Kytary legendární a mytické #5: Collings Guitars

První setkání

Už v minulém díle tohoto seriálu jsem nostalgicky vzpomínal na frankfurtský Musikmesse. A budu v tom pokračovat i tentokrát, protože právě tam jsem poprvé objevil i výrobce, o kterém píšu dnes. Bylo to někdy na začátku milénia, kdy jsme se synkem opět šlapali kilometry po frankfurtském veletržním areálu a po všech diskusích v angličtině a němčině a Franziskanerech jsme si řekli, že bychom chtěli zase s někým mluvit česky, dát si Plzeň a sedět u toho. Tak jsme se vypravili na stánek za Frantou Furchem, protože právě tam se nám takové přání mohlo splnit.

Setkání krajanů dopadlo nad očekávání báječně. Kromě toho, že jsme u stánku Furch potkali Radima Hladíka a nad plechovečkou piva probrali kdeco, jsem se Františka Furcha také zeptal, co mi jakožto člověk znalý věci doporučuje v akustickém pavilonu vidět. Svým typickým způsobem pokrčil rameny a řekl, že ho zase tak nic moc neoslnilo, ale jestli prý chci vidět hezké kytary, tak mám mrknout na Collings, druhá ulička vlevo.

No, když to řekl Franta, tak jsem nemohl brát doporučení na lehkou váhu a šel jsem na tu neznámou (myšleno neznámou mně a do té doby) firmu nakouknout. A spadla mi čelist. Člověk nemusí být konstruktér kytar, aby pochopil, že tady to není jen tak.

Zpět do minulosti

Bill Collings měl technické nadání v genech. Narodil se v roce 1948 v Midlandu ve státě Michigan. Jeho otec i dědeček byli technicky velmi zdatní inženýři, a talentovaný mladík, který už od dětství v garáži bastil staré motorky, auta a kdeco jiného, vzdal studia medicíny na vysoké škole, aby mohl pracovat ve strojařské dílně. V pubertě to zkoušel s kytarou, ale protože spíše než aby hrál, na všem ho zajímala hlavně technická stránka bytí, zkoumal, jak se taková kytara dá vyrobit. A pak to i sám zkoušel.

Nebyl to ale typ kytaráře-umělce, který se podobá třeba sochaři a vybíjí své tvůrčí emoce na konkrétním artefaktu. Spíše dumal nad tím, jaké pořídit technické prostředky, aby se kytary daly dělat rychleji a dokonaleji. To mu zůstalo po celý život. Bavilo ho vylepšovat technické vybavení, navrhovat nová řešení, sestavovat výrobní postupy.

Když se v sedmdesátých létech přestěhoval za prací do Texasu, dále ve volném čase vyráběl čím dál sofistikovanější kytary jen tak pro známé. Stalo se, že jednou v jednom houstonském klubu popíjející country zpěvák a čtyřnásobný držitel Grammy Lyle Lovett zahlédl nějakou divnou kytaru Martin v rukách účinkujícího na podiu. Šel se na něj o přestávce podívat zblízka a byl z něj v úžasu. „Kdepak Martin! To je kytara, co mi dělal Bill Collings,“ dozvěděl se od kytaristy na podiu, písničkáře Ricka Gordona. Lovett si Collingse našel, aby mu opravil jeho Martina a následně mu udělal kytaru.

Bill měl namířeno do Kalifornie, kde chtěl začít podnikat, ale nakonec zůstal v Texasu a společně s dalšími mistry luthiery začali v kytarářské dílně opravovat a stavět nástroje tak říkajíc „na plný úvazek“. Dalším milníkem v historii byla zakázka od George Gruhna, asi nejslavnějšího prodejce a sběratele kytar na světě. Objednal si u Collingse čtyřiadvacet kusů kytar. Bylo to v roce 1987 a dá se říct, že to byl okamžik, kdy se již mluvilo o Collings Guitars jako o existující firmě.

Bill si následně pořídil nové výrobní prostory na předměstí texaského Austinu a pustil se do práce. Jeho věhlas se šířil rychle, takže zanedlouho byla na seznamu umělců jména jako Joni Mitchell, Pete Townshend nebo Brian May.

