Květy: To tlačítko ještě můžeme zmáčknout, šance tady je

Brněnská formace Květy posílená o nového člena, bubeníka Jakuba Kočičku, právě vydala devátou řadovou desku nazvanou Květy Květy. S frontmanem Martinem E. Kyšperským a Alešem Pilgrem, který aktuálně v kapele třímá baskytaru, jsme se bavili nejen o novém počinu, ale i o básnické inspiraci, přitažlivých osmdesátkách, odcizení nebo Jarkovi Nohavicovi.

Po prvním poslechu vaší nové desky musí každému zaznít: Tohle je zatím nejrockovější nahrávka Květů.

MARTIN: Je to tak. Můžou zato i dvě kytary, které jsme dosud na žádné předchozí desce nepoužili. Aleš hraje na basu, Kuba bubnuje hodně přímočaře, Ondra Kyas místo kláves má v ruce kytaru – to se odrazilo i na výsledném zvuku alba.

Od poslední desky, která zněla hodně elektronicky, je to velký posun. Bylo to spontánní rozhodnutí?

ALEŠ: Před touhle deskou jsme natočili dva projekty – jeden elektronický a druhý country, v němž jsem hrál na basu. Nakonec se skladby smíchaly a Ondra, který hrál na klávesy, dlouho projevoval zájem, že by chtěl hrát na kytaru. Na klávesy hrál totiž i basové figury a chtěl zkusit něco jiného. Mě basa vždycky lákala. Tak jsme provedli změnu. Nový bubeník Kuba Kočička na rozdíl od nás tří, kteří se pídíme po všem novém, jen bubnuje. K tomu jí asijské jídlo a má přítelkyni. Miluje mezilidské kontakty, má spoustu kamarádů. To je vlastně všechno, co je jeho předmětem životního zájmu, a v jeho hraní je to velice znát. (smích)

V čem se to konkrétně projevuje?

A: Jeho hra je vzdušnější, oproštěná od kudrlinek. Výsledek je ostřejší a o poznání přímočarejší.

M: Deska je rocková zkrátka proto, že jsme ji tak chtěli. Předtím byla řeč hlavně o akustických nástrojích, syntetizátorech, nám se to najednou přejedlo. Po sladkým jsme si museli dát něco slaného.

Předmětem některých skladeb je pocit izolace a nedostatek porozumění. Třeba hned z úvodní písně Do tmy vyznívá velký pocit frustrace.

M: Chtěl jsem, aby písnička nebyla konkrétní. Ať už se jedná o úpadek mínění člověka k ekologii, nebo o krizi mezi dvěma lidmi. Pak jsem tam ale přidal optimistický dovětek, že všechno se dá ještě změnit. Není to o „no future“. To tlačítko můžeme ještě zmáčknout a šance tady je.

Ke skladbě Robot jste vytvořili video, které se hodně liší technikou i obrazem od předešlých klipů.

M: Viděl jsem spoustu videí, kde na nich bylo vidět, že tvůrci na ně neměli moc prachů. To je trochu atribut naší scény. Nic proti tomu, ale na klipu pak vypadá, že ho chtěli udělat vlastně zadarmo a já nemám chuť na to moc koukat. My jsme se snažili klip sestřihat, aby měl co nejvíc napětí. Šli jsme taky proti trendu. Moc klipů vzniká na bázi „slow motion“, jako že někdo běhá v lese a přitom ho snímá kamera. Evokuje to nějakou světovost, ale přitom nemáš peníze, aby to vypadalo líp. Záměrem bylo, aby se vše natáčelo na nejhorší materiál s nejmenším rozlišením na telefonu, což jsme nakonec smíchali se starým videem, který natáčel dědeček našeho kameramana. Výsledkem je takový malý umělecký film.

Po poslechu skladby Turné v Polsku si říkám, do jaké míry hrály ve vaši inspiraci osmdesátky.

M: Je zajímavý, že mluvíš zrovna o osmdesátkách. Já jsem ročník 1980 a vyrůstal jsem na kazetách. Když jsme jeli před lety do Polska, měli jsme od mého táty Favorita, který měl mechaniku samozřejmě jen na kazety. Já měl doma ještě pár kazet zkopírovaných z cédéček, na nichž byli The Cure nebo Depeche Mode. Čili píseň reflektuje trochu naši cestu.

Téma izolace a odcizení zní pro změnu v nejrockovějším zářezu Voskovec v Americe. Souhlasíš?

