Kytarová soutěž SAI: skvělý Jan Čonka i Joe Robinson

Sedmý ročník respektované multižánrové soutěže znovu ukázal, že akustická kytara nemusí být jenom klasika nebo fingerpicking. Jejím prostřednictvím se neustále objevují nové talenty, které mohou v budoucnu tento nádherně univerzální nástroj posouvat do dříve netušených dimenzí. Letošní předseda poroty Joe Robinson začínal podobně. Ve svých šestnácti letech vyhrál světoznámou reality show Austrálie má talent, čímž jednoznačně nastartoval svou úspěšnou hudební kariéru.

Na pardubickou konzervatoř přesně před týdnem dorazila jedenáctka natěšených kytaristů, aby v rámci Kytarové soutěže SAI 2019 změřili své síly. Hned ze začátku se museli flexibilně popasovat se svou komfortní zónou, protože místo ohlášených dvou skladeb v semifinále hráli nakonec pouze jedinou. Dalo se to vnímat i jako trénink pro zvládání nenadálých situací na pódiu, jak ostatně bylo později i vysvětleno.

Po vylosování čísel všichni soutěžící před zraky poroty předvedli to nejlepší. Obvykle se píše přísné, ale tahle ve složení Standa Barek, Norbi Kovács, Honza Žamboch a již zmiňovaný, hvězdný Joe Robinson, byla velice vlídná, povzbuzující a veskrze pozitivní.

Velice podnětná pak byla diskuze nad výsledky semifinále, kde se každý mohl zeptat na cokoli, od systému hodnocení až po získání osobní zpětné vazby. Jednalo se o možná trochu nečekanou, ale o to hodnotnější pasáž večera. Kdy jindy se můžete zeptat světové hvězdy na názor ohledně vašeho výkonu? Joe ochotně upozornil na množství detailů, na které se příště zaměřit, aby to bylo ještě lepší a zajímavější.

Od technických fines týkajících se správného a efektivního postavení levé ruky, přes výběr správných songů, systém cvičení, hledání inspirace a emocionálního vyjadřování pocitů skrz hudbu jsme skončili až u překonávání trémy a testování vlastních hranic. Porotci to vše glosovali skutečnými příběhy ze svých bohatých kariér, dávali návody nejen hudební, ale i životní. Už jen pro tuto část stálo za to se do soutěže přihlásit a zažít si ji.

Po krátké přestávce vyplněné spontánním jamováním v šatně, kde ani na božstvu nezůstala struna suchá, a italském obdivu k linkované tabuli (Kevin Marchi říkal, že na škole musel vždycky notovou osnovu na tabuli kreslit křídou), přišlo na řadu finále, tentokrát se dvěma skladbami. Mezitím se hlediště kompletně zaplnilo diváky, takže se vystupování posunulo na další level.

Pětice finalistů ze sebe vymačkala maximum a všem se dostalo přívětivě bouřlivé odezvy. Bodoval přirozený feeling Jirky Vašáka, vřele technické mládí Vojty Davídka, bleskurychle dokonalý fingerpicking Kevina Marchiho, oslnivě dynamická fúze moderní klasiky Honzy Čonky, ale i obskurní gadgety v mohutně rezonujícím barytonovém soundu Dr.Hyenika. Porotu i diváky si nakonec nejvíce získal Jan Čonka a po krátkém ceremoniálu s předáním hodnotných cen mohl vypuknout zlatý hřeb večera – koncert Joe Robinsona.

Joe od začátku dokazoval, že jeho celosvětový úspěch je zcela zasloužený. Mimochodem, věděli jste, že v dospívání cvičil každý den ráno poctivě už od 4 hodin? Publikum aplaudovalo nejen po každém songu, ale po působivých sólech nebo exhibiční hře na dvě kytary zároveň často i v jeho průběhu. Joe střídal svůj signovaný Maton a telecastera a před sebou měl jednoduchý (i když vlastně zdvojený) cestovní pedalboard. Elektrická větev šla přes ladičku Boss TU-3, Jam Tubedreamer, multiefekt Eventide H9, T-Rex Fat Shuga, looper Boss RC-1 do komba Fender Prosonic. V akustické větvi měl pouze další ladičku s looperem, outboard preamp AER do komba Udo Amps a rytmus podporoval perkusním efektem Wazinator Dropkick. Oba loopery měl zapojeny do footswitche, kterým je zastavoval jedním šlápnutím, ladičky kromě své obvyklé funkce ještě mutovaly jednotlivé větve. Chytře vymyšlený setup, se kterým udělal hodně muziky. Písničky doprovázel komentářem podporujícím jejich vyznění, nezřídka i slovy vycházejícím z jeho životního příběhu.

Věděli jste například, že v Austrálii ještě donedávna existovala místa kde neměli teplou vodu, maličká televize měla jenom pár programů (a oba zrnily) a nejbližší obchod s pečivem byl 45 minut autem? To vám pak slovy Joea opravdu nezbude nic jiného než cvičit na kytaru. Joe byl navíc pořád usměvavý, sympatický a přívětivý i po koncertě, podepisování nebo focení s fanoušky. Těším na další setkání, protože tohle určitě nebylo naposledy. Kytaristé, pečlivě cvičte, skládejte, nahrávejte a příští rok se zase uvidíme v Pardubicích nebo koncertech obdivuhodných muzikantů.