Jako by to samo o sobě nestačilo, Collings vyrobil v roce 1999 svou první mandolínu, a odstartoval tak úspěšný příběh podobný jeho kytarám. V roce 2006 se narodila první elektrická kytara Collings a v roce 2009 dokonce profesionální ukulele. Dnes továrnička vyrábí přibližně 2000 nástrojů ročně celkem, přičemž stále dominují akustické kytary.

A to pořád ještě není všechno. Bill Collings byl v posledních létech svého života maximálně zaujatý pátráním po historických souvislostech výroby i použití akustické kytary v Americe. Fascinovaly ho kytary 20. a 30. let, kteréžto v rukách bílých vesnických hráčů a často i černých bluesových umělců pomáhaly pokládat základy hudby, jež se pak rozvětvily do stylů blues, country, folk, americana a dalších, jak je dnes známe. Bill se rozhodl tyto kytary vrátit z historie do současnosti, a tak vznikla značka Waterloo Guitars. Konstrukčně jednodušší, velmi tradiční, až historicky vypadající nástroje se vyrábí také v Austinu, přičemž Waterloo je starý, zaniklý název pro dnešní Austin.

Bill odešel z tohoto světa v roce 2017 po boji s rakovinou. Jeho kolegové ale dále rozvíjí jeho odkaz a zdá se, že jim to zatím jde velmi dobře.

Maximálně precizní výroba

Collings má dnes v kytarovém průmyslu tu nejlepší reputaci. Konzistentnost nástrojů, minimum reklamací, perfekce v každém detailu. Kde je tajemství úspěchu? Tím že zakladatel a tím i „filosof“ značky byl mnohem více technik než umělec, je preciznost výroby dotažena k hranici maxima. Přesně odměřený poměr mezi individuálním přístupem k nástroji – tedy tím, co je typické pro „zakázkovou“ výrobu – na straně jedné a nejmodernější CNC technikou pro dokonalou přesnost na straně druhé, je tou pravou esencí úspěchu této značky.

Pečlivý výběr nejlepších materiálů, testování a vyhodnocování optimální tloušťky u jednotlivých typů dřeva, správně sesazené kombinace horní desky, zadní desky a lubů jsou už v této kategorii jaksi samozřejmostí. A k tomu přidejme technické inovace, které Bill do svých kytar implementoval – od žebrování přes pomocné výztuhy krku vedle tradičního trussrodu a další.

Co je ve skladu

Paleta modelů je na tak výběrovou značku neobyčejně široká. Větví se do čtyř kategorií: akustické kytary, elektrické kytary, archtop kytary, mandolíny (já vím, píšeme seriál o kytarách). A k tomu ještě můžeme přidat celou značku Waterloo. Kdybychom tu jmenovali všechny modely, udělali bychom čtenářstvu asi pouze velký zmatek v hlavě, takže to zkusím vzít po nějakých souvislejších modelových řadách.

U akustických kytar můžeme sortiment zásadně dělit do dvou kategorií: dvanáctipražcové a čtrnáctipražcové modely. V názvu nejde o celkový počet pražců, ale o to, u kterého se napojuje krk na tělo. Z logiky věci vyplývá, že ve dvanáctkách budou menší tvary těl od parloru přes OOO až po O, u větších pak najdeme tvary dreadnought, small jumbo a tak dále. Kytary jsou dostupné buď v přírodním designu, nebo se sunburst úpravou horní desky.

Pokud jde o materiály topů, vládnou všechny možné odrůdy smrku a k tomu je ještě k mání koa a mahagon. U zadních desek a lubů je na výběr palisandr, mahagon, ořech, koa, javor a wenge (africké tropické dřevo). Výběr lemování, rozet, inlaye a dalších prvků je nekonečný. Samozřejmě jsou k mání i dvanáctistrunné a barytonové modely.