M: Na tuhle písničku se mě ještě nikdo před tebou nezeptal. Je to o pocitu, že jsi dospělý, samostatný, a žiješ život, který sis vybral. Máš práci, která tě baví, domov, kámoše a máš pořád co dělat. Je to skvělý. Pak ale zjistíš, že je to past a většinu času strávíš tím, že jsi jen v háku. Pořád po tobě někdo něco chce. Voskovec z pohledu Čechů žil americký sen. Bydlel na Manhattanu, mohl si zajít kdykoliv nakoupit, podívat se na film do kina, podívat se kamkoli, kam nikdo z Československa nemohl. Pokud já vím, trávil šest dní v týdnu v práci a v neděli pak něco psal. A teď co s tím? Chtěl jsem opravdu takový život? Cítím se jako Voskovec, ale něco mi chybí… Nadchlo mě, když jsem poslouchal kluky, jak se baví o písni. Líbilo se mi, když říkali, že mu vlastně chybí ten kámoš, Werich. Přitom já jsem myslel někoho univerzálnějšího…

A: Voskovec je pro Čechy symbolem odcizení dvou entit. Brali se s Werichem jako dvojčata a i z korespondence vyplývá, že se cítili jako jedna autorská bytost. Tak skladbu cítím já.

Zdá se, že inspirace na vás útočí ze všech stran. Je to hodně spontánní proces?

A: Inspirace je jenom jiskřička a ta přijde v určitou chvíli. Měl jsem nedávno srandovní chvíli se svým kámošem. Něco jsme řešili, najednou přišel s nápadem a chtěl hrozně moc rozebrat, jak na něj přišel. Prostě je to jen náhodilý impuls, který musíš zachytit ve správný čas.

Martine, jaká poezie je ti vlastně nejvíc blízká? V tvých textech se objevuje jak zábavný proud vědomí, tak i poetismus.

M: Hodně čtu Nezvala, Seiferta, takže ano, meziválečnou literaturu mám rád. Každopádně si ale myslím, že jsem mnohem čtivější, než surrealisti. (smích) Vyprávím vlastně příběhy, přitom mám hodně insiderovských narážek, a to s jistou dávkou emocí.

Jste věrní svému trendu a opět jste natočili desku s jinou sestavou než tu předchozí?

M: My jsme to nedávno rozebírali a je to taková naše matematická rovnice. Rozrostli jsme se ze tří na čtyři, máme nového bubeníka, nového basáka a kytaristu. Přitom nikdo neodešel! Jinak zas takové rošády to nejsou. Na začátku jsme hráli ve stejné sestavě devět let. Přes tři roky jsme hráli jako trio a nyní jsme přibrali dalšího člena. S Alešem jsme v kapele 17 let.

Jak si s tím poradíte naživo?

A: Polovinu desky jsme již takhle hráli na koncertech, takže v pohodě.

M: Ondřej mění nástroje, takže ten to má trochu náročnější.

Slavíte na scéně 20 let. Pustili jste si někdy nedávno první desku? Co na ní s odstupem času říkáte?

A: Pustíme si ji tak jednou za dvacet let. (smích)

M: Před deseti lety jsme hráli Jablko jejího peří. Byla to zajímavá zkušenost, ale pocit, že máme toho říct víc, je větší, než abychom se vraceli zpátky. Mám na to období krásné vzpomínky.

Někteří umělci dokonce i svoje první skladby přetáčí. To vás nenapadlo?

M: To je hodně přísný. Kromě Už jsme doma mě napadnul Mike Patton s Mr. Bungle. Bál bych se, že by  to už nebylo ono.

A: Pracujeme ještě s něčím jiným. Je to o tajemství, o aranžích. Hodně věcí se dělá citem, a to platí hlavně o našich prvních písničkách. První písničky jsou hlavně o autenticitě. Přetočením se z toho vše ztratí a musela by se tomu dát nová duše. Kdybych hrál metal, asi by to nebyl problém. Metalisti hrajou vždycky dobře, akorát jim stačí to natočit na lepší aparát. My jsme hráli daleko hůř než teď. Takže máme horší výchozí pozici. (smích)

M: Bylo to hodně o náhodě. Už jsme doma mají partitury, takže jim to může přidat, nám ale ne. Neznám kapelu, která by znovu nahrála starý materiál, a znělo to líp.

Kolik verzí má demáč písničky, než ji vypilujete do finální podoby?

A: Někdy až čtyři. Zahraješ pilotní první verzi, druhá ještě tápe, třetí je fajn, ale stále ji něco chybí. Čtvrtá je nakonec technicky lepší, ale zvukař ti pak třeba řekne: nebyla v tom ta duše. A o to nám jde. Nejde o to, abychom se soustředili jen na to, abychom to zahráli nejlíp.

Zmínili jste, že písničky hrajete naživo, než je natočíte ve studiu. Do jaké míry se pak liší live verze od té studiové?

M: Některé věci na ní zůstanou stejné, jiné detaily se vylepší. Pak posloucháš desku jako celek a máš pocit, že ji chybí barva. Že to třeba chtělo jiný rytmus. Na desce je písnička K, která měla na počátku tvrdé forte. Pozměnili jsme ji do jazzového tempa. Ondřej nahrál elektrickou kytaru a nakonec se skladba změnila z 80 procent.

Má na vaše komponování vliv i atmosféra studia?

M: Možná, ale jen okrajový. Tentokrát jsme jeli do Zlína a pronajali si Studio V, které má krásný spirit. Vevnitř to vypadá jako v horské chatě, uvnitř jsou krabice s nápisy Buty nebo Vlasta Redl. Nádhera.

