Kytary legendární a mytické #10: Procházka Custom Guitars

První setkání

Před nějakými těmi roky jsme měli s kamarádem Bobem kytarové duo. Oba jsme spolu začali mlátit do akustik v hospodě, pak jsme kvůli ozvučení na veřejných scénách přešli na elektroakustické hybridy značky Crafter. Já jsem měl šestku, Bob dvanáctku, na kterou hrál i basovou linku. Celkem nám to fungovalo, a tak jsme se rozhodli klepnout do prasátek a trošku upgradovat. Já jsem to měl jednoduché. Koupil jsem si Taylora T5. U Boba to byl ale mnohem větší oříšek k řešení. Kytara, která má single basové struny, ideálně posílené o dolní H, jako to mají sedmistrunné kytary. A aby toho nebylo málo, zdvojené horní struny počínaje G, které by hrály harmonický doprovod.

Z popisu je jasné, že s takovým požadavkem se do krámu jít nedá a musí pomoct nějaký specialista. Bob dostal tip na Petra Procházku. A ten skutečně pomohl. Naše skepse z toho, že takové divné zadání těžko někdo dokáže splnit, se rozplynula v okamžiku, kdy jsme kytaru píchli do komba Roland Jazz Chorus a zároveň basového aparátu. Měli jsme exota, který přesně splnil naše ujeté přání.

Jen pro úplnost doplním, že kytara má smrkovou horní desku, luby a zadní deska jsou z mahagonu. Ze stejného materiálu je i krk s ebenovým hmatníkem. Kytara má magnetické snímače od Jana Šlapáka a piezo v kobylce, přičemž poměry snímačů lze nastavit.

Řemeslo má zlaté dno

Petr Procházka se narodil 2. října 1972 v Praze. Chodil na Gymnázium Na Zatlance na Praze 5. Jak už to v životě bývá, člověk často s jistotou neodhadne, jaký bude mít ta či ona životní situace v budoucnu dopad. Petrovo zklamání z toho, že se po maturitě nedostal na vysokou školu, mělo za následek potřebu aktivně řešit další životní směřování – a předznamenalo jeho osud.

Gymnazista už tehdy hrál na kytaru. Vlastnil kousek, který dostal jako dárek k osmnáctým narozeninám. Vyrobil ho mistr Josef Kubla z Chebu, jeden z mála lidí, kteří již za komunistického režimu v sedmdesátých létech měli povolení živit se vlastní výrobou hudebních nástrojů. Petra už tehdy velmi zajímala konstrukce kytar. A tak se pod záminkou opravy za tvůrcem nástroje vypravil.

Návštěva v kytarářské dílně byla zlomovým momentem, který rozhodl o Petrově budoucnosti. Sám to popisuje takto: „Myslím, že ta první návštěva kytarářské dílny v Chebu vlastně rozhodla. Byl to tak neuvěřitelný, fascinující svět, že si ten první vjem při vstupu do dílny pamatuji dodnes.“

Kytarářský adept se snažil získat informace, kde se dalo. Nakonec se Josef Kubla stal jeho mentorem. Zařídil to tak, že Petr mohl absolvovat praktickou část výuky Středního odborného učiliště hudebních nástrojů přímo u něj v dílně. Byla to doba, kdy jedinou dostupnou publikací o výrobě kytar byla učilištní skripta. I ta byla ale lehce zastaralá, a hlavně zaměřená především na tovární výrobu a technologie. Detaily chyběly. Tovaryš dojížděl z Prahy do učiliště i Kublovy dílny a získal tak první vědomosti o svém budoucím řemesle. Není divu, že si v roce 1995 zažádal o živnostenský list a začal oficiálně stavět první nástroje již jako vyučený kytarář.

Důležitou postavou ve vývoji Petrova know-how byl Ladislav Kučera Huberťák, další Kublův někdejší žák a Petrův přítel, který mu v začátcích dával první neocenitelné rady a hodně mu pomohl nahlédnout do tajů stavby nástroje. Také kolega Jiří Mázl byl inspirací – společně se v 90. letech prokousávali začátky kytarářské praxe a absolvovali i první výstavy.

Zásadní bylo pro Petra Procházku setkání s jeho současným spolupracovníkem v dílně Petrem Grötzbachem. S jeho příchodem se podařilo akcelerovat vývoj nástrojů a profesionalizovat chod firmy. Jako člověk s obchodními zkušenostmi z branže a spoustou kontaktů na hudebníky dokázal Petr Grötzbach zajistit spolupráci kytaristů při vývoji nových modelů.