Elektrické kytary celkově nezapřou Gibson coby inspiraci. Pololubové (jakože éestřsistatřicítky), jazzové modely s jedním snímačem a lespaulovské klony – tak by se dala primitivně shrnout modelová skladba. Samozřejmě, stejně jako u akustických kytar, vše v prvotřídních materiálech i hardware, zhotoveno se stejnou pečlivostí. Kytaru se single coil snímačem tu nenajdeme, tedy pokud mezi ně nepočítáme ty s P90. Většina snímačů pochází z dílny Lollar.

Archtop kytary, nebo jinak řečeno kytary s klenutou horní deskou, čítají tři   modely. Jsou to nástroje, jejichž design byl v šedesátých a sedmdesátých létech k vidění i nás na levných nástrojích, kterým jsme říkali „gibsonka“ (na rozdíl od „španělek“).  Struník, kobylka, f-výřezy. To jsou typické znaky. Collings je dodává buď s jedním humbuckerem u krku, nebo bez snímače.

Kde a za kolik

Už to může vypadat poněkud podezřele, protože Stageshop v Budapešti zmiňuji v našem seriálu po několikáté. Ale co naplat? V dostupné vzdálenosti vedou největší kolekci kytar Collings na prodej, ať již akustických nebo elektrických. Pár kousků najdeme i v norimberském shopu BTM Guitars nebo v mnichovském Munich Guitar Company. Pokud se podíváme na mapu dealerů, je nad slunce jasné, že s odstupem nejzajímavější je pro firmu domácí trh. Kytary si ale našly cestu jak do Evropy, tak i Asie.

Ceny jak akustických, tak elektrických kytar Collings nejsou zrovna pakatelní. Standardní modely se pohybují okolo 6 000 až 7 000 Euro za kus. Zakázkové práce jdou nad hranici 10 000 a pod 5 000 toho k mání mnoho není. Podobně jsou na tom i elektrické kytary. Waterloo je o něco levnější. Tady se ceny pohybují okolo 2 5000 až 3 000 Euro.

Kdo je má?

Seznam zvučných jmen collingsovského artist rosteru nemá konce. Takže vyberu jen zlomek, a to takové, kteří jsou známí i našemu publiku. Andy Summers (The Police), Doyle Bramhall II (Eric Clapton), Josh Smith, Keith Richards (Rolling Stones), Keith Urban, Mark Lettieri (Snarky Puppy), Marcus Mumford (Mumford & Sons), Tommy Shaw (Styx), Zac Brown a dále a dále. Nechybí tu ani můj veleoblíbený nashvillský kytarista Guthrie Trapp, kterého bych dokázal poslouchat hodiny.

Je evidentní, že až na pár jmen, zejména z Britských ostrovů, dominují seznamu umělců Američané. Je to poměr, který samozřejmě platí i pro majitele Collingsů, kteří se do seznamu umělců nedostanou, jak už jsme zmínili výše. Jde prostě o americkou záležitost.

Závěrka

Bill Collings už je pár let na pravdě boží. Ale dílo, které po sobě zanechal, je opravdu úctyhodné. To, co za svůj život zvládl, je pro průměrného člověka práce na několik životů. Tedy, pokud se sem vracíme, jak někteří tvrdí. Když se podíváte na rozhovory, kde odpovídá na to, jak se mu to stalo, plyne z nich několik ponaučení. Lidé asi dokážou velké věci, když: a) mají talent, b) dělají práci, která je baví, c) chtějí ve svém oboru být nejlepší, d) chovají se slušně k lidem ve svém okolí. Možná je potřeba ještě také taková maličkost jako trocha štěstí. Bill měl zřejmě všechno pohromadě.

Až jednou doma rozbijeme prasátko, tak si také koupím svého Collingse. Nebo hned dva, jednoho akustického a jednoho elektrického. Do artist rosteru mě sice nikdo nedá, ale to není k životu třeba. Ať už je člověk slavný hudebník, který vyprodává arény, nebo ho zná celá ulice, nebo jen doma v obýváku hraje kočce, radost z dokonalého nástroje je něco, co asi zná každý muzikant. Je to něco jako příprava na nirvánu.