Kytarové techniky známé i neznámé #4: Vibrapáka

Když jsem se ale přednedávnem na jednom diskusním fóru bavila s kytaristy o využití vibrapáky v sólech, upřímně mě překvapilo velké množství reakcí jako: „Ani nevím, kde ji mám...“, „Odšrouboval jsem ji, hned jak jsem si kytaru koupil...“ nebo „Jo, tu mám na půdě v šuplíku!“ Přitom hraní s vibrapákou je, alespoň podle mého názoru, jedna z nejzábavnějších věcí na elektrické kytaře vůbec. Dá totiž kytarovým sólům úplně novou dimenzi. Pokud tedy i vaše páka odpočívá kdesi ve skříni, snad vás tento článek inspiruje, dát jí ještě šanci.

Pár slov na úvod

Vibrapáka a s ní související tremolo je poměrně složitý mechanismus, jehož fungování naštěstí nemusím podrobně vysvětlovat. Je totiž skvěle popsáno v tomto článku. Pokud si chcete ujasnit pojmy a seznámit se s různými typy tremola, určitě si ho přečtěte. Tady se možná sluší podotknout, že zatímco v hudební teorii tremolo označuje pravidelnou změnu hlasitosti tónu a stejně tak kytarový efekt „tremolo“ pracuje s rozechvěním hlasitosti, v oblasti gearu tremolo označuje pohyblivou kobylku kytary a veškerou s ní související mechaniku. S pomocí kytarového tremola tak, poněkud nelogicky, docilujeme vibrata, tedy změny výšky tónu. Zmatení pojmů je zde opravu důkladné. 

Jak zmiňuje autor v závěru článku, při hraní s pákou bude více než při jiných technikách podstatná kvalita a seřízení vašeho nástroje. Při podlaďování a nadlaďování strun, zejména pokud se pustíte do trochu divočejších kousků, dostává mechanika kytary zabrat a velmi rychle se ukáže, jaký nástroj držíte v rukou. Nic nedokáže tak spolehlivě znechutit začátky hraní s pákou, jako neustálé rozlaďování kytary pokaždé, když za ni trochu zaberete.

To byl pro mě také důvod, proč jsem poměrně brzy vyměnila nepříliš kvalitní kytaru typu stratocaster za superstrat Jackson s tremolem Floyd Rose. I přes všechny jeho notoricky známé nevýhody (když náhodou praskne struna, musí celá kapela dát desetiminutový jam, než strunu vyměníte a celou kytaru znovu naladíte; když chcete použít alternativní ladění, musíte použít rovnou alternativní kytaru; když vytáhnete jednu strunu, podladíte všechny ostatní atd.) na ni po mnoha letech hraní stále nedám dopustit. Floyd Rose v kombinaci se zámky na nultém pražci vám totiž umožní hrát s pákou naprosto svobodně, aniž by se kytara kdy rozladila. Radost ze hry ale samozřejmě můžete zažít i s dobrými nástroji s jinými typy tremola.

Pokud se vám kytara při hraní s pákou přesto rozlaďuje, nebojte se navštívit kytaráře, aby vám zkontroloval správné seřízení tremola a celé mechaniky strun. Je také důležité, aby páka držela v takové pozici, kde ji chcete mít, respektive kde ji pustíte. Viděla jsem několikrát na koncertech páku bimbající při každém kytaristově pohybu... Je to nepraktické a vypadá to trochu legračně. Pokud je to i váš případ a páka vám nedrží pevně v závitu, můžete zkusit třeba tento malý hack. Stejně podstatné je i seřídit odpor páky tak, abyste s ní nemuseli zápasit a dokázali ji jak stlačit na maximum, tak zahrát i jemné nuance.

V následujících ukázkách se podíváme na některé způsoby, jakými můžete whammy bar v sólech využít. Záměrně se nepouštím do výkladu samotné pákové techniky, a tak pokud si chcete osvěžit základy nebo se naučit, jak vůbec páku uchopit, případně získat dobrý přehled o jejích výrazových možnostech, můžete se podívat třeba na tento seriál:

1. Něžně jako vánek

Kdykoli slyším píseň Nadia od Jeffa Becka, neubráním se úsměvu. Neuvěřitelná lehkost a hravost v ní obsažená z ní pro mě dělá jednu z jeho nejkrásnějších skladeb. Na videu si všimněte, jak pákou jemně modeluje téměř každý tón, což dává sólu hravý, houpavý a jiskřivý nádech. Momenty, jako je bláznivá kombinace vytahovaného a pákou rozladěného tónu v 1:34, jsou nedostižné. 

