Kytarové techniky známé i neznámé #2: Volume knob
Ve druhém díle seriálu o kytarových technikách se podíváme na „volume knob“ neboli ovladač hlasitosti na kytaře. Tenhle zdánlivě nenápadný knoflík většina z nás používá, jak už název napovídá, k zesílení a ztišení kytary, například pokud část písně zrovna nehrajeme a nechceme riskovat náhodné brnknutí nebo zpětnou vazbu. Ukrývá se v něm ale mnohem větší potenciál, kterým můžete obohatit svoji sólovou i rytmickou hru.
Název „ovladač hlasitosti“ je vlastně poněkud nepřesný, protože spolu s hlasitostí může tento knoflík ovládat i míru zkreslení či barvu tónu, v závislosti na typu kytarového aparátu. Přímo na kytaře tak objevíte výkonný nástroj, který vám umožní přepínat mezi čistým a zkresleným zvukem a měnit jeho kvalitu. Zaměříme se také na techniku zvanou „violining“ a na to, jak ovladač hlasitosti funguje.
Nejprve něco málo z fyziky
Pod plastovým knoflíkem s nápisem VOLUME se ukrývá potenciometr, který plynule mění odpor signálu jdoucího ze snímače. Když je otočený na nulu, veškerý signál ze snímače je uzemněn. Při otočení na nejvyšší hlasitost se naopak staví signálu do cesty maximální odpor a většina signálu ze snímačů zamíří do vašeho kytarového aparátu. Proč většina signálu? Elektrický signál si, jak známo, hledá cestu nejmenšího odporu, přesto část signálu vždy zamíří i přes vyšší odpor rovnou k zemi. To se týká zejména vysokých frekvencí.
Nejběžnější hodnoty potenciometrů hlasitosti jsou 250k a 500k ohmů. Vyšší hodnota méně zatěžuje výstup snímače, a proto přes potenciometr méně prosakují výšky k zemi. Nejlépe to ilustrují Straty s přirozeně výškovějšími jednocívkovými snímači, které používají potenciometry 250k. Ty budou do země propouštět více výšek než potenciometr 500k, který se používá například v Les Paulu s humbuckery. Humbuckery totiž mají celkově temnější zvuk, a tak je žádoucí zachovat co nejvíce výšek.
Najít svůj „sweet spot“
Jak jsem zmínila v úvodu, za pozornost u kytarového ovladače hlasitosti bezpochyby stojí mezipolohy. Není to totiž klasický vypínač on-off, ale nabízí plynulý přechod mezi nulovým a plným signálem. Následující řádky berte s mírnou rezervou, neboť vše záleží na vašem typu aparátu, kytary, snímačů... Přesto ale zejména u lampových aparátů platí, že pokud na zesilovači přidáte zkreslení a hlasitost a na kytaře budete naopak hlasitost ubírat, dostanete se v určitém okamžiku – zpravidla těsně předtím, než už kytaru definitivně ztišíte – opět k téměř čistému zvuku.
Ono „téměř“ je podstatné. Je to totiž kvalitativně úplně jiný zvuk, než když si pustíte tichý čistý zvuk rovnou z aparátu. Tím, že lampy trochu víc „zahřejete“, dostanete z nich bohatší, hutnější zvuk. Tato vlastnost se pak propíše i do onoho čistého tónu, který zůstane pořád saturovaný a uchová si část energie, kterou mu dávají vybuzené lampy.
Vyzkoušejte následující postup: zapojte kytaru do zesilovače a zesilujte tak dlouho, dokud nezačnete vnímat saturaci tónu. Vlastně ho zesilte až do bodu, kdy vám to bude trochu nepříjemné. Nyní otočte knoflíkem hlasitosti na kytaře zpět do bodu, kdy se tón opět vyčistí. A tady jste přesně v tom správném bodě. Drobné úpravy provádějte tak dlouho, dokud nebudete mít pocit, že držíte draka na vodítku. Chcete mít možnost ho buď vypustit, nebo zkrotit podle svých představ.
Kytara... nebo housle?
