Kyšperský & Pilgr: Mezi sýrem Apetito a magazínem Leo

Aleši, vzpomeneš si na pocit, jaký jsi měl z prvního setkání s Martinem?

Vybavuju si, jak jsme před dvaceti lety v jedné kapele marně sháněli basáka a někdo se zmínil, že zná Evžena, jak se Martinovi v Brně říká. Že prý hraje v kapele Čvachtavý lachtan, která zní jako když ladíte nástroje, a pak ještě v kapele Květy, ale ta je tak alternativní, že ji už vůbec nikdo neposlouchá. (smích) Když pak Martin přišel prvně na zkoušku, říkal jsem si, že ten člověka má snad gumový nohy! Protože on si sedl na židli, dal si nohu přes nohu a pak do sebe ty nohy tak zamotal, že to bylo k neuvěření… 

Martin: Dneska už bych to nedokázal!

Aleš: Pak jsme šli jednou po zkoušce na pivo a Martin mi nabídnul, jestli nechci hrát ve Květech, že jim zrovna odešel bubeník. Pamatuju se, jak jsem k němu poprvé přišel domů, každý jsme popadli nějaký nástroj a začali jamovat. K té spontánní formě spolupráce jsme se po dvaceti letech vrátili na nové desce Duo. Začali jsme si zase hrát, jak kluci na pískovišti.

A proč jen tak ve dvou, co zbytek kapely?

Aleš: Ondru Kyase a Jakuba Kočičku hodně zaměstnávala skupina Mucha, kde taky hrají. A tak jsme se s Martinem začali scházet a zkoušet ve dvou. Měli jsme chuť experimentovat, každý z nás si vzal do ruky nástroj, který měl zrovna po ruce, přesně jako před těmi dvaceti lety. Martin pak vymyslel celý koncept alba a už se to všechno začalo namotávat na sebe.

Jak vznikaly písničky? Měli jste nějaké kostřičky, které jste pak obalovali masem, nebo se vše rodilo úplně od nuly, až na základě vašich setkání?

Martin: Chtěli jsme se dostat jinam, než jsme byli s Květy dřív. Zvukem, náladou. Řekli jsme si, že zkusíme improvizovat a ty improvizace si budeme nahrávat do metronomu a pak stříhat, vrstvit na sebe, dohrávat další nástroje. Oba dva jsme schopní hrát na různé kytary, klávesy, perkuse, vlastně na cokoli, co doma najdeme. Takže jsme nejdřív vyrobili hodně materiálu, který připomínal písničky, a pak jsem si sedl a vymýšlel, co by se do toho dalo zpívat. A inspirován tím tvarem a zvukem jsem teprve psal texty. Nové písničky by prostě nevznikly, kdyby na začátku nebyla ta improvizace, která vás jako autora vede jiným směrem, než jakým se ubírá člověk s ustáleným skladatelským uvažováním.

Psalo a natáčelo se vám snáz, nebo obtížněji, než když vzniká nová nahrávka kompletní skupiny?

Aleš: Vzhledem ke konceptu, který jsme si na sebe ušili, to bylo snazší. Jsme hodně hraví a oba jsme pro každou špatnost. Nenechali jsme se tentokrát svazovat tím, že by někde neseděl nějaký tón, nic se nám nezdálo moc ulítlý, byli jsme naopak šťastní, když písnička dostala křídla.

Martin: Chyběla tam ta hráčská ega. V Květech jsme čtyři a tím, že Ondra a Kuba jsou hrozně šikovní a hrajou skvěle, tak se paradoxně prostor písničky strašně zahušťuje. Když v Květech aranžujeme, já sám se soustředím hlavně na zpěv a občas jen drhnu nějaká kila, přitom dlouhá léta aranžuju hudbu pro jiné lidi a kapely a dohrávám tam i spoustu nástrojů. Ale v kapele Květy jsem takhle nikdy nepracoval. Když jsme natáčeli Duo, vznikla pro mě najednou spousta prostoru, kam mě bavilo pořád něco vkládat – a prostě si hrát.

Vy jste ze svých rolí v kapele Květy vystoupili už před čtyřmi lety, kdy každý z vás pod hlavičkou projektu YM natočil sólovou desku – Martin country album Lorenzovi hoši, Aleš electropopovou nahrávku Japonec. Byly tyhle desky podobným úkrokem, jako je album Duo, dá se to srovnat?

