Kytarové techniky známé i neznámé #9: Flažolety
Po dvou dílech seriálu věnovaných hodně rychlému hraní si zase můžeme trochu oddechnout a vrátit se zpět k něčemu, co modeluje základní výraz tónu. A přestože se tyhle kvílivé zvuky objevují hlavně v tvrdších žánrech, na své si přijdou i milovníci klidných silných melodií či bluesových licků. Řeč bude o flažoletech, které vás možná zpočátku trochu potrápí, ale když se je naučíte používat, probudíte ve své kytaře nezkrotného tvora sršícího energií.
Flažolety je slovo, které si většina z nás spojí spíš s akustickou nebo dokonce klasickou kytarou, případně s jejím laděním. V našich končinách ovšem mnoho zvuků, které sóloví kytaristé vydávají, nemá ustálené pojmenování, a tak bude dobré si pro začátek ujasnit pojmy.
Flažolety přirozené a umělé
Přirozený flažolet na strunném nástroji vznikne tak, že strunu na příslušném místě hmatníku nezmáčkneme, pouze se jí lehce dotkneme. Tím se kmitající struna rozdělí na pravidelné (poloviční, třetinové, čtvrtinové, apod.) díly a rozezní se řada alikvotních tónů. Pod tímto slovem se skrývají vyšší harmonické tóny, které zní společně s tónem základním, určují charakteristickou barvu zvuku daného nástroje a přirozeně se vyskytují téměř v každém tónu.
Nejnižším alikvotním tónem, znějícím nad tónem základním, je oktáva, která nám zazní, když prázdnou strunu kytary přitlumíme na 12. pražci. Další výrazné přirozené flažolety najdeme na 5. a 7. pražci kytary. Známé je využití přirozených flažoletů při ladění kytary: flažolet nad 5. pražcem nižší struny naladěné kytary zní stejně jako flažolet nad 7. pražcem vyšší struny a opačně (neplatí mezi strunami G a H). V angličtině se přirozené flažolety označují jako Natural Hamonics a v tabulaturách mají zkratku NH.
Umělý flažolet vznikne podobným způsobem, místo nultého pražce ale použijeme zmáčknutý tón na hmatníku. To už vyžaduje více cviku, jelikož aby flažolet nejlépe zazněl, musíte strunu opět přitlumit v její polovině, čtvrtině a tak podobně. Tato poloha se samozřejmě mění v závislosti na tom, na kterém pražci hmatníku strunu zmáčknete. Najdete ji vždy o oktávu výš, než tón, který jste zahráli. Ukazováčkem pravé ruky přitlumíte strunu v příslušném místě a některým ze zbývajících prstů na ni brnknete. Anglický výraz pro umělý flažolet je Artificial Harmonics a v tabulaturách ho najdete jako AH.
A jak je to s tím napískáváním?
Ve hře na elektrickou kytaru nás nejvíc zajímá trochu jiný druh flažoletů, v češtině označovaný jako pískání či napískávání. Anglicky je potom najdete pod označením (Artificial) Pinch Harmonics, nebo „squealies“, v tabulaturách jsou označeny PH. Jedná se o pískavé či kvílivé zvuky, které budete znát především z metalových sól, kde jsou často takto hrány celé pasáže. Používá je ale i mnoho kytaristů jiných žánrů, zejména v místech, kde chtějí tónu dodat extra průraznost a energii.
Pro úplnost dodám, že jiným způsobem můžete pískání docílit tak, že přitlumíte pravou rukou strunu v místě, kde byste zahráli umělý flažolet – podobně, jako byste hráli při tappingu. Tomuto typu se říká Tapped Harmonics, zkráceně TH.
Rozdíl od klasicky trsátkem zahraného tónu je propastný – zejména, pokud napísknutý tón ještě podpoříte vibratem či vytažením. Kytara najednou ožívá, mění se v divokého živočicha, kterého jen tak tak udržíte „na řetězu“. Když svoje sólo okořeníte několika flažoletovými tóny, působí to, jako byste měli pod kontrolou obrovské množství energie, kterému se tu a tam podaří vybublat na povrch. Je to podobné, jako když zpěváci většinu písně svůj hlas kontrolují a v závěrečném refrénu se do toho opřou „z plných plic“. Pracujete s očekáváním, napětím a uvolněním energie.
