Kytarové techniky známé i neznámé #6: Vytahování strun
V tomto díle seriálu o kytarových technikách zabrousíme do prostoru, ve kterém vzniká velká část onoho zvláštního kouzla, kterému muzikanti říkají „feeling“. Do prostoru, kde opouštíme jednoznačně daný systém notové osnovy a dostáváme se někam, obrazně řečeno, mezi černé a bílé klapky piana. Podstatou vytahování strun je, že tón, který chceme zahrát, netvoříme prostým zmáčknutím struny na příslušném pražci, ale dostaneme se na něj z nižší polohy vytažením struny o jeden i několik půltónů výš. Podobně, jako vibrato, dodává vytažení struny tónu intenzitu, napětí a emocionální náboj.
Napětí se ovšem může snadno objevit i ve tváři kytaristy. Přesto, že vytahování strun neodmyslitelně patří k základům sólové hry, zahrát požadovaný tón čistě a s potřebným výrazem chce velkou dávku cviku. Kytaristé se zde totiž dostávají poměrně blízko k bezpražcovým nástrojům a vytahované tóny minimálně zpočátku intonují podle sluchu, podobně jako třeba houslisté.
Pár slov na úvod
Cílem tohoto článku není podrobně vysvětlit samotnou techniku vytahování strun, přesto ale na úvod zmíním pár doporučení. Pokud začínáte, podívejte se na několik videí a zejména se soustřeďte na polohu levé ruky. Pohyb při vytahování strun je velmi podobný, jako když tvoříte vibrato. Síla, kterou vytahujete strunu, tedy nevychází přímo z prstu, ale z celého zápěstí, a strunu vytahujete krouživým pohybem vzhůru. Anebo dolů. Basové struny na kytaře se totiž vytahují opačným směrem a i když jejich vytahování není tak časté, například v blues se s ním určitě setkáte.
Do vytahování strun je dobré se pouštět ve chvíli, kdy na kytaru hrajete alespoň trochu pravidelně. Pokud totiž nemáte ztvrdlá bříška prstů, může se jednat o poměrně bolestivou záležitost. Struny na hmatníku jsou jak známo napnuté a vytažením struny toto napětí ještě zvyšujete, zejména pokud vytahujete strunu o celý tón a více. Je to tedy i trochu silová záležitost a čím tenčí struna, tím více se vám bude zařezávat do prstů.
Lehčeji se vytahují jemnější struny .009 nebo .010, naopak na akustické kytaře se docela nadřete, je to ale dobré cvičení. Pojďme se nyní podívat na pár ukázek, jak můžou vytahované tóny vypadat a jak s nimi nakládat v sólech.
Shine On You Crazy Diamond
Poslechněte si prvních pár minut následujícího sóla a zkuste si všimnout každého vytaženého tónu... a pak si představit, že by místo toho David zahrál úplně normální tón. Zůstala by působivá melodie, ale troufnu si říct, že minimálně polovina onoho nepopsatelného kouzla by se vytratila. Jak jsem již zmínila v úvodu, vytahované tóny nám umožňují opustit nalinkovaný prostor hmatníku a vydat se do krajiny čtvrt tónů, „skoro-tónů“ a „mezi-tónů“. Do mystického prostoru, kde je to hlavně o „feelingu“ a o drobných nuancích.
Stejně jako u vibrata, i u vytahování tónů můžete pracovat s rychlostí. Nabízí se mnoho možností, od pomalého plynulého nájezdu po rychlý, skoro nezaznamenatelný nástup tónu. I když ale brnknete na už vytaženou strunu a odpustíte si onen charakteristický „gliss“, přesto bude mít tón na vytažené struně úplně jiný výraz a mnohem víc napětí, než kdybyste strunu prostě jen zmáčkli na příslušném místě hmatníku. Navíc z takto zahraného tónu můžete sklouznout povolením struny, což je vlastně opak vytaženého tónu.
Blue tóny
Zatímco v klasickém sóle se snažíte intonovat vytažené tóny co nejlépe a většina „feelingu“ se odehrává hlavně ve způsobu, jakým se k tónu dostanete, v blues je to trochu jinak. Klíčová je už samotná intonace takzvaného „blue-tónu“. Tento tón se nachází na určitých místech bluesové pentatoniky a je dobré, pokud na něj při sóle natrefíte, ho trochu povytáhnout. To „trochu“ je zde ovšem zásadní. Nikde totiž není napsáno, jak moc tón vytáhnout, existuje ale jenom jedno místo, kdy je to ono. Tady musíte spoléhat na své uši.
Pro ty z vás, kteří máte rádi ve věcech systém a jasná pravidla může být tato neurčitost trochu znervózňující. Můžete začít tím, že budete poslouchat, jakým způsobem hrají tyto tóny bluesoví kytaristé, a zkusíte je napodobit. Časem si pak vypracujete cit pro přesnou míru vytažení „blue tónu“ a možná vás tato zvláštní svoboda začne bavit.
V případě blues nám pak vytahované tóny umožňují právě tu správnou míru nedokonalosti a živelnosti, kterou tento žánr potřebuje, aby byl tím, čím má být.
Jak říká trochu poťouchle Guthrie Govan v úvodním videu, vytahování strun je něco, co mohou klávesisté kytaristům jen tiše závidět. Je to technika, která nám nabízí možnosti překračovat hranice a objevovat nové hudební světy. Určitě stojí za to jí vyzkoušet a dál prozkoumávat. Budeme rádi, pokud vás k tomu inspiruje i dnešní článek.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