Aleš: Mně přijde, že obě ta alba byla posun dopředu, nejen pro nás samotné, ale i pro kapelu. Pro mě už v tom, že s deskou Japonec jsme pro Květy objevili bubeníka Jakuba Kočičku a na albu Lorenzovi hoši jsem si zase osahal basu a pak v Květech začal hrát na kontrabas. Já vidím Květy jako takový hlavní proud a naše vedlejší produkty jako zákruty a ramena, kterými se potom do té řeky zase vracíme. 

Martin: Alba Květů byla vždy žánrově hodně pestrá: folk, rock, noise, pop, občas nějaký artrock nebo hardrock. Když jsme pak chtěli své sólové projekty udělat jinak, přišlo mi, že si můžeme jen dát klapky na oči a vydat se úzkou žánrovou stezkou. Tím jsme uspokojili touhu po žánrovém dobrodružství a když jsme se s albem Duo znovu dostali na rozcestí a vymýšleli, co dál, měli jsme chuť natočit pro změnu co nejpestřejší desku.

Aleš: Takže Lorenzovi hoši a Japonec byly žánrově striktně ohraničené desky, zatímco teď zvítězila nespoutanost.

Martin: Ale v mantinelech toho, co jsme schopni vymyslet.

Aleš: Ano, to je jediný, co nás blokuje. (smích)

Když tvoříte mimo kapelu Květy, jde často o konceptuální projekt. Ať už to byly zmíněné desky Lorenzovi hoši a Japonec anebo Martinova sólová deska Vlakem. Má i album Duo nějaký koncept, jednotící pocit, vnitřní návaznost?

Martin: Já myslím, že koncept je v tom, že nová deska je trochu trhlejší, než bývají desky Květů. Zdá se mi, že pro Duo je příznačný absurdní humor ve službách často kontrastní hudby. Máme tam třeba písničku Příběh hokejistů, kde není zrovna veselá hudba, ale ten příběh je až komicky absurdní. Jednou jsem zaslechl někoho vyprávět, že se kdesi v jeskyni ztratili hokejisté a nemohli se dostat ven. Tak mi přišlo fajn napsat o nich písničku, jak jsou v té jeskyni i se svým trenérem, který jim klade na srdce, že by toho měli využít a měli by se naučit hrát i potmě. Je to úplná blbina, ale citově rozervaných skladeb je na starších deskách Květů spousta. A zároveň má v sobě ten příběh o hokejistech i prvky surrealismu, který máme v písničkách rádi.

Na desce spolupracoval i Ondřej Ježek, který materiál ve studiu Jámor smíchal – stejně jako v případě spousty předešlých alb Květů. Doznávají v téhle finální fázi skladby ještě nějakých změn?

Aleš: Ondra Ježek je náš dlouholetý parťák. Nedovedeme si představit, že by nám desku mixoval někdo jiný. Většinou se neudrží a něco tam dohraje. Když od něj pak dostaneme finální mix, střídá se u nás zděšení s nadšením. (smích) Ale opakovaným poslechem a při srovnání s původní verzí vždycky uznáme, že to posunul dál. Naše hudba se pak jako by celá rozsvítí.

Přijde mi, že některé písně z alba Duo by mohly dobře fungovat i v kapele Květy, třeba Super-sny, tarantule, ufoni nebo Hudba. Počítáte s tím, že se část vašeho alba objeví i v koncertním playlistu Květů?

Aleš: Některé písničky už s Martinem hrajeme naživo, ale protože koncert nejde postavit na desce, kterou ještě nikdo nezná, přizvali jsme ještě Juru Habartu, což je kluk, který hraje ve spoustě kapel, ale hlavně je to basista v Ghost of You. A s ním v triu hráváme i písničky z repertoáru Květů. Dlouhodobě ale nejde táhnout dva projekty souběžně, Květy a náš projekt s Martinem, a tak počítáme s tím, že písničky z Dua časem přejdou i do klasického repertoáru Květů.

Vydání alba Duo předcházel singl Basketbal. Někdo by čekal, že obrazové ztvárnění bude odpovídat textu písničky, ale klip je nakonec příběhem odcizeného manželského páru. Jak se rodil scénář videa?

