Kytary legendární a mytické #4: Caparison Guitars

První setkání

Frankfurtský hudební veletrh Musikmesse byl fenomenální event a chybí hodně lidem, jak jsem zjistil. Nejen mně a mému nejstaršímu synkovi, se kterým jsem ho začal navštěvovat, když byl ještě klučík školou povinný, a vydrželo nám to až do doby, kdy mě jakožto úspěšný businessman zval na večeři. Střídal jsem tu roli vystavovatele a návštěvníka (to druhé mě bavilo více), ale vždycky jsem to považoval za „vítání jara“. Akce se totiž konala asi tak právě v tuto dobu, a pokud přálo počasí, většina evropských a severoamerických výrobců, obchodníků a návštěvníků tu měla svůj první Franziskaner toho roku pod širým nebem.

V dobách největší slávy této celosvětově významné výstavy míval britský zesilovačový výrobce Laney stánek vždycky vychytrale napravo za vstupem do kytarového pavilonu. Nešlo jej minout a byla by to i škoda. Vždy se tu totiž několikrát denně konala kytarová minishow. Na té se po několik let střídali dva úžasní kytaristé. Christophe Godin z Francie, svým bezvlasým, brýlatým outfitem připomínající vysokoškolského profesora matematiky, si vozil svůj Vigier (jak jinak). Jeho vizuální protipól, blonďatý Viking s hárem do půli zad jménem Mattias IA Eklundh (to IA je přezdívka) tu měl kytary, které jsem viděl poprvé. Měly hlavu ve tvaru čertího ocasu a divné logo, které jsem z dálky nedokázal přečíst.

Mattias dostával z té kytary neuvěřitelné zvuky. Hlavně mě fascinovalo, jak chytal pákou dlouhé naťuknuté flažolety v polohách, kde většina kytar jen tupě brnkne. Když jsem pak za chvíli tu stejnou kytaru uviděl o pár metrů dál na stánku Roland/Boss, kde s ní Rob Marcello (ten, který střídal Andy Timmonse v Danger Danger) předváděl nové krabičky Boss, řekl jsem si, že tohle musím trochu podrobněji prozkoumat.

Povinný dějepis

Na přelomu milénia ještě nešlo nic „vygooglit“, tak maximálně „vyyahooovat“ nebo „vyaltavistovat“. I tak jsem se dopracoval k informacím, že pod brandem Caparison, jak jsem si ho poznamenal, se skrývá malá japonská dílna, která dělá kytary tak nějak na hraně zakázkové a malosériové výroby. A také že jí velí master luthier jménem Itaru Kanno.

Stalo se to tak, že firma Jacskon (dnes patřící Fenderu) měla svou zvláštní divizi v Japonsku. Ta se specializovala na vývoj nových modelů a spolupracovala při tom se spoustou slavných kytaristů. Vznikly tu modely Soloist Special, Doug Aldrich Signature a další. Dodnes jsou Jackson MIJ (Made in Japan) modely velmi ceněné a na bazarech a aukcích se prodávají za vysoké ceny.

V kytarovém průmyslu tehdy končilo období nablýskaných designů a vkus se začal obracet spíše směrem k „fundamentu“, tedy klasickým tvarům a vintage vzhledu. Jackson se rozhodl svou japonskou divizi uzavřít. A tak se v roce 1995 její tým s Itaru Kannem ve vedení rozhodl, že udělá vlastní značku a bude pokračovat ve svém způsobu práce. Ten se vyznačuje intenzivní spoluprací s věhlasnými kytaristy a implementací jejich nápadů do modelové řady.

Proč byla firma pojmenována Caparison, jsem se nikde nedočetl. Když jsem se na to zeptal současného majitele, pobavil mě odpovědí, že nemá tušení. Prý asi nějaký asijský výmysl, aby to znělo dost „západně“ a hezky vypadalo na pohled. Caparison (slovo původem z francouzštiny) ve svém významu označuje pokrývku zvířete (třeba koně, nebo slona), která se používá při slavnostních příležitostech. Slovo prý pochází ze středověku, kdy se jím označovala dekorace koně při rytířském souboji. Jak by to mělo souviset s kytarami, to fakt nevím.