Objevili jsi nějakou novou technickou pomůcku během nahrávání nové desky?

M: Přišli jsme na to, že lampová komba jsou prostě lepší než tranzistorová. Ač na cestách dost trpí otřesy v autě. Ve studiu to muselo být natočeno s nimi. No ale ten fígl. Kromě toho, že jsme vše natočili klasicky, byl ještě jeden mikrofon instalován do otevřeného klavírního křídla, na něž se nehrálo. Zvuk z něj byl pak přimíchán do nahrávky a zní to pěkně. Navíc jsme točili ve starém studiu s vysokými stropy, obloženém dřevem a to se hodí k těm bicím, které teď máme. 

Jaké je tvoje aktuální kytarové vybavení?

M: Mám kytaru postavenou kamarádem Honzou Ficem. Od něj mám také cigar box a Didley bow. Dokonce i baskytaru, miniaturní napodobeninu Fender Jazzbass. Hraje výborně. Kromě toho mám Fendera Stratocastera, americkýho. A ještě japonskou verzi Gibsona vyrobenou v šedesátých letech. 

Vzpomeneš si, co bylo tvým prvním impulsem, že jsi poprvé vzal kytaru do ruky?

M: Chodil jsem jako kluk k punkerovi z vedlejší ulice. Měl ve sklepě nejen aparaturu, kterou si sám vyráběl – vyučil se jako elektrikář. Ale také bicí, jejichž součástí byl lavor a hlavně rukodělné elektrické kytary. On něco letoval, kouřil a poslouchal Sex Pistols a já si tam ty věci chodil osahávat. Když se rozhodl, že ten sklep vyklidí, tak mi to všechno prodal, aby to nemusel odnést do bazaru. Dvě z těch kytar mám dodnes. No a jinak moje první kytara byla z bazaru. Jolana Tornádo. Moc pěkná lubovka. Taky na ni hrávám doteď.

Jak plánujete promo desky, když zatím platí zákaz hraní?

M: Kdyby byl normální stav, jezdili bychom koncerty nepřetržitě. Na podzim bychom jeli turné se vším všudy – lidi, kluby, benzínové pumpy, bagety. Takhle aspoň můžeme počítat s tím, že naši fanoušci budou mít desku naposlouchanou, až se vrátíme na pódia.

Jak to řešíte po finanční stránce, když vám vypadnou koncerty, které živí kapelu?

M: Našetřili jsme si do kapelního fondu. Kus kapitálu tedy pokrývají rezervy a máme zajištěnou pomoc od vydavatelství Indies Scope, u nichž jsme už od počátku.

Váš projekt YM spočíval v tom, že každý člen z kapely měl možnost si natočit vlastní desku, byť Ondřej ji nakonec vydal pod svým vlastním jménem. Něco podobného jsem zaznamenal naposledy u kapely Kiss před 40 lety. Měli jste přetlak nápadů, že jste se rozhodli zrealizovat takový projekt?

M: V jedné chvíli jsme chtěli udělat úplně něco jiného než Květy. Ale je nám fajn v partě. Takže trochu jiná motivace, než u Kiss. Aleš chtěl udělat elektronickou desku, na které nás angažoval jako hráče na syntetizátory. Říkal jsem si, to jsem nikdy nedělal, proč ne. Zároveň i výzva, co bych měl udělat já. Napadlo mě country, které většinou nevyhledávám. Písničky jsem skládal ale s velkou zodpovědností. Nejsou to ale táborákové písně, Žalmana bych si netroufnul vystrnadit.

Martine, jsi také příležitostný herec. Co jsi točil naposledy?

M: Na televizi Mall.TV jsem se účastnil natáčení Terapie sdílením, kde se objevím vedle Simony Babčákové. Pak jsem točil seriál Boží mlýny. Příští rok půjde do kin romance, kde hraji dokonce hlavní roli.

Skládáš také hudbu k filmům. Například pro snímek Veterán Honzy Hřebejka. Čím se liší pro tebe komponování soundtracku na rozdíl od autorského psaní pro Květy?

M: Diametrálně. Písničky jsou pro mě takové, jaké si je přeji já s kapelou. Hudba k filmům slouží k obrazu, pracují s ní další lidé, jako režisér nebo střihač.  Snažil jsem se, aby to fungovalo, a tak jsem jim nabídl různé varianty, z nichž vybírali. Hrozně mě to baví. Ve filmu stačí velmi málo. Jeden akord ti najednou vyrobí náladu celého snímku – ta může být smutná, osvobozující, zábavná…

Co tě v poslední době hudebně zaujalo?

M: Je zvláštní, že jsem posledních 15 let neposlouchal Jarka Nohavicu. I proto, že mě politicky rozčiloval. Teď jsem slyšel novou desku, kde je krásná písnička Emil P., která je vzpomínkou na Emila Pospíšila. Přestože mě Nohavica sere, je to skvělá skladba. Jednoduchá, ale velice hezká. Pak jsem narazil na kapelu Koňe a prase, a to je něco. Mám z ní hrozně svěží pocit.