Kytarové techniky známé i neznámé #5: Snímače a práce se zvukem

Stejně jako ovladač hlasitosti, i snímače jsou skvělým nástrojem, jak modifikovat zvuk kytary přímo na nástroji. S trochou nadsázky by se dalo říct, že při správném osazení a zapojení můžete mít v jednom nástroji zvuk několika naprosto odlišných typů kytar. Pokud vlastníte sbírku kytar a rádi ji na koncertech postupně celou vystřídáte, pak vás tento článek možná neosloví. Pokud ale (tak jako já), máte „tu svoji“, na kterou nedáte dopustit, nebo se vám při vystoupení nechce neustále přehazovat kytary – nebo zkrátka nemáte možnost pořídit si víc nástrojů, pak je práce se snímači skvělým způsobem, jak mít v jedné kytaře současně „fender i gibson“.

Single coil vs. humbucker

Kytarový snímač je tím „magickým“ místem, kde se chvění strun mění v elektrický signál, který pak míří do vašeho aparátu. Tím pádem má zásadní význam pro charakter zvuku kytary. A co víc (a to si uvědomíte nejpozději při nahrávání), tato charakteristika je při výstupu celkem nez(a)měnitelná – zatímco pluginy, efekty, simulace aparátů, to vše můžete měnit v DAW dle libosti, pokud své sólo nahrajete na single, zvuk humbuckeru už z něj neuděláte.

Pojďme si tedy rychle zopakovat pojmy. Rozlišujeme dva základní typy snímačů – jednocívkové (SC, single coil, single) a dvoucívkové (HB, humbucker). Single coil snímače tvoří jedna cívka – řada magnetů obtočených měděným drátem, jsou to typicky například snímače na kytarách Fender Stratocaster, Telecaster aj. Milují je zejména hráči jemnějších stylů – indie, blues, coutry – ale i rocku. Jejich drobnou nevýhodou je, že produkují brum, dají se ale sehnat i v „noiseless“ variantě. Pomáhá také používání mezipoloh, čili současné zapojení například kobylkového a středového snímače.

Humbuckery byly vyvinuty právě proto, aby výše zmíněný brum potlačily (od toho název hum-bucker). Jsou složené z dvojice jednocívkových snímačů, které jsou navinuty v opačné polaritě. Jejich výstupní signál je silnější. Typicky je najdete na kytarách Gibson Les Paul nebo Flying V. Používají je kytaristé tvrdších stylů – hard rocku či metalu –, ale velmi oblíbené jsou také v jazzu.

Existují i další typy snímačů, například P90, což je také jednocívkový snímač, je ale širší než typické úzké single coily a produkuje teplejší, hutnější zvuk.

Jaký si dnes dáte zvuk?

Jak již bylo řečeno, různé typy snímačů mají velmi rozdílný zvuk. Single coil snímače produkují jasný čistý zvuk s výraznými výškami, který výborně vynikne zejména při čistém či mírně zkresleném zvuku. Humbuckery oproti tomu mají plnější, hutný zvuk, který dobře podpoří výraznější zkreslení.

Do hry ale stejnou mírou vstupuje také umístění snímače na těle kytary. Pro představu, jaký efekt má na zvuk umístění snímače na kytaře, si můžete představit klasického kytaristu či hru na akustickou kytaru. Pokud budete brnkat blíž kobylce, tón začne být jasnější, ostřejší, „kovovější“. Naopak když hrajeme u krku, dostaneme středovější, plnější barvu. To samé funguje i u elektrické kytary a rozdíl bývá často velmi výrazný, proto má většina elektrických kytar minimálně dva snímače.

Máme zde tedy jakousi pomyslnou stupnici od nejhutnějšího zvuku z humbuckeru osazeného u krku kytary až k nejostřejšímu zvuku singlu u kobylky. Pojďme se nyní podívat, jak tuto škálu zvukových možností využít v sólech. Ještě předtím vám ale prozradím jednu vychytávku.

