Kytarové techniky známé i neznámé #8: Legato

Asi by se dalo polemizovat, že legato není žádá technika, ale jak praví definice – prosté svázání tónů dohromady. Tady však narazíme na skutečnost, že některé nástroje mají legato jaksi v povaze a je to základní způsob hry na daný nástroj. U kytary se ale většinou naučíte nejprve trsátkovou hru, ve které jsou jednotlivé tóny jasně vymezené úderem trsátka o strunu. Až když chcete zahrát opravdu rychlý běh na sebe navazujících tónů anebo dát svému licku větší plynulost a hladkost, přichází na řadu to, o čem budeme mluvit jako o legatové technice.

Hammer-on, pull-off a slide

Elektrická kytara je v řadě věcí odlišná od té akustické a jedním z podstatných rozdílů je její mnohem větší citlivost. Díky zesílení zvuku snímačem nám do aparátu prolezou i věci, které by se při hře na akustiku ztratily nebo by vůbec nezazněly. To je pro nás samozřejmě často trochu komplikace, protože musíme mnohem důkladněji tlumit různé přezvuky, pazvuky nebo drnčení strun. Zároveň díky tomu ale můžeme zahrát tón i relativně jemným kontaktem se strunou, čehož využívá právě technika legata.

Legatová hra se skládá z několika způsobů, jak zahrát tón levou rukou bez úderu trsátkem. V prvním z nich, nazývaném hammer-on, tón zahrajeme příklepem, úderem prstu na strunu na hmatníku. Při tappingu k tomuto používáme prsty pravé ruky, stejně ale mohou hrát i prsty levé ruky. Typicky pak trsátkem brnknete jen na první tón na dané struně a ostatní tóny již zahrajete pouze dopadem prstů na hmatník.

Druhým prvkem legatové techniky je takzvaný pull-off, u něhož tón zahrajete, když váš prst opouští strunu. Jedná se o jakési lehké brnknutí, strunu jakoby malinko stáhnete dolů a pustíte.

Dvojici doplňuje slide, neboli zahrání tónu tak, že se na něj svezete po struně z jiného tónu. To využijete zejména při propojování jednotlivých „boxů“ na hmatníku. Kombinací těchto tří prvků můžete dosáhnout dlouhých plynulých melodických linek a někteří kytaristé se dokonce obejdou bez trsátka úplně.

Pár tipů pro začátek

Když se rozhodnete vyzkoušet hrát legato, pomůže vám začínat na kytaru s tenčími strunami, které jsou co nejníže nad hmatníkem. Nebudete totiž potřebovat tolik síly, aby vám tóny dobře zazněly. Důležité je mít levou ruku uvolněnou a držet prsty co nejblíž strunám tak, abyste minimalizovali energii nutnou k příklepu (hammer-on) či odbrnknutí (pull-off). Tento úsporný přístup se vám vyplatí, jakmile začnete hrát trochu rychleji.

Vaším cílem je, aby všechny tóny v běhu měly stejnou hlasitost a intenzitu. Trénujte proto všechny prsty na různých polohách hmatníku v klasických stupnicích či pentatonikách, jak jste zvyklí. První tón na struně, který zahrajete trsátkem, hrajte o něco jemněji, než při trsátkové technice – jinak totiž bude hlasitější, než tóny zahrané legatem a bude vám „vylézat“ z řady.

Většina kytaristů, kteří používají tuto techniku, volí zkreslenější rockový zvuk, ve kterém dobře zazní i jemné údery na strunu. Uplatníte zde různé typy overdrive a pokud použijete snímač u krku dostanete hutnější zvuk, který dobře sedí k plynulé legátové hře. Pokud ale tíhnete spíš k jazzu, můžete zkusit i jemně nakreslený zvuk, tady pak větší roli hraje i citlivost snímačů a sustain vašeho nástroje. 

Kde se inspirovat?

Legatová technika se výborně hodí kytaristům hrajícím jazz nebo fusion, jelikož jim dovoluje vkládat do hry improvizace složené z dlouhých plynulých běhů podobně, jako to dělají třeba saxofonisté. Hlavní prostor, kde se s ní pravděpodobně setkáte, jsou ale rocková a metalová sóla, zejména ta hodně rychlá.

Stejně jako u tappingu, i tady bylo přelomové album Van Halen vydané v roce 1978, kde Eddie použil legato způsobem, jaký do té doby nikdo nezkusil. Zatímco kytaristé jako Eric Clapton nebo Jimi Hendrix hráli legatové prvky v rámci běžných bluesových pentatonik, Eddie Van Halen a jeho následovníci položili základy mnohem techničtějšímu hraní.

I legato neodmyslitelně patří k takzvanému „shreddingu“, kterému jsme se věnovali v minulém díle. V 70. a 80. letech tento způsob hry rozvíjeli Joe Satriani a Steve Vai, v 90. letech pak např. John Petrucci z Dream Theatre nebo Brett Garsed. Za zmínku stojí také Allan Holdsworth, který svou sólovou hru postavil téměř výlučně na legatu a často velmi komplikovaných melodických postupech.

Po roce 2000 se objevili kytaristé jako Guthrie Govan, mimořádně ovládající mnoho kytarových technik, a s nástupem youtube vznikl specifický prostor, kde může nová generace kytaristů prezentovat své schopnosti. Mezi nejpopulárnější z nich patří například Tom Quayle.

Opravdu hodně tónů

Pokud se zaposloucháte do legatových sól a improvizací, velmi brzy nabudete dojmu, že je tam nějak mnoho tónů... Opravdu hodně tónů na poměrně malém prostoru. Je snadné se tím nechat odradit, působí to totiž velmi komplikovaně. Paradoxně se zde rockoví a metaloví kytaristé dotýkají jazzu, jelikož součástí této techniky bylo minimálně od dob Van Halena i hledání neobvyklých stupnic, postupů a harmonií. Pro milovníky hudební teorie se zde otevírá široké pole působnosti.

I pro ty z nás, kteří neradi zabředáme do dórských či mixolydických modů, ale legatové hraní nabízí spoustu možností. Pro začátek ho můžete využít třeba v klasickém blues a stejně jako u tappingu hrát i úplně pomalu. Tóny zahrané legatem mají jinou kvalitu než klasická hra trsátkem a i běžné licky a sólové figury mohou být s využitím legata plynulejší a rychlejší.

Máte rádi zběsile rychlá kytarová sóla? A je podle vás lepší Satriani, nebo Vai? Napište nám do komentářů!