Kytary legendární a mytické #7: Halabica Guitars

První setkání

Když můj starší syn na přelomu milénia zakládal svou digitální agenturu a já mu pomáhal najít angel investora, stalo se, že jsem díky referencím přátel potkal několik mladých úspěšných slovenských podnikatelů z realitně-finančního sektoru. Byl mezi nimi i Jakub Halabica. Už když skončilo první oficiální jednání o možném finančním spojenectví, Jakub se ke mně přitočil a říká mi: „Ty, Majk, ty máš vraj čosi spoločné s gitarami, však? Vieš, že moj ocko vyrába najlepšie gitary na svetě? Musím vás zoznámiť.“ No, mladému muži sebevědomí sluší, pomyslel jsem si v tu chvíli, ale zároveň jsem i byl celkem zvědavý na to, co že to ten pan Halabica starší bastluje. A tak jsem potkal Ottu, který je od té doby mým dobrým přítelem a poradcem, pokud jde o kytarové záležitosti. Myslím, že kdyby se to nestalo, asi bych nikdy nedokázal psát seriál o kytarách.

Životopis Čechoslováka

Že žádný „Čechoslovák“ neexistuje a člověk „tady od nás“ může být jedině Čech nebo Slovák? No, v Ottově případě to tak úplně jasné není. Narodil se v Duchcově a mládí prožil ve Varnsdorfu. Tam také spatřily světlo světa jeho první dvě kytary. Ottovi bylo teprve třináct, když ho pohltila bigbítová exploze šedesátých let. Bušil do své španělky všechny slavné songy té doby od Beatles, Rolling Stones, Animals až po Olympik a Matadors. Ale jaksi to nebylo úplně ono. S přidaným snímačem přes domácky udělaný zesilovač už to bylo o něco lepší, ale sen o elektrické kytaře, jakou měly jeho idoly, byl neodbytný.

A tak si Otto vyrobil s podporou tatínka a strejdy-stolaře první elektrickou kytaru. Brzy následovala druhá, sofistikovanější, která už měla spoustu technologických vymožeností, například kovovou výztuhu krku v podobě tyče do železobetonu. Tvůrce vzpomíná, že největší problém byl, jak ji uříznout na potřebnou délku. Mechanika dovezená z NDR byla další chloubou nástroje, se kterým Otto řádil v místních bigbítových kapelách a nechával dívky z okolí hledět v němém úžasu.

Když bylo hochovi šestnáct let, odstěhovali se rodiče za prací na Slovensko, kde Otto dokončil své polygrafické vzdělání, postupně se naturalizoval a také tu po vojně zkonstruoval první akustickou kytaru, poučen konstrukcí Martinu D 42, který se mu dostal do rukou. Pátrání po výrobním know-how byla v době bez internetu, a navíc za železnou oponou, činnost podobná práci bezpečnostních zpravodajských služeb. Otto v ní ale nad jiné vynikal a svoje vědomosti o výrobě kytar postupně skládal jako velké leporelo.

Vznikaly další kytary pro přátele muzikanty, což neušlo pozornosti ani Veřejné bezpečnosti ani celní správy. Opakované dovozy dílů a součástek všeho druhu z takzvaných nesocialistických zemí i prodeje kytar nesly tyto orgány pracujícího lidu s velkou nelibostí, a tak byl mladý kytarář několikrát důkladně zpovídán soudruhy, zajímajícími se o jeho nevšední koníček.

Až rok 1989 znamenal přelom a firma Halabica Guitars byla určitě jednou z prvních založených podniků na Slovensku. Od té doby Otto navrhuje a vyrábí akustické i elektrické kytary, které si postupně našly cestu daleko za hranice Slovenska.

Zboží pro mlsné jazýčky

Takže co vlastně vyrábí Halabica Guitars? Především exkluzivní akustické kytary, ale dokáže produkovat i precizní elektriky, jak ve svém vlastním designu, tak i tvarech, které se už staly jakýmsi oborovým standardem.

Pokud jde o akustické nástroje, tvoří sortiment tři základní řady rozlišované podle tvaru těla: grand auditorium, jumbo a dreadnought. Označení je ale poněkud zavádějící, jelikož tvary těl pouze připomínají jmenované modely například amerických výrobců. Nejsou jejich kopiemi, stejně jako ani nic jiného na kytarách Halabica.

Čím Ottovy kytary vynikají a proč hrají tak dobře? Konstrukce je výsledkem dlouholetého vývoje, zkoušení, testů, cimrmanovského vymetání slepých uliček až po současný výsledek, který je znát v každém tónu od basů až po výšky. Spojení těla a krku na rybinu, speciální patern žebrování, tloušťka horní desky, vlastní kompozice laku a další prvky, často tvořící výrobní tajemství, jsou jednou z příčin výjimečnosti Halabicových kytar.

Tou druhou je maximální pozornost věnovaná výběru materiálů. Otto o sobě říká, že nikdy nepoužil na žádnou svoji kytaru materiál, který by si objednal a viděl ho poprvé, až když ho rozbalil. Každý, i sebemenší kousek hmoty, který na kytaře je, prošel nejprve jeho rukama, než se stal výrobním materiálem.  „Majku, nebudeš mi věřit, ale já všechna ta dřeva olizuju,“ řekl mi jednou Otto, když jsem se ho zeptal, jak vybírá smrk na horní desky. Podle tohoto netradičního testu dokáže identifikovat složky ve dřevu obsažené a predikovat jeho rezonanční schopnosti.