Jako když se učíte pískat
Pamatujete si, jak jste se naučili pískat? Ukáže vám to spousta lidí: „Takhle přesně musíš našpulit pusu, no, a foukneš, a je to!“ Vy špulíte, foukáte... a nic. Dlouho nic, frustrace roste. A pak, jednoho dne, se TO ozve! Od té chvíle umíte pískat.
S hraním napísknutých tónů je to velmi podobné. Podívejte se na videa na YouTube. Poproste kamaráda kytaristu, aby vám to ukázal. A pak to zkoušejte. Možná to nějakou dobu bude trvat, ale přijdete na to. Hraní flažoletů má ale ještě jednu poťouchlou vlastnost – občas se ozvou samy, ale vy zpravidla nevíte kdy a nedokážete to zopakovat. Naučit se pískání opravdu ovládat – tak, aby se flažolet ozval tam, kde ho chcete, a zněl tak, jak byste chtěli – je běh na velmi dlouhou trať i pro pokročilé kytaristy.
Tady je pár rad do začátku:
- na zkresleném zvuku vám to půjde mnohem lépe, nebojte se vytočit overdrive na max. Máte-li nějaký efekt, který zvyšuje sustain nástroje, můžete ho přidat. Moje zkušenost je, že lépe funguje snímač u kobylky, který obecně bere víc vazby a různých pazvuků. Je také lepší požít humbucker než single. A když vám zazní flažolet, zahrajte hodně dynamické široké vibrato na levé ruce.
- Zdaleka nejpodstatnější je samozřejmě úder trsátkem... Schovejte si ho mezi palec a ukazováček tak, aby z něj koukala opravdu jen špička, natočte ho, aby svíralo úhel asi 45° vůči struně, brnkněte a okamžitě se v rámci jednoho pohybu jemně dotkněte struny boční hranou palce. Úder trsátkem by měl být razantní, nikoli ve smyslu síly, ale spíš toho, čemu angličané říkají „attitude“, my bychom možná řekli jistota nebo rozhodnost. Zkrátka nebojte se toho. Zkoušejte také různé polohy mezi kobylkou a snímačem u hmatníku, v některých polohách – různých pro různé tóny – struna píská ochotněji.
Jak s flažolety pracovat dál?
Pokud se budete chtít zdokonalit v hraní napískávaných tónů a zejména získat kontrolu nad tím, kdy a jak zaznějí, vyberte si nějaký riff, sólo nebo lick od vašeho oblíbeného kytaristy a zkuste se ho naučit co nejvěrněji. Tak, aby flažolety zazněly tam, kde mají, pokud možno pokaždé. Zabere vám to pravděpodobně víc času, než byste řekli. O to větší ale bude radost, když se vám to podaří. Nezáleží, jestli tíhnete spíš k metalu, rocku nebo blues, stejně jako vibrato jsou napískávané tóny součástí výrazu většiny kytarových velikánů.
Zároveň s nimi každý pracuje malinko jinak. Od jemných akcentů Jeffa Becka, přes energické momenty v sólech Davida Gilmoura nebo drsné rockové riffy Zakka Wylda až po divoké kvílivé tóny Joe Satrianiho a mimozemské zvuky, linoucí se z kytar Steva Vaie. Čím více poloh si vyzkoušíte a natrénujete, tím víc se vám otevře možností využití napískávaných tónů ve vašich sólech. A jistá nevypočitatelnost toho, co vlastně nakonec z napísknutého tónu „vyleze“, už prostě patří k vašemu kytarovému dobrodružství.
Jaká je vaše zkušenost s hraním napískávaných tónů? A který druh flažoletů používáte nejčastěji? Napište nám do komentářů!
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