Nechte se inspirovat a zkuste hrát s pákou takto jemně. Zejména, pokud jste zvyklí ji používat jako dramatický nástroj k vygradování posledních vteřin brutálně zkresleného sóla, ocitnete se najednou v úplně jiném světě. Pracujte s každým tónem, jako by to byla živá bytost, které vdechnete život právě jemnými pohyby páky. Důležité je také tempo – nespěchat, nechat tón zaznít a až po chvilce ho modelovat vibratem či obloukem. Zde platí vše, co zaznělo v článku o vibratu. I pohybem páky vdechujete tónu duši a charakter, což se velmi hodí zejména u prázdných strun, kde klasické prstové vibrato nemůžeme použít.

2. Sólo pro vibrapáku

Pusťte si první dvě minuty legendárního Gilmourova sóla na úvod skladby Sorrow... ta melodie je vlastně úžasně jednoduchá. Veškerou magii obstará právě páka s dokonale kontrolovaným vibratem a burácivé zkreslení kytary. Pokud vaše kytara snese takovouto míru podladění, zkuste třeba právě tento úryvek vzít jako materiál k nácviku práce s pákou.

Melodickou linku se naučíte za chvilku. Práce s vibrapákou vám zabere hodiny... Nenechte se odradit spoustou podivných zvuků, které z kytary polezou, naopak. Některý z těch „divných zvuků“ třeba může jednoho dne obohatit vaše sólo. A dost možná to v nějakém okamžiku opravdu začne znít „jako Gilmour“, pokud tedy přidáte pořádný fuzz a sustain. Soustřeďte se na každý tón. David nikam nespěchá, nechává každý úder struny rozeznít naplno a oblouk, kterým tón klesá nebo stoupá, byste mohli nakreslit jako dokonalou křivku. Je to samozřejmě mnohem těžší, než se zdá. Není to ale nedosažitelná meta a každý malý krok s vibrapákou vám přinese nové možnosti a radost ze hry.

3. Čuňárny a brutality

Steve Vai, Satriani, Petrucci a další legendární kytaristé ze skupiny, kterou by možná Angličané nazvali „shredders“, s oblibou používají whammy bar k vytváření neskutečných skřeků a pazvuků, kterými obohacují svoji technicky dokonalou hru. Pokud vás to táhne tímto směrem, asi se bez Floyd Rose neobejdete. Určitě si ale užijete spoustu zábavy, až se budete pokoušet dostat z kytary pověstné zvuky připomínající ržání koní, troubení slonů či start Formule 1. Tyhle prvky se výborně hodí, pokud chcete energicky odstartovat sólo, nebo naopak sebevědomě ukončit lick. Často nejsou vázány na žádný konkrétní tón, můžete je tedy bez obav zařadit do libovolné stupnice.

Následujícím úryvkem i jinými záběry ze živých koncertů se ale nenechte zmást. Za všemi těmi kytarovými „čuňárnami“ se skrývá stejně dokonalá kontrola tónu, jakou jsme viděli u Jeffa Becka. Proto pokud budete chtít podobné kousky zařadit do svého repertoáru, věnujte nějaký čas nácviku jednotlivých prvků tak, abyste měli jistotu, že je zahrajete přesvědčivě – a že to, co z kytary poleze, budete mít (aspoň z většiny) pod kontrolou.

Důležité je také naučit se dobře tlumit struny, protože většinou potřebujete maximální zkreslení, a riziko nechtěných přezvuků či zpětné vazby je velké. Na internetu najdete spoustu videonávodů, zbývá jen najít místo, kde můžete bez obav přidat zkreslení i hlasitost vašeho aparátů a několik hodin trénovat „ržání koní“, aniž by vás po pár minutách přišel utišit soused.

Možností, jak hrát s vibrapákou, je samozřejmě mnohem víc a dalo by se o nich psát dlouho. Ještě lepší, než si o nich číst, je ale začít je na vlastní kytaře objevovat. Je to totiž poměrně velké dobrodružství, u kterého se někdy dost natrápíte, ale snadno vás vtáhne a nepustí. A tak doufám, že vás tenhle článek aspoň trochu inspiroval zkusit s pákou něco nového nebo ji vytáhnout ze šuplíku a zjistit, co tenhle zahnutý kousek kovu umí.