Kytarové techniky známé i neznámé #1: Vibrato

První výrazový prostředek, na který se podíváme, je vibrato. Má to svůj důvod, protože máloco tak jasně prozradí začátečníka, jako rovně brnkané tóny bez vibrata. Je to totiž základní prostředek, kterým dáváte vašemu tónu charakter. Stejně jako vokalisté mají často své typické vibrato, platí to samé pro kytaristy – způsob, jakým rozechvějete tón, může být součástí vašeho „signature soundu“. Anebo naopak velmi nenápadným a účinným způsobem, jak do hry dostat emoce.

Nejprve trocha teorie...

Pro začátek neuškodí zopakovat si pojmy. Vibrato vzniklo z latinského „vibrare“, což doslova znamená třást se, chvět se nebo kmitat se. V hudbě pak označuje pravidelnou změnu výšky tónu, vibratem tedy strunu v pravidelném rytmu mírně podlaďujeme a nadlaďujeme. Pozor, často dochází k záměně s tremolem, které ale označuje pravidelnou změnu hlasitosti tónu – mimo jiné asi proto, že „whammy bar“ se na kytaře často také označuje jako tremolo páka, přestože s ní vlastně hrajeme vibrato.

Díky vibratu tón jakoby ožívá, získává podobnou kvalitu jako lidský hlas, který se také při delším tónu přirozeně rozechvěje. Možná jste se někdy setkali s popisem, že „kytara zpívá“ – pravděpodobně za tím bude dokonale zvládnuté vibrato, které se naplno projeví zejména v pomalém, melodickém hraní.

Jak to vlastně funguje?

Existuje několik způsobů, jak vytvořit na zahraném tónu vibrato. První je takzvané klasické vibrato, které vzniká pevným stisknutím struny a kýváním ruky ze strany na stranu, v principu stejně jako u smyčcových nástrojů. Tento způsob se však v sólové hře příliš nepoužívá. Častější je použití páky, kterou ale necháme na samostatný díl seriálu a dnes se zaměříme na nejpoužívanější způsob hraní vibrata. Vzniká krouživým pohybem v zápěstí, kdy strunu vytahujete střídavě nahoru a dolů. Jedná se v zásadě o stejný pohyb, jako klasické vytahování strun při sólové hře.

Dvě základní veličiny, které určují charakter vibrata, jsou rychlost a rozsah, čili jak moc vybočíte v intonaci mimo základní tón. Velmi důležité je ale vrátit se vždy na základní tón, aby celek nepůsobil falešně. Přirozeněji také působí nezačínat s vibratem hned po brnknutí na strunu, ale nechat alespoň chvilku zaznít plný tón. Pro každý typ hry je pak dobré zvolit odpovídající typ vibrata.

Kde se inspirovat?

Většina kytaristů ve svých sólech s vibratem pracuje, u některých se ale stalo součástí jejich typického zvuku. Například Angus Young (ACDC) hraje typické krátké rychlé energické vibrato, které výborně podtrhuje jeho syrový zvuk. B. B. King je zase pravidelným vítězem internetových anket o nejkrásnější vibrato se svými čistými chvějivými tóny, které jako by byly živé. Eric Clapton má svůj specifický živelný typ hraní vibrata pohybem celé ruky. Jimmy Hendrix, Ritchie Blackmore, Jeff Beck, Eric Johnson, Dave Gilmour... seznam je v podstatě nekonečný.

Zkuste se při poslechu svých oblíbených kytarových kousků zaměřit právě na vibrato a na to, jakou měrou se podílí na celkovém výrazu. Budete možná překvapeni, kolika mnohými rozdílnými způsoby se dá chvějící se tón zahrát.

A jak trénovat

Teď už doufám nedočkavě berete do ruky kytaru, abyste to mohli také zkusit... Pokud začínáte, začněte pomalu, nejlépe s metronomem a předtím si pusťte pár videí, abyste dobře navnímali základní pohyb ruky. Postupně zkoušejte hrát vibrato všemi prsty v různých polohách na hmatníku a vnímejte, jak se mění charakter tónu. Experimentujte, hledejte, jaké tempo a jak velké rozechvění struny vám sedí...

Jestli už nějakou dobu hrajete a máte třeba zažitý svůj styl, zkuste ho na chvíli opustit a napodobit vibrato některého z vašich oblíbených kytaristů. Učit se od mistrů v tomto případě platí dvojnásob, pro začátečníky i pokročilé.

Nic jako univerzální vibrato neexistuje... Čím důkladněji budete poslouchat a snažit se napodobit různé podoby vibrata, tím víc se také rozšíří vaše paleta možností, jak s ním ve své hře pracovat. A jak říká B. B. King v následujícím fantastickém videu: „Každý, kdo hraje, musí cvičit.“