Martin: Nechtěli jsme být moc popisní. Padaly sice návrhy, že by se klip točil v tělocvičně a já že bych mohl být neúspěšný basketbalista, který se nemůže trefit do koše… Ale pak se mi zdálo, že bude silnější, když bude klip vyprávět o dvou lidech, kteří jsou už trošku vyhořelí, ale ještě si nejsou úplně cizí, což se ukáže v závěru, kdy si spolu zatančí, vezmou se za ruce a konečně se uvolní. Ale té pointě předchází takový ten nános všednosti, životní únava, protože sdělení písničky Basketbal je právě ta únava. Když vám někdo celý život říká, jak jste hrozně vysokej a jestli s tou výškou hrajete basket, tak vás tím sice netrápí, dá se to vydržet, ale už jste unavenej z toho, že vám to říká asi tisící člověk.

Album Duo má na první pohled retro nádech – od obalu s devadesátkovou grafikou a fonty po vaše polaroidové portréty. Má tohle retro zarámování nějaký příběh?

Martin: Fotku na obalu desky dělal můj otec před dvaceti lety. Tenkrát si pořídil fotoaparát, jednak z okouzlení z polaroidu, jednak kvůli pojistným událostem. Fotil věci, co jsme měli na chatě, videopřehrávač, satelit, aby měl doklad, kdyby chatu někdo vykradl. Jeho fotky tedy nevznikaly s uměleckým citem nebo záměrem, ale paradoxně tím spíš mi přijdou umělecký. A protože jsem s otcem nikdy nepracoval na žádné desce ani na čemkoli, co by bylo z mého světa, chtěl jsem se s ním aspoň takhle propojit. Všechno ostatní, grafika obalu a použité písmo, je už dílo našeho grafika Kuby Horského. Říkal jsem mu, že si tátovy fotky koledují o to, aby byl obal v retro stylu. Něco mezi sýrem Apetito a časopisem Leo. A Kuba souhlasil, že prý retro je jeho obsese. (smích)

Aleš: A aby zůstal zachován jednotný styl, tak jsme se s panem Kyšperským domluvili, že vyfotí tím svým starým polaroidem i nás s Martinem. Vznikly fotky, které mají zvláštní kouzlo. Myslím, že pana Kyšperského focení vlastně bavilo, ale zároveň byl při tom takovej nabručenej a asi i díky tomu jsou i naše výrazy na fotkách takové, jaké nakonec jsou. Prostě se tváříme jako dva kluci na zahradě, když je taťka fotí…

Martin: Vymysleli jsme, že k albu Duo vyjde i velká brožura s texty ke všem písničkám a v ní budou velké formáty těch polaroidových fotek. Brožura bude přiložená k cédéčku nebo ke kazetě nebo bude vložená do gramodesky.

Martine, vy jste se už objevil v několika seriálových a filmových rolích. Jste jako herec tak pevný v kramflecích, že můžete zkušenosti z natáčení zúročit i na tak malé ploše, jako je hudební videoklip?

Dá se možná říct, že se líp znám a vím, co dokážu zahrát a co ne. Na co mě pak baví se koukat a při čem bych naopak nejradši vlezl pod stůl. Každá zkušenost se počítá. Já nikdy programově o herectví neusiloval, ale přece jen mě asi těch pár rolí trošku herecky posunulo.

Zatím největší roli jste dostal ve filmové romanci Marťanské lodě, kde znějí i písničky Květů, což platí také o dalších snímcích jako Na krátko nebo Veterán. Tím se dostáváme k druhému albu, které jste připravili. Vinyl Starý Kortykoid shrnuje právě písně, které se nedostaly na alba Květů, včetně několika písní z filmů nebo seriálů. Museli jste je nějak upravovat, nebo z dvojalba zní v původní podobě?

Martin: Některé z těch písní ani nebyly smíchány, jiné byly smíchány způsobem, který nebyl kompatibilní s tím, jak mělo album znít dohromady. Tudíž se do toho trochu sahalo. Velká část z těch třiadvaceti písní vznikla třeba před deseti lety a od té doby jsme je vůbec neslyšeli. Bylo třeba připravit je k vydání tak, aby celek fungoval jako album a ne jako kolekce různorodých písní, to se většinou neposlouchá moc dobře.

A proč jste se vůbec rozhodli sáhnout do archivů?

Martin: Hlavní důvod byla obava, že spousta naší hudby, která nikdy nebyla vydána, protože vznikla v období mezi řadovými deskami anebo se na ty desky nevešla, nenávratně zmizí. Několikrát se mi stalo, že jsem něco hledal a dlouho se mi nedařilo otevřít starý disk, kde mám starší věci uložené. Představil jsem si, že jednou ty disky už vůbec nenahodím a ta spousta hudby, práce a lásky, co v těch nahrávkách je, bude pryč. Tak jsme se rozhodli, že dokud ještě naše přístroje jakžtakž fungují, vytaháme z nich, co se dá, a dáme to na vinyl. Zdálo se nám to jako jediné řešení, jak zachránit kus naší minulosti.

