Kytaristkou za tři měsíce?!
Od svých čtrnácti let zpívám na pódiích s různými kapelami a seskupeními. Začátkem minulého roku se mi ale otočil život úplně naruby. A řekla bych... tím správným směrem.
S poslední kapelou na vlastní tvorbu jsme se dlouho trápili. Na každý koncert jsme jeli v jiné sestavě a občas se to dozvěděli v den koncertu. Tak jsem se rozhodla, že musím změnit své vystupování od základů. Musela jsem najít způsob, jak každý týden koncertovat, protože bez koncertů jsem nevrlá, a nemuset přemlouvat muzikanty, aby mě zadarmo doprovázeli.
Potřebovala jsem alespoň jeden hudební nástroj. Ve výběru vyhrála akustická kytara. Jenže tu byl jiný problém. Můj osobní. Kdykoliv jsem vzala kytaru do rukou, rozklepala jsem se, i když jsem byla v místnosti sama.
Ten problém vznikl v dětství, kdy mi můj táta domluvil u svého kamaráda lekce na kytaru a během prvních hodin jsem se měla naučit akord F s baré. Nešlo mi to. Nevěděla jsem, jak tam ty prstíky naskládat. Protože jsem nervák, začala jsem brečet. A táta s nervy také nevydržel. Lekce zrušil a já neměla tu odvahu mu říct, ať to nedělá.
Během dospívání jsem si občas tátovu kytaru potají půjčila, ale výsledek byl stejný. Jen jsem si začala vymýšlet alespoň svoje písničky. Jednou jsem si dodala odvahy a tátovi zahrála. Reakci jsem nečekala. „Co to děláš s tou pravou rukou? A tenhle akord tady nemůžeš hrát...“ Kytara pro mě skončila.
A teď bych měla hrát na kytaru a před lidmi? Vtipný. No nic, musím. Jinou cestu neznám. Domluvila jsem se se svojí kytaristkou z kapely a výbornou učitelkou a ta mě 7. února 2017 začala učit hrát můj repertoár. Odhad byl... roční tréning. Na to mi mé srdce ale skučelo. Tak dlouho to bez koncertů nevydržím.
Každý den jsem se zavřela na dvě hodiny s kytarou, abych nerušila rodinu a vztekala se a brečela pološílená hrůzou, jak to jen zvládnu. Po třech měsících už jsem sama se sebou nemohla vydržet. Prosila jsem svoji skvělou učitelku, aby mi už dala „požehnání“ vyjet na první koncert. Souhlasila, abych si jeden domluvila a podle toho, jak to zvládnu, se domluvíme na dalším postupu.
Koncert jsem jakžtakž zvládla, a tak jsem požehnání dostala. Se všemi chybami jsem vyrážela na svoje vysněné každotýdenní koncerty a teď v květnu je tomu už rok, co takhle celá šťastná hraji. Není ze mě zatím kytarový mág, ale kytaru miluji. Stále se učím a těším se na každý koncert.
A co vy? Jaká je vaše cesta?
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
