně nesetkali,“ řekl by klasik Lemmy. Na báchorky o makání, zaručeném úspěchu, penězích a slávě ale zapomeňte. Na ty se namotávají mladí hejlové, co si jen myslí, jak jsou zkušení. Přitom jim nedochází, že takhle jsou na nejlepší cestě stát se naspeedovanými křečky v kolečku cizího byznysu. A určitě hoďte za hlavu všechny dobře mínění rady, k čemu byste se ještě smíte vyjadřovat a kde je vaše místo. Na to si totiž každý musí přijít sám.

A co dál? Pak už jen dejte všechnu moc své imaginaci. Jediné, co můžete ztratit, jsou okovy.