Kytarové techniky známé i neznámé #7: Tapping
V dnešním dílu kytarových technik se podíváme na něco, co bychom snad s nadsázkou mohli vnímat jako odpověď kytaristů na slapování baskytaristů. Anebo na dvojšlapku bubeníků? Zjistíme, díky komu je dnes tato technika běžnou součástí mnoha rockových a metalových sól, a jak ji využít, pokud zrovna nejste příznivci rychlého hraní. Řeč bude o tappingu, který je někdy mezi českými kytaristy také označovaný ne uplně správně jako „hammering“. A protože tato technika je hlavně o tempu, připravte se na pořádně rychlou jízdu.
Tapping se objevuje zpravidla v nejextatičtějších a nejrychlejších místech rockových či metalových sól, a tak není snadné při poslechu rozklíčovat víc než jen zběsile rychlé běhy tónů či rozložených akordů. Ne nadarmo se sólovým hráčům, kteří si oblíbili tuto techniku, říká „shredders“, což by se s potutelným odkazem na Želvy Ninja dalo přeložit jako „trhači“. V tomto případě tedy trhači strun. Troufla bych si ale odhadnout, že víc prasklých strun bude mít na svědomí třeba vytahování strun, které jsme probírali v minulém díle. Pojďme tedy pracovat s přiléhavější definicí shreddingu: prý to znamená hrát rychle jako Ferrari a tapping je zásadní složkou této jízdy.
Rozebrat Ferrari na šroubky
Nejdřív bychom ale měli trochu zpomalit a podívat se na to, v čem tato technika vlastně spočívá. Tak jako bubeníci při hraní s dvojšlapkou najednou dosahují dvojnásobné rychlosti kopáku, protože mohou zapojit obě nohy, i kytaristé při této technice zapojují obě ruce ne tak, jak jsme zvyklí, čili že pravá brnkne na strunu, zatímco levá mačká strunu na příslušném pražci, ale tak, že obě tvoří tón. A to ne brnknutím, ale úderem na strunu.
Pokud to budete chtít zkusit, trsátko s klidem odložte a zkuste co nejdůrazněji přimáčknout strunu k hmatníku. Lépe vám to půjde nejdřív levou, pohyb je identický, jako kdybyste hráli třeba stupnici, akorát potřebujete větší razanci. Později můžete přidat i pravou ruku, pro začátek bych doporučila prostředníček. Jednak mívá nejvíc síly, a hlavně můžete takto hrát tapping, i když palec a ukazováček stále drží trsátko.
Na internetu jistě objevíte různé postupy, jak tapping natrénovat, jedno ale budou mít společné. Začínejte pomalu a soustřeďte se na každý tón, aby zazněl tak, jak má. Já jsem trénovala tapping nejdřív na stejném tónu, což je skvělá průprava na přesnost tempa. Jakmile jste totiž jen trošku mimo, prsty levé a pravé ruky se vám pletou a naráží na sebe. Takže startujte své Ferrari pozvolna a postupně přidávejte na tempu. Až budete schopni zahrát jeden tón tak rychle, že se vám jednotlivé údery do struny skoro slévají a nezapletou se vám prsty, máte skoro vyhráno a můžete se pustit do složitějších stupnic.
Historické okénko
Rychlost lidi odedávna fascinovala a ani kytaristům se tato fascinace nevyhnula. Už od nástupu elektrické kytary někteří hledali cesty, jak zahrát rychlejší a komplikovanější sóla. V 60. letech se jednalo spíš o průkopníky, kteří zkoumali zvukové možnosti nástroje a hledali nové způsoby, jak zahrát tón – jako například Frank Zappa, který hrál v sólu písně Inca Roads tapping hranou svého trsátka.
Byly to ale vždy spíš experimenty – až do ikonického debutu Eddieho Van Halena, který do skladby Eruption vložil dlouhou tappingovou pasáž, jež ohromila celý kytarový svět a takřka přes noc se stala povinnou součástí všech rockových a metalových sól. Zrodil se fenomén shreddingu, kteří někteří kytaristé milují, zatímco jiní spíše nenávidí.
Rychlost není všechno
V odkazu Eddieho Van Halena pokračovali v 80. a 90. letech další kytaristé, kteří možnosti tappingu posunuli ještě dál: Joe Satriani, Steve Vai, Paul Gilbert nebo Jeff Watson, který hrál dokonce čtyřmi prsty pravé ruky. Počáteční nadšení z čiré jízdy velkou rychlostí vystřídala práce s harmoniemi a nezvyklými souzvuky tónů.
Tapping totiž není jen o rychlosti. Přináší i nové melodické možnosti, jelikož umožňuje propojit mnohem vzdálenější části hmatníku, než byste dokázali obsáhnout pouze jednou rukou. Sóla, ve kterých kytaristé používají tapping, tak mohou být nejen zběsile rychlá, ale často také využívají neobvyklé stupnice či rozložené akordy a mohou být velmi harmonicky propracovaná. Příkladem budiž třeba skladba Steva Vaie Building The Church, jejíž tappingové sólo a jeho kompozici rozebírá sám autor v následujícím videu.
Klidná projížďka krajinou
Skutečnost, že díky tappingu můžete vytvářet melodie, které byste normálně trsátkem nezahráli, je dobré ještě jednou zopakovat. Tady totiž můžete s klidem zaparkovat Ferrari a vyměnit ho za pohodlnější, pomalejší vůz, který snáze uřídíte. Pro ty, kteří nemají rádi divokou jízdu a superrychlá sóla, je tapping skvělým nástrojem, jak vytvářet velmi zajímavé melodie jdoucí třeba přes několik oktáv nebo rozložené akordové postupy. Tady už se ale velmi blížíme k legátové technice, o které si povíme zase příště.
A ještě jedna podstatná informace na závěr, tapping můžete trénovat společně s vaším basákem... Tak ať vás to baví!
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
