Kytarové techniky známé i neznámé #10: Tlumení strun

Jak už jsem zmínila v předchozích dílech seriálu o kytarových technikách, elektrická kytara je nástroj nadmíru citlivý. Nemyslím tím ale, že by nevydržela drsné zacházení nebo razantní hraní. A pokud se pohybujete v žánrech, kde je vaším cílem vyrobit pověstnou „stěnu kytar“ (hutný zkreslený zvuk, který vyplní v podstatě celý prostor mixu či klubu), pak si možná řeknete, že tlumit struny vůbec nepotřebujete. I masivní kytarové riffy ale zní mnohem lépe, pokud v nich hrajete pouze tóny, které tam patří. V opačném případě se totiž nabroušená „kila“ snadno změní ve špinavou zvukovou kouli.

Kde tlumit struny?

První jednoduchá odpověď zní: všude. Respektive všude, kde to jde a kde vám na to stačí ruce. Pokud jste někdy měli v rukou elektrickou kytaru s aspoň trochu zkresleným zvukem, dáte mi za pravdu, že často stačí náhodný dotek, zavadění o strunu nebo příliš razantní pohyb trsátka a kytara se ozve jinak, než jste chtěli. Přitom je vlastně jedno, jestli hrajete tvrdě nebo spíš jemně. V jemné hře víc vyniknou jakékoli nechtěné zvuky. A při hlasité a zkreslené hře jsou i všechny přezvuky nepřekvapivě velmi hlasité.

Jak tedy na to, když máme obě ruce zaměstnané – levou na hmatníku a pravou brnkáním na struny? Využíváme všechny dostupné volné „plochy“ rukou, které –pokud pracují společně – zajistí, aby žádná prázdná struna omylem nezazněla. Zejména se to týká strun nejbližších té, na kterou zrovna hrajeme, tam samozřejmě hrozí největší nebezpečí. Různí kytaristé používají různou kombinaci technik, v zásadě to podstatné ale najdete v následujícím videu.

Zatímco ukazováček levé ruky při hře tlumí všechny struny vyšší než ta, na kterou zrovna hrajeme (podobně jako když držíte takzvaný barré akord) a bříškem prstu zároveň tlumí i nejbližší hlubší strunu, o ty ostatní se postará pravá ruka. Ta jednak malíkovou hranou tlumí zejména basové struny, někdy ale může být praktičtější použít vnější hranu palce. V každém případě ideální stav je ten, kdy v každém okamžiku svého sóla tlumíte všechny ostatní struny kromě té, na kterou zrovna hrajete.

Palm muting 

V první kapitole jsme se zabývali tím, jak tlumit struny, které zrovna nehrají. Poměrně často ale chceme přitlumit naopak struny, na které hrajeme. Zvuk lehce přitlumených strun je totiž mnohem ostřejší, průraznější a rytmičtější. Bez ostrých a jakoby sekaných riffů hraných právě na zatlumené struny by se neobešlo mnoho ikonických rockových či metalových skladeb. Typicky si můžete vzpomenout třeba na začátek skladby All My Life od Foo Fighters, kde jsou struny zatlumené téměř úplně.

Tato technika se anglicky nazývá palm muting, v tabulaturách ji najdete pod zkratkou PM a v češtině jsem se s ní setkala pouze pod poněkud neohrabaným názvem – tlumení malíkovou hranou. Jejím principem je, že jemně položíte pravou ruku na struny těsně před kobylkou tak, aby se jich dotýkala právě malíkovou hranou. To, jak daleko jste před kobylkou a jak moc přitlačíte malíkovou hranu ruky na struny, určuje kvalitu výsledného zvuku. Podobně jako při práci s volume knobem hledáte „sweet spot“ mezi úplně zatlumeným, jakoby hluchým tónem, a mezi normálním netlumeným zvukem struny.

Palm muting samozřejmě hojně využijete v rytmické hře, a to nejen na elektrickou kytaru. Stejně můžete zatlumit i struny akustické kytary, výsledkem pak bude hodně perkusivní průrazný zvuk. Kdekoli chcete zahrát něco tvrdšího nebo podtrhnout rytmus písně (například ve chvíli, kdy hrajete sami bez bubeníka), nebo prostě přidat na dynamice skladby, tato technika vám dobře poslouží.

Hrábnout do strun

Tlumení malíkovou hranou výborně využijete i v sólové hře a po flažoletech a napískávaných tóněch jsou přitlumené tóny dalším důležitým výrazovým prostředkem pro vaše sóla. Dodávají jim potřebnou dynamiku a gradaci. Zejména pokud hrajete delší sólo, velmi vám pomůže zařadit pasáž nebo lick hraný na tlumené struny. Změna oproti běžnému tónu je totiž poměrně výrazná, posluchače obrazně řečeno probere. Zatlumené tóny se hodí pro energické pasáže zejména na basových strunách. Vytvoří tak krásný kontrast například k dlouhým vytahovaným tónům ve vyšších polohách.

S tímto kontrastem pracuje výborně třeba David Gilmour, jehož sóla jsou často právě kombinací dlouhých klenoucích se melodií a ostrého „zaštěkání“ napísknuté či přitlumené kytary, jež nás v nečekaném okamžiku probere. V mnoha sólech využívá Gilmour i perkusní zvuk zcela zatlumených strun, kdy už se nejedná o žádné tóny, ale pouze o jakési škrabavé zvuky, které vznikají tak, že přes hodně přitlumené struny přejede trsátkem.

Tato technika se anglicky nazývá raking (doslova hrabání), ale jak je patrné z následujícího videa, s hrabáním listí nemá nic společného – spíš na ni dobře sedí český výraz „hrábnout do strun“, v tomto případě do strun zcela zatlumených. Výborně se tyto perkusní zvuky hodí do blues či do jazzu, používají se ale i v rockových sólech. Jsou to jakési ne-tóny, které se i v tabulatuře označují pouze křížkem na struně.

Nerozezní se, ale přesto není úplně nepodstatné, na kterém místě hmatníku je zahrajete, protože jakýsi ozvuk původního tónu si zachovávají. Raking se často používá, když chcete v sóle zvýraznit nějaký tón, typicky závěrečný vytažený tón fráze. Je to jedno z mnoha nenápadných „koření“, díky kterým můžete vytvořit barvitá a zajímavá sóla.

Tlumení strun, palm muting i flažolety z minulého dílu seriálu spadají do oblasti kontroly tónu, která je pro mnoho z nás neutuchající výzvou. Vybrnkat nějaký tón či melodii je totiž pouze začátek. Dát každému tónu přesně takový výraz, jaký chcete, a zahrát ho čistě a s jistotou, to je mnohem náročnější úkol. Tak ať vám to i v příštím roce hraje!