Když v kapele vybíráte finální sestavu písní pro album, co nakonec rozhodne o těch, které si vytáhnou černého Petra a na desku se nedostanou?

Aleš: Každá kapela by si měla umět nastavit, jak se v takové situaci postupuje. A taky by měla mít někoho zvenku, komu věří. U nás je tím člověkem mimo kapelu Ondra Ježek. Když o něčem řekne, že je to blbost, většinou nás přesvědčí. Jinak finálně nese za celou kapelu zodpovědnost Martin. Ale jsou i kapely, kde se o sporných věcech hlasuje. Nevím, jestli by u nás hlasování fungovalo. Říká se, že demokracie v kapele je blbost. Pro mě je demokracie v tom, že za kapelu někdo umělecky zodpovídá. A ten to taky slízne, pokud se něco nepovede.

Martin: Ještě k té kapelové demokracii: Když Pink Floyd točili desku The Division Bell, nahráli spoustu písniček a motivů. O tom, co nakonec na albu bude, uspořádali hlasování. Každý člen kapely si mohl vybrat svých pět favoritů, pět skladeb, které by na desce podle nich neměly chybět. Jenže pak se zjistilo, že klávesák Rick Wright hlasoval jen pro písně, co sám napsal. (smích)

Mluvili jsme o vaší práci pro film. Jak vzniká? Píšete na zakázku režisérů, přizpůsobujete se představě, kterou mají?

Martin: To je různý. Buď filmaři chtějí konkrétní písničku, kterou má někdo z nich rád. Nebo si řeknou o novou hudbu a o jejím ladění rozhodnou určité návodné situace, které nám režisér sdělí. Když jsme dělali hudbu k filmu Na krátko, dostali jsme jako zadání větu ze scénáře: „Z rádia zní něco jako Kabáti.“ Tak jsme s velkým gustem napsali písničku Pojď s náma dál, což je taková venkovská sprostá písnička, do které jsme narvali ta největší rokenrolová klišé. Šlo nám to samo, protože jsme nevyrůstali na folklóru ani na hiphopu, my v dětství poslouchali právě takovýhle bigboš.

Skoro kultovní jsou vaše písničky ze seriálu Svět pod hlavou, v němž Květy vystupovaly v roli zábavové skupiny na festivalu politické písně. Měl jsem pocit, že si to užíváte!

Martin: To je třetí varianta toho, co od nás filmaři občas chtějí – hudební travestie v určitém žánru. Pro seriál Svět pod hlavou jsme měli složit něco, co by znělo jako špatný svazácký bigbít. Byla to slast, protože psát úplně blbou hudbu, tomu se těžko odolává. Za jeden den jsme měli hotové tři písničky.

Aleš: Na seriálu Svět pod hlavou jsme dělali zrovna v období, kdy jsme s Martinem chystali sólové desky Lorenzovi hoši a Japonec. Tenkrát jsme ujížděli na všech možných žánrových odbočkách. Bavilo nás to natolik, až jsme měli strach, že ztratíme sami sebe.

Martin: Na konci téhle etapy jsem dokonce napsal album písniček à la Olympic. (smích) Mimochodem, Jura Habarta, který s námi teď vystupuje, má dokonalé vědomosti o tom, jaké se v konkrétních dekádách používaly nástroje a s jakým zvukem. Zvlášť se vyzná v období přelomu 70. a 80. let. Kdybysme chtěli znít například jako Olympic v roce 1979, tak by hned věděl, jak na to. (smích)

Většina dvojalba Starý Kortykoid už spatřila světlo světa v textové podobě – v Martinově knížce snů a písňových textů Ztracení kamarádi. V autorské ediční poznámce knihy jste, Martine, napsal, že pokud by chtěl někdo kterýkoli z textů zhudebnit, dáváte mu svolení. Víte o tom, že by se tak opravdu stalo?

Martin: Nikdo se mi zatím nepřihlásil, asi jsem to do knížky nenapsal dost výrazně. (smích) Ale coververze Květů už tady byly. Třeba Karel Markytán s kapelou Odpolední směna udělal coververzi Pasáčka ovcí z alba Jablko jejího peří. Nebo David Dorůžka, ten si vybral naši písničku Odpočinout.