Každopádně kytary Caparison se od samého začátku objevovaly v rukou velmi slavných hráčů – zejména z prog metalové scény – a v rekordním čase si vybudovaly kultovní status. Arch Enemy, Soilwork, Obituary, Testament, King Diamond a řada dalších kapel, jejichž členové se na fotkách objevovali s kytarami s čertím ocasem, vzbudily zájem o tuto značku a tím začali rapidně přibývat zájemci o distribuci a dealershipy.

Firma osazovala kytary svými vlastními snímači, vyvinula svůj design pevné kobylky a kromě čertího ocasu získala unikátní trademark také svými inlayemi hmatníku v podobě šišatých hodin, které ukazují čas podle toho, na kolikátém jsou pražci.

Přibývaly nové modely, nové originální konstrukce i prvky a výrobce se etabloval na špici moderního kytarového designu jdoucího nekompromisně s dobou jakožto protipól všech možných vintage designů, které se postupně dostávaly do módy. Japonské vedení bylo technicky vždy invenční, po stránce kvality mimořádně pečlivé, ale poněkud strádala obchodní a marketingová stránka businessu. Aby značka mohla dále pokračovat potřebovala nového vlastníka.

Tím se v roce 2011 stala společnost z Cardiffu ve Velké Británii vlastněná George Ösztreicherem a jeho synem Gabrielem. George, jehož rodiče emigrovali do Británie z Maďarska, když byl malý chlapec, je ostřílený veterán kytarového průmyslu. Vlastnil firmy vyrábějící struny, byl jedním z prvních, kdo do Británie importovali kytary z Koreje a angažoval se například ve firmách Tanglewood nebo Hudson. Výroba Caparisonů byla ale ponechána v Japonsku a v promo materiálech se dočteme, že Itaru Kanno dodnes osobně kontroluje každou kytaru, která továrničku opouští.

O co jde

V tomto případě mohu začít osobní zkušeností. Vlastním model Horus už řadu let a přesto, že mám i jiné kytary, je to můj nejoblíbenější nástroj. Proč? Nikdy jsem nehrál na žádnou kytaru s pohodlnějším krkem. A to mi jich rukama prošlo opravdu hodně. Ani „ultrarychlé“ krky, jako mají kytary Ibanez Prestige, Jackson, ESP a další (tedy obvykle tvar plochého U), nejsou tak příjemné na dohmat. Bending, tapping a všechny možné techniky levé ruky jdou na těchto kytarách jaksi lépe než na jiných. Na první dojem krk určitě není ten nejplošší, s jakým jste se setkali, ale má zvláštní profil a mně osobně (a asi nejsem sám) nějak „zázračně“ padne do ruky. I po dlouhém hraní člověk necítí v levé ruce únavu.

Ale třeba je to jen osobní dojem. Obecně jsou tyto nástroje proslulé tím, že jsou jejich tvůrci posedlí precizností detailů a dokonalostí celkového zpracování a opět z osobní zkušenosti musím konstatovat, že jsem nikdy nedostal tak dobře seřízenou kytaru přímo z továrny, jako byla právě tato. Rozbalit a hrát. Více nebylo třeba.

V zásadě se jedná o nástroje, které člověk podle vizuálního dojmu podvědomě zařadí do kategorie hard, heavy, prog, experimental. Ale v praxi jsou použitelné v každém stylu a kombinace snímačů a jejich ovládání umožňuje pestrou škálu barev, které se hodí do jakékoli hudby, kde se uplatní elektrická kytara.

Zbožíznalství

Caparison nabízí čtyři základní produktové řady a pak kategorii signature modelů. Nejtypičtějším zástupcem značky jsou zřejmě modely Dellinger. Tělo tvaru „superstrat“ z australského blackwoodu (tedy akácie černé), šroubovaný krk z javoru s ebenovým nebo javorovým hmatníkem, vlastní snímače Caparison v různých konfiguracích, hardware Schaller/Gotoh, nejčastěji tremolo typu Floyd Rose, menzura 25,5, jumbo pražce a inlaye v podobě šišatých hodin. Tak by se dal popsat výchozí model značky.