Další technikou, která využívá knoflík hlasitosti, je takzvaný violining. Pokud přidáváte hlasitost v momentě, kdy uhodíte do struny, nebo těsně poté, dáte tónu pomalý nástup, který připomíná rozeznívající se zvuk houslí nebo dechových nástrojů. Úspěch této techniky samozřejmě poměrně dost závisí na typu kytary, protože ne všechny nástroje mají volume knob tak blízko, abyste mohli stejnou rukou brnkat a zároveň malíčkem ovládat hlasitost. Typickým nástrojem pro violining je Stratocaster, zejména v rukou Jeffa Becka, který tuto techniku vypiloval k dokonalosti.
I pokud má vaše kytara ovladač hlasitosti na správném místě, připravte se na to, že tahle technika chce trochu trénink a první pokusy budou pravděpodobně znít celkem neohrabaně. Synchronizace úderu na strunu a současného otočení volume knobu do polohy, kdy tón akorát zazní, není věc, kterou trefíte napoprvé. Přesto se ale vyplatí zkoušet to a vytrvat, protože zvuk, který dostanete z kytary tímto způsobem, není podobný žádné jiné technice hraní a obohatí váš výrazový rejstřík o naprosto jedinečný prvek. Poslechněte si prvních pár minut následujícího sóla a posuďte sami.
Kde se inspirovat?
Mnoho známých kytaristů při svých sólech čas od času pracuje s knoflíkem hlasitosti, někteří to ale zařadili i do svého „signature soundu“, neboli charakteristického zvuku, podle kterého je snadno poznáte. Mezi nimi vynikají zejména Jeff Beck, Steve Morse, Brian May nebo Derek Trucks.
Jeff Beck byl bezesporu jedním z nejexpresivnějších kytaristů historie a jeho absolutní kontrola tónu je pověstná. Jedním z nástrojů, které používal k dosažení této kontroly, je právě manipulace s ovladačem hlasitosti, někdy doslova na každém tónu. Mistrně tak dosahoval krystalicky čistých tónů, aby hned vzápětí kytara ostře „zaštěkala“ nebo „zavrčela“. Za pozornost také stojí fakt, že Jeff používal velmi jednoduchou pódiovou sestavu – v podstatě se skládá z jeho Stratu, wah-wah pedálu a 50W hlavy Marshall. Veškerá bohatost tónů pak vzniká právě v dokonalém využití všech ovladačů na kytaře.
Brian May je kytarista s velmi specifickým zvukem, daným jak jeho vlastnoručně vyrobenou kytarou, tak také tím, že místo trsátka používal šestipencovou minci. Použití mince jako trsátka vyžaduje velmi jemný úder a tím pádem větší zesílení aparátu. Přesné odstíny hlasitosti pak Brian ladí právě pomocí ovladače volume na kytaře.
Derek Trucks na první poslech zaujme neuvěřitelnou technikou slide kytary, při bližším pohledu je ale její součástí také precizní ovládání hlasitosti. Derek se neustále plynule pohybuje na hraně mezi jasně čistými tóny a hutným sólovým zvukem. Používá k tomu dvě cesty. Nejprve nastavuje knoflík hlasitosti a provádí drobné změny, aby udržel tón tam, kde ho chce mít. Druhý způsob spočívá v tom, že upravuje svůj atak jak slidem, tak pravou rukou. Čím silněji se do toho opře, tím víc je zesilovač schopen okamžitě reagovat.
Na závěr se sluší říct, že skvělou alternativou k ovládání hlasitosti může být i volume pedál, který zapojíte na začátek svého pedal boardu, čili hned za kytaru. Kromě toho, že vám umožní zařadit do svých sól práci s hlasitostí, aniž byste si museli ukroutit malíček, je to také snadný způsob, jak zabránit nechtěným zvukům při výměně kytary či ladění nástroje.
Pokud ale nemáte chuť či finance přidávat další pedály, zkuste prozkoumat možnosti, které vám nabízí miniaturní efekt osazený přímo ve vaší kytaře. Od snadného přechodu mezi čistým a nabuzeným sólovým zvukem přes ovládaní barvy tónu až po zajímavé zvukové efekty – volume knob je dobře ukrytým tajemstvím, které stojí za to poodhalit.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.