Další podporou je Procházkovi kytarista Jaroslav Šindler, profesor pražské Ježkovy konzervatoře, který s ním spolupracuje na vývoji elektrických jazzových kytar, což je disciplína velmi specifická, a to i ve světě  kytarových tvůrců. Marek Rejhon zase pomohl s projektem gypsy jazz kytary a v současné době spolupracuje i na konstrukci westernových akustických kytar.

Procházka jazzovou Šangri-Lou

Kytary Procházka se v průběhu času vyprofilovaly jako mistrovská dílna, která jako jedna z nemnohých umí vyrobit náročné modely jazzových kytar, a to včetně modelů s klenutými deskami, označovanými v mezinárodní hantýrce jako archtop. A to už je opravdu „vyšší dívčí“. Kvalitní akustickou kytaru vám tu udělají také, solid body elektriku jakbysmet, ale jazzové kytary se pro značku staly jakýmsi odlišujícím prvkem, takže kytaristé si jméno firmy spojují nejvíce právě s touto kategorií nástrojů.

Jak se takové kusy s klenutými deskami vyrábí? Vrchní deska, obvykle smrková, musí mít především požadovaný stupeň vnitřní vlhkosti, což znamená citlivé sušení po dobu mnoha let. Jistě, sušení se dá různě urychlit, ale to není případ Procházků. Takže je třeba mít „banku“ kvalitního materiálu na horní desky s patřičným časovým náskokem.

Další postup je takový, že se slepí dva klíny, následně se vyřízne tvar desky a poté se profil horní části vytvaruje (chtělo by se lidově říct „vydlabe“) speciálními typy hoblíků. Jakmile je vrchní část hotová, odvrtá se z druhé strany na určitou distanci. Poté se opět pomocí dlát a hoblíku vymodeluje spodní klenba. Zde je potřeba hlídat pevnost a hustotu materiálu. Každý surový kus má jiné vlastnosti, přičemž tloušťka se pohybuje mezi třemi až sedmi mm s přesností na desetiny.

Pak se vyfrézují rezonanční otvory. Zhotoví a připevní se dvě podélná žebra. Tvůrci tomu říkají „na křídu“, což v praxi znamená, že se zespodu na desce křídou vyznačí poloha žebra a přitlačí se tak, že při přiložení na místo je křída obtisknuta pravidelně po celé délce. Pak zbývá žebro přilepit a odladit spolu s nalepeným korpusem. Zadní deska má velmi podobný postup, pouze nemá žebrování.

Rozdíl v konstrukci mezi rovnou a klenutou deskou je zcela zásadní. To má za následek také rozdíl v kobylce a tahu strun na desku, a tím pádem je i rezonance celé kytary odlišná. Dobré jazzové kytary mají průrazný zvuk a snadno se prosazují v souhře s jinými nástroji.

Máte standardní model? A mohli bychom ho vidět?

Kytary Procházka mají dost a dost objednávek, aby fungovaly jako čistý custom shop. Když jsem tvůrcům položil otázku, jak by vypadal model, který by dělali na sklad, kdyby se jednou rozhodli rozšířit výrobu, dospěli jsme po krátkém přemítání k nějakým obecným vlastnostem, které považují ze své dosavadní praxe za ověřené.

Jak jsme si již řekli, jazzové akustické a poloakustické kytary jsou pro značku Procházka Custom Guitars typické, takže jsem se zajímal zejména o tento druh nástrojů a jejich typického reprezentanta. Petr Grötzbach to popsal takto:

• Správná jazzová kytara v našem pojetí vychází z předválečných modelů značky Gibson s označením L5 a L4. Jde o „swingové“ modely s 16 nebo 17-palcovými těly.
• Horní deska je ze 4A smrku, ručně dlabaná, zadní deska z fládrovaného javoru, opět ručně dlabaná a ze stejného materiálu jsou i luby.
• K tomu třídílný javorový krk s ebenovým hmatníkem. Z ebenu je i kobylka.
• Uchycení strun je na „retro“ struníku, nultý pražec je kostěný a mechanika by byla od firmy Grover nebo Schaller.
• Z výroby by takový model byl osazen třináctkami strunami od firmy Thomastik.