A cože to tedy je za materiál, který se tak pečlivě a neobvykle vybírá? Jak jsem již zmínil, horní desky jsou smrkové, u Halabica Guitars zásadně a jen z nejkvalitnějšího alpského smrku. U lubů a zadní desky se materiály už mohou různit. Palisandr, cocobolo, ne zcela obvyklý javor, nebo mahagon. Krky jsou konstruovány ze dvou dílů. Ty ale musí pocházet z identického kusu dřeva. Hmatníky jsou zásadně ebenové, z pečlivě vybrané druhu. Nultý pražec i kobylka opět pouze a jen kost, binding pouze a jen dřevo, snímače pouze a jen L.R.Baggs.

Jak vidno, Otto má v některých aspektech výroby kytar velmi jednoznačné představy, které obhajuje dlouholetými zkušenostmi a praxí a nepřipouští odchylky se slovy: „Vím, co hraje nejlíp.“ A zdá se, že jeho zákazníci tento přístup oceňují, byť se samozřejmě najdou i takoví, kteří by chtěli kombinovat nekombinovatelné. Těm Otto ale kytaru jednoduše nevyrobí.

Ještě se podívejme na kytary elektrické. Otto vyvinul svůj vlastní design těla i hlavy, přičemž obvykle mají jeho kytary lepený krk. Těla jsou většinou mahagonová či v kombinaci mahagon-javor. Najdou se samozřejmě zákazníci, kteří chtějí nějaký obvyklý tvar typu Les Paul, strat, tele a podobně. I těm se u Halabica Guitars vychází vstříc, pochopitelně ale se zapojením vlastního firemního know-how. Výběr snímačů je obvykle závislý na přání zákazníka.

Ještě je nutné dodat, že pro oba typy kytar platí další „jen a pouze“ týkající se mechaniky. Ta je výhradně od firmy Gotoh.

Jak a za kolik si koupit kytaru Hlabaica

Otto nikdy nechtěl být sériovým výrobcem kytar a vždycky si přál vyrábět kytaru pro konkrétního zákazníka, o jehož přáních, prioritách a potřebách se něco předem doví. Takto také nejčastěji lidé kupují jeho kytary. To znamená, že ho osloví, řeknou, co hledají, a Otto se snaží vyjít jim vstříc.

Přesto ale někdy udělá výjimku. Třeba, když si od něj nějakou dodávku objedná velmi profesionální a poučený prodejce, který rozumí tomu, co prodává a disponuje rozsáhlou klientelou korespondující s tím, pro koho jsou kytary Halabica určeny. Takovým je například prodejna Dusty Strings v americkém Seattlu, kam Otto pravidelně dodává, nebo německý Gitarren Studio Neustadt.

Ottovy kytary startují na ceně okolo 5000 Euro a nejexkluzivnější modely obvykle končí někde u hranice 8000 Euro.

Nejen slovenští kytaristé

Pokud jde o slovenské celebrity, jsou kytary Halabica už jaksi normou. Třeba Pavol Hammel nebo Fero Griglák představují starší generaci a mladý virtuóz Rony Janeček tu mladší.

Otto nikdy nebyl výrobcem, který se honí za slavnými muzikanty, nabízí jim kytary zdarma, jen aby se s nimi vyfotili, jak to spousta výrobců dělá. Sice od nej mají kytary i mezinárodní celebrity, ale on sám je nechce nikde uvádět. Ať mluví o jeho kytarách oni. To je jeho postoj. A pokud to ze smluvních důvodů dělat nesmějí, on sám je jmenovat nechce. Tak se stane, že mu jeho známí musí říkat, že se s jeho kytarou na sociálních sítích objevil tu Kfir Ochaion, tu Henning Pauly a tak podobně. Já třeba vím o jedné, se kterou jezdí po Čechách Petr Bende.

Halabica Guitars se občas objeví i na nějaké výstavě. Já jsem s nimi měl možnost absolvovat frankfurtský Musikmesse a berlínský Holy Grail. Na příští rok se už podruhé chystá účast na Montreaux International Guitar Show. Je pak logické, že nejvíce klientů pochází z Německa, Rakouska, Švýcarska, Beneluxu a z již zmíněných USA.

Závěrka

Jak v Čechách, tak na Slovensku bychom dokázali najít řadu velmi zručných mistrů luthierů, kteří umí vyrobit krásné kytary. To je jasná věc. Ne všichni však dokázali svým věhlasem překročit hranice své země a uspět v konkurenci podobně dovedných výrobců na globálním trhu. Otto Halabica je jeden z těch, jehož kytary si našly cestu nejen po Evropě, ale i „za velkou louži“.

Díky jasné představě o tom, jak má vypadat dokonalá kytara, a sveřepému konceptu vlastní originální konstrukce Otto nakonec zvukovými vlastnostmi svých nástrojů získal hráče, kteří mají dost prostředků na to, aby si pořídili nástroj od nějakého – marketingově viděno – globálně věhlasnějšího dodavatele. Nakonec si vybrali kytaru s oním divným názvem, ze země, o které neví, kde se vlastně nachází – protože prostě hrála tak úžasně.