Z knížky Ztracení kamarádi vzešel i název dvojalba. Starý Kortykoid vás, Martine, špehoval v jednom ze snů, které jste v knížce popsal. Přemýšlel jste někdy o tom, jak by mohl znít výklad snu o tajemném Kortykoidovi? 

Podle mě je to jasná aluze na kapitolu z knihy Solaris, která se jmenuje Starý mimoid. A to tvrdé „y“, které ve slově kortikoid správně být nemá, asi souvisí s Květy – „korty“ zní podobně. Sny jsou vlastně docela dobrá metafora pro tvorbu. To, co ze sebe člověk pouští ven, je taky mix všech impulsů zvenčí, které se mu promotají v podvědomí, v tom hnojišti, ze kterého pak vyroste něco nového.

Podoba vinylového dvojalba Starý Kortykoid je dílem výtvarnice Venduly Chalánkové. Proč jste se rozhodli zrovna pro ni?

Martin: Já ji už dlouho obdivuju, líbí se mi, co dělá, je vtipná a zároveň brilantní. Našel jsem si ji na Facebooku a chtěl si rozklikat pár jejích obrázků, ale omylem jsem jí zatelefonoval. Tak jsme si začali povídat, skamarádili se a vznikla tahle spolupráce. Chtěl jsem, aby podoba dvojalba byla kontrastní vůči minulé desce, která vypadala trochu jako smuteční oznámení. Vendy si nechala odvyprávět příběh snu o Kortykoidovi a převedla ho do piktogramů. Takže když rozevřete vinylové dvojalbum, uvnitř se objeví piktogramy motivů z toho snu včetně mobilu nebo krysy, které se šlápne na ocásek. Taky jsme poprvé v historii Květů nedali na přední stranu obalu ani název kapely a desky, cover bez písmenek nám přišel krásně čistý.

Nové albové projekty jste realizovali i díky dárcovské platformě Donio. Kolik jste od svých podporovatelů vybrali a co jste za to dárcům nabídli?

Aleš: Žádali jsme o 130 tisíc, vybralo se 165 tisíc, což je skvělý. Přemýšleli jsme, co poskytnout na oplátku, od standardních věcí, jako je elektronická podoba alba, po speciální dárky. Martin třeba nabídnul courání po kavárnách v Brně, to se vyprodalo prakticky okamžitě. Já zase nabízel hydrofonní koncert, ale ten si nikdo nekoupil.

Hydrofonní concert? Jak by to vypadalo?

To je takový můj sen. Lidi v sále by dostali sluchátka, já bych si vzal dva hydrofony a v akváriu bych za pomoci nějakých efektů a ve stereu produkoval hudbu.

Taky jste nabízeli některé už nesehnatelné nosiče Květů. Co z vaší diskografie je už dneska raritkou?

Martin: Máme vyprodané veškeré vinyly. Třeba vinyl alba Myjau z roku 2009, naše vůbec první gramodeska, se na Aukru prodával za několik tisíc korun.

Aleš: A ještě jedna deska se nedá sehnat, album našich coververzí Psích vojáků. Vyšlo v limitované edici a dneska se taky prodává za velké peníze.

Mluvili jsme o tom, že alba Duo a Starý Kortykoid lze brát jako produkty mezidobí mezi řadovými alby Květů. To poslední vyšlo k dvacetinám kapely v roce 2020, máte už představu, kdy byste chtěli přijít s novinkovým albem?

Aleš: Můžeme jen věštit, protože nás čeká změna obsazení. Přijde baskytarista Jura Habarta a já se vrátím k bicím, z kapely tedy odejde bubeník Kuba Kočička. Budeme nadále kvarteto, ale v jiném složení, uvidíme, jak se to projeví v tvorbě. Když jsme naposled razantně změnili sestavu a začali zkoušet s Ondrou Kyasem v triu, tak jsme za půl roku vymysleli dvě alba. 

Martin: Co se týče desek, není asi kam spěchat. Chtěli bysme to zase zkusit jinak, napadlo mě, že by nebylo špatné přijít třeba s EP deskou s výrazně jiným zvukem, než jaký jsme kdy měli. Sami se necháme překvapit, kam nás to zavede.

Album Duo pokřtí Martin Kyšperský a Aleš Pilgr 9. listopadu v brněnském Kabinetu Múz a 3. prosince v pražském Café V lese.