Horus je podobný, ale má menzuru 24,75 a tělo v kombinaci mahagon/javor.

TAT je zkratkou označení „through and through“ a znamená to, že jde o kytary s „průběžným krkem“. Jinými slovy díl krku pokračuje dále skrze tělo, které je kombinací blackwoodu a překrásného javoru.

Orbit je kaparisoňáckou parafrází na Flying V. Tělo je kombinací ořechu a javoru, krk je průběžný a menzura 25,5.

Pokud jde o signature modely, těch má Caparison v zásobě opravdu hodně. Dokumentuje to jeho úzkou spolupráci s věhlasnými kytaristy, což je modus fungování značky již od samého počátku. Tak jen namátkou: Joel Stroetzel (Killswitch Engage) je Dellinger s ovládacími prvky podobnými Telecasteru, Michael Romeo (Symphony X) Dellinger má mahagonové tělo a dva humbuckery od DiMarzio, již zmiňovaný Mattias Eklundh hraje na osmistrunný model se snímači DiMarzio a tak bychom mohli pokračovat.

Kde a za kolik

Nám nejbližší prodejce značky Caparison je náš starý známý Ernö Galambos (Stageshop) v Budapešti. Když jsem se bavil s George Ösztreicherem, postěžoval si na nedostatečnost obchodní sítě v Evropě a říkal, že v plánu je několik dalších dealerství. Doposud firma nejlépe prodává ve své domovině a v USA.

Pokud jde o ceny, ty jsou u Caparisonu celkem konzistentní bez velkého rozpětí. Nejlevnější modely začínají někde pod hranicí 4000 Euro a ty nejdražší končí pod hranicí 6000 Euro.

Kdo je má?

Tento odstaveček už jsme vlastně začali povídáním o signature modelech. Caparison se ve svém artist rosteru pyšní opravdu impozantní řadou zvučných jmen. K již jmenovaným přidejme pár dalších: Tom Englund (Evergrey), Phil Campbell (Motörhead), Dennis Stratton (Praying Mantis), Andrew Latimer (Camel), Paul Quinn (Saxon), Courtney Cox (Burning Witches)... A seznam pokračuje a pokračuje...

Závěrka

V případě značky Caparison mohu posloužit osobním svědectvím, což se mi u většiny značek v tomto seriálu (bohužel) nestane. Po mnoha létech používání je to stále má nejoblíbenější kytara. Prostě bych na ní nic neměnil. Všechno správně. Jistě, lze oprávněně namítnout, že s kytarou je to jako s manželkou nebo manželem, vínem nebo dovolenou. Každý máme svoje představy, priority a úhel pohledu a deset lidí přinese deset různých názorů. Ale stejně jako v případě těch jmenovaných příkladů, jsou nějaká všeobecná kritéria, která dělí dobré od špatného. A pak v tom dobrém teprve vybíráme favority. U hudebního vybavení to platí nejinak. Takže, ať už máme jakýkoli vkus, kvalitní materiál, inovativní a technicky dokonalá konstrukce, extrémně pečlivé zpracování a prvotřídní tovární nastavení (údajně pod dohledem pana Kanna osobně) prostě definují dobrý výrobek.

Ještě na úplný závěr musím v souvislosti s legendárním japonským luthierem přidat jednu poznámku. George Ösztreicher nebyl první, kdo si při jedné naší diskusi povzdechl nad situací v japonském kytarovém průmyslu. Už jsem slyšel několikrát, že legendární japonské značky mají jeden zásadní problém: absolutní absenci jakéhokoli kytarářského „dorostu“. S odchodem současné (už značně seniorní) generace luthierů hrozí japonskému kytarovému řemeslu konec existence. Mladí chtějí být youtubeři a vydělávat spoustu peněz, ne se trápit za pár jenů nějakým vrtáním do dřeva. Tak jen doufám, že se podaří tento trend zvrátit a legenda bude pokračovat.