Kytary z obýváku: jak to slyší zvukaři?

Minulý rok jsem část kytar na nahrávky Pohřební kapely a Lady Praga natočil ve svém Létajícím studiu, které se objevuje v mém obýváku, na chatě nebo ve zkušebně. Věnoval jsem tomu i několik článků a videí a napadlo mě nechat promluvit druhou stranu. Tu za sklem. Zvukaře. Jak vidí nahrávání kytar doma oni? Oslovil jsem Kamila Dandu z nahrávacího studia Aluna a Adama Pakostu z 3bees.

Pro potřeby článku text trochu strukturuji a tučně dole vždy přidávám svůj komentář. Pokud se tedy i vy chcete vydat cestou nahrávání kytar doma (jako třeba David Kollar, který kytary z obýváku poslal až na megaúspěšnou desku Stevena Wilsona), měli byste následujícím řádkám věnovat pozornost. Níže najdete několik věcí, co by vaše nahrávka měla nebo naopak neměla postrádat.

1. Dost barev

Adam: Člověku, který nahrávku bude míchat, doporučuji dostatečnou paletu barev. Nahrát třeba aparát na více mikrofonů, pokud máme tu možnost. Nebo s různým nastavením aparátu. Někdy se hodí přidat i přímý signál z kytary. Na druhou stranu je však dobré nezahltit zvukaře desítkami různých verzí nebo zvukových variant, z toho má každý míchač spíše hrůzu.

Kamil: Poslechnout si zvuk v místě umístění mikrofonu a podle toho ho nastavit. Častým problémem a to i u živého zvučení je, že kytaristé jsou zvyklí nastavovat zvuk vestoje. Vzhledem k tomu, že reprobedna jim zpravidla míří v lepším případě do zadnic, je v poslechovém místě úbytek vyšších frekvencí, zvuk se tam chová jinak. Stejně jako se chová jinak v jiném akustickém prostředí a při jiné hlasitosti. Většinou nahrávám na vícero mikrofonů, nějaký ten dynamický, kondenzátorový i páskový, v různých polohách vůči reproduktoru a vzdálenosti od zdroje. Rád si pak při mixu vybírám nejvhodnější náběr podle potřeb celku.

Souhlasím. Vždycky se snažím dát víc možností. Dva mikrofony (vždy SM57, potom buď kondík AKG 414 nebo pásek Rode NTR ). Paletu přizpůsobím písni. Když je kytara nadvojená, tak vpravo hraje jiná kytara a jiný aparát a reproduktor než vlevo. Když mám jen jednu kytaru a jeden aparát, pak změním zvuk. A když to dává smysl, třeba taky místo, kde se na hmatníku pohybuji.

2. Méně efektů

Adam: Nedoporučuji nadužívání kytarových efektů ve studiu. Ve studiu nikomu nic nezakazujeme použít, ale vždycky se zmíním o tom, že často je dobré použít jen efekty, které jsou zásadní pro můj dobrý pocit ze hry. Zkrátka jen ty, bez kterých se při nahrávání neobejdu. Klasickým případem je použití echa nebo dozvuku. U echa může být problém s časováním. Pokud ho chceme použít při náběru, je důležité ho pečlivě nastavit do tempa skladby (nebo prostě tak, aby nebylo rušivé, nehudební). U reverbu, ale vlastně i u echa natáčeného rovnou z komba, je dobré počítat s tím, že bude vždycky mono; museli bychom mít dva aparáty, abychom získali stereo zvuk. Navíc platí totéž jako u zkreslení, pokud nahrajeme kytaru s reverbem nebo echem, už se ho nezbavíme.

Kamil: Spíš se krotit v použití dozvukových efektů. Jako je reverb a delay. Oboje je lepší nasazovat až posléze v kontextu celkového obrazu mixu, navíc opakovací efekty je lepší synchronizovat s celkovým BPM skladby.

Technicky to chápu, pravdu mají oba. Jenomže... někdy prostě efekt tvoří velmi specifickou barvu, anebo přímo inspiruje k partu, anebo se prostě dobře cítím ve svém zvuku. Mám to tak se shimmer reverbem a delayem (mám tap tempo). Když to takto je, nahraji přes D.I. čistý zvuk a zároveň svůj efektovaný. Jednou se mi stalo, že na nahrávce skončil reampovaný D.I. zvuk. Budu upřímný, respektoval jsem to, ale nelíbilo se mi to. A to nemám nijak zvlášť nic proti Kemperu, přes který to bylo nakonec udělaný.

3. Méně zkreslení

Adam: Příliš zkreslený zvuk – často si bohužel kytaristé myslí, že čím více zvuk zkreslí, tím tvrdší dostanou zvuk, ale opak je pravdou. Silným zkreslením se zvuk dynamicky zploští a změkne.Takže je vždycky lepší natočit zvuk s menším zkreslením a pak ho případně dodat v postprodukci než naopak. „Odkreslit“ kytaru totiž neumíme. Když mi bylo osmnáct, myslel jsem si, že metalisté disponují nejtvrdším kytarovým zvukem napříč žánry, dnes z pohledu zvukaře mi spíš připadá, že leckterý folkový zpěvák s akustikou má v podstatě tvrdší (ve smyslu agresivnější) kytarový zvuk než Dimmu Borgir nebo Cradle of Filth.

Kamil: Nebát se výšek, středů, frekvenčně bohatého zvuku. Vždy je lze snadno později potlačit, ale dodat do materiálu to, co tam není, je obtížnější. Obvyklý nešvar je taky přemrštěná míra zkreslení. Na nahrávce se pak mohou tóny zahlcovat, zvuk nemá hrany a brilanci. Paradoxně větší tlak a dravost mají party zkreslené spíš mírně. Navíc dokreslovat lze i postprodukčně, naopak nikoliv.

Tohle musím podepsat a dvakrát podtrhnout. Taky proto, že jsem tu chybu párkrát udělal. Je to přesně tak – vždycky dokreslíte, nikdy neodkreslíte. A drive, ten musí jít z vás a ne z potenciometru.

4. Jasný export stop

Adam: Samostatnou kapitolou je export natočených stop. Měly by být jasně pojmenované a hlavně vyexportované všechny od stejného místa ve skladbě, aby bylo snadné je do písničky nasadit. Export by měl být minimálně v rozlišení 44.1 kHz a bitové hloubce 24 bitů.

Kamil: ... (Neříká to explicitně, ale taky má rád přehlednost – pozn. autora.)

Samozřejmě se tohle snažím držet. S exportem jasně pojmenovaných tracků (Ekytara L SM57 – elektrika levá typ mikrofonu) většinou ještě posílám svůj rough mix s tím, jak tam kytary vidím rozložené já. Konečné rozhodnutí – pokud tu desku neprodukuji – není na mně, ale dávám jako svoji představu k laskavému zvážení. Dělám to tak proto, že když se já ocitnu na straně míchače, tak mě nepotěší tracky typu Láďa nebo Kytara 5. I když, jednou jsem track Kytara skákavá poslal – a prošlo to.

Příště si povíme něco o trápení, jaké občas mají kluci z druhé strany skla s kytaristy ve studiu.