Další poznávací znamení kytar Procházka

Co ještě je typické pro kytary značky Procházka? Tak třeba napojení těla a krku u jazzových i akustických kytar zásadně „na rybinu“. Pokud jde o žebrování, používají tu svou verzi X patternu. U jazzových kytar aplikují i takzvané paralelní žebrování vyvinuté Lloydem Loarem. To byl hudebník a luthier, který se zapsal do historie v první polovině 20. století spoustu inovací při vývoji a výrobě nejen kytar, ale třeba i mandolín. U Gibsonu měl na starosti výrobu právě slavných modelů L5, která začala v roce 1922. Byla reakcí na éru swingových big bandů a do roku 1940 šlo o čistě akustické nástroje. Mimochodem, jde o první kytaru na světě s výřezy ve tvaru písmene „f“.

Ale vraťme se z Kalamazoo zase zpět do Prahy a ptejme se na laky. Pokud jde o ně, není to u Procházků jednoznačně vyhraněné. Samozřejmě nitrolaky, ale také olejové laky (tradiční povrchová úprava u Gibsona ve dvacátých a třicátých letech minulého století) a někdy dokonce i náročné lihové politury obvyklé u klasických koncertních kytar.

Pokud nechcete mít pouze akustický nástroj, ale hodláte zvuk i nějak zesilovat, můžete si poručit snímač dle své libosti. A pokud nevíte, navrhnou vám tu podle typu nástroje třeba snímače Gibson, DeArmond, Benedeto nebo Kent Armstrong.

Kytarové menu na míru podle katalogu

Jak si pořídit kytaru Procházka? Zatím to lze pouze na objednávku a po osobní domluvě s výrobcem. Vzhledem k poměrně specifickému výrobnímu programu si dílna pečlivě hlídá přesnost zadání ze strany objednatele. Výrobce chce dokonale pochopit určení nástroje a konzultovat možné varianty s objednatelem, aby se dosáhlo maximálního efektu a nástroj plnil svoje hudební předurčení.

Pro lepší orientaci objednatele existuje katalog, který pomáhá zájemcům nakonfigurovat si svou specifikaci. Lze v něm najít typické modely i jednotlivé položky technické specifikace, které slouží jako pomoc pro rychlejší definici toho, jak by si zákazník svou vysněnou kytaru představoval.

Celomasivní nástroje pořídíte pod hranicí 100 000 korun, konečná cena ale samozřejmě koresponduje s představou zadavatele, pokud jde o typ, jeho základní materiály, hardware a ozvučení.

Kdo už se prochází po světě s touhle kytarou

V čích rukou najdeme kytary Procházka? O profesoru Jaroslavu Šindlerovi už jsme výše psali. Dalším významným jazzovým pedagogem, který učí za pomoci Procházkových kytar, je profesor Christian Havel z Jam Music Lab Private University for Jazz and Popular Music ve Vídni. Jaroslav Kantor, bývalý kytarista Big bandu Českého rozhlasu, je dalším zasloužilým jazzovým expertem vybaveným pražskou kytarou – stejně jako další jazzové hvězdy, u nás třeba Vilém Spilka nebo Petr Zeman.

Ve světě pak nástroj z dílny Procházka vlastní například Christian Rover, v Německu narozený a celosvětově úspěšný jazzový virtuóz. A pokud bychom měli vybočit z jazzových vod, jmenujme třeba Janka Ledeckého, Jaroslava Samsona Lenka nebo Zdeňka Bínu (i když tam ten jazz je také občas k zaslechnutí).

Závěrka

Věrnost tradičním výrobním postupům, žádné umělé urychlování času, pokud jde o zralost materiálů, poctivá a náročná řemeslná práce a zaměření mimo hudební mainstream. To jsou hlavní charakteristiky toho, čím se zabývá mini-továrna Petra Procházky v Praze.

Budiž to důkazem, že máme v naší malé zemi kytaráře, kteří se mohou úspěšně poměřovat s okolním světem. V našem malém seriálu jsme nemohli o všech psát, ale kdo je fanda kytar, určitě o mnohých už ví z nějakého jiného psaní, anebo je dříve nebo později najde. Kytarová branže je přeci jen dosti malý a uzavřený svět, kde časem každý potká každého, pokud se o ty ušlechtilé artefakty upřímně zajímá.