2 v 1 aneb Gibson nebo Fender?

Pokud máte na své kytaře jeden nebo více humbuckerů, poměrně snadno můžete rozšířit své zvukové možnosti tím, že si upravíte jejich zapojení tak, aby bylo možné obě cívky humbuckeru „rozepnout“ a používat jen jednu – takzvaný coil split. Rázem tak získáte navíc zvukové možnosti single snímače.

V případě, že nechcete zasahovat do těla kytary a vrtat další otvor, dá se přepínání poměrně snadno vyřešit vsazením push-pull potenciometru na knoflík tónové clony. Záleží samozřejmě na vaší konkrétní kytaře a konfiguraci snímačů, ale zejména pokud chcete mít spíš méně nástrojů, ale o to univerzálnějších, stojí tento nenápadný hack určitě za zvážení.

Celý proces je detailněji popsán v tomto článku. Pokud zrovna nemáte povahu dobrodruha či elektronadšence, je lepší toto svěřit vašemu oblíbenému kytaráři. Budete tak mít jistotu, že snímače skutečně fungují tak, jak potřebujete a nedojde k nečekanému výpadku signálu ve chvíli, kdy stojíte na pódiu.

Sólo pro snímače

Přepínání snímačů je velmi nenápadný pohyb, který při pohledu na sólujícího kytaristu často ani nezaznamenáme. Přesto spousta fenomenálních kytaristů se snímači pracuje a přepíná je jak v rámci sóla, tak třeba i během jediného licku. Když se podíváte na předchozí video a budete pozorně sledovat Ritchieho pravou ruku, uvidíte, že přepíná snímač třeba i na jediný tón.

Má ale přehazování snímačů v sólech nějakou logiku? Pokud vyjdeme ze stupnice zvukových možností, které nám nabízí typ a osazení snímače, můžeme zjednodušeně říct, že když hrajete v nižších polohách, vyplatí se používat kobylkový single coil snímač – je totiž výškovější, lépe proleze zvukem kapely, a nehrozí, že by zvuk sóla byl to, čemu se v angličtině říká „muddy“, my bychom možná řekli „zahuhlaný“. Když se posunete výš po hmatníku, zvuk bývá obecně tenčí a ostřejší, tady je dobře naopak využít humbuckery a polohu snímače u krku, která zvuk „zakulatí“ a přidá mu potřebnou plnost.

Další možností využití rozdílných typů zvuku je, pokud byste například chtěli dosáhnout efektu dialogu a v rámci jednoho sóla vytvořit dojem odpovídajících si frází. Pocit různých hlasů podpoříte právě střídáním různých snímačů a jejich poloh. Stejně tak můžete vypíchnout určitou frázi či tón v sóle. Důležité je poslouchat, jak vaše kytara zní v rámci celku. Pokud je sólo utopené ve frekvencích ostatních nástrojů, pomůže přepnout na snímač blíž ke kobylce. Naopak když se vám zdá, že je zvuk příliš ostrý a „tahá posluchače za uši", zjemníte ho přepnutím na snímače blíž ke krku.

Mnoho kytaristů a kytaristek, včetně mě, jsou poměrně pohodlné bytosti, a když si najdeme zvuk, který nám vyhovuje, často u něj tak nějak zůstaneme. Donedávna jsem přepínání snímačů používala spíš výjimečně a když už, tak na celou písničku. Asi před rokem jsem si ale nechala rozpojit oba humbuckery a rázem jsem tak ke svému původnímu osazení HB-SC-HB získala klasickou konfiguraci Stratocasteru SC-SC-SC.

Překvapilo mě, jak velkou škálu úžasných zvuků najednou můžu dostat z jedné kytary. Díky tomu jsem začala mnohem víc přemýšlet o tom, který snímač použít pro určitý typ hry, a všímat si, jak s tímto pracují mí oblíbení kytaristé.

Jak se snímači pracujete vy? Dáváte přednost singlu, nebo humbuckeru? Dejte nám vědět do komentářů!