Laboratorium Dr. Hyenika #5: Soundport

Další téma, které docela rozviřovalo stojaté vody akustické kytary, jsou „děravé luby“. Jak už to ale chodívá, čas rány hojí a mezitím se tzv. soundporty staly naprostým standardem nejen u custom boutique kytarářů (kytary s cenovkami okolo 10 tisíc dolarů a víc), ale postupně se prosazují i do sériové výroby, jak ukazuje například naprosto čerstvý soundport demi cutaway u Taylorů, o čemž vás Frontman samozřejmě nezapomíná informovat.

Takže co je to vlastně ten soundport nebo také side port, sound reflector, personal monitor? Zjednodušeně řečeno je to opravdu přidaný otvor(y) v kytarovém lubu. A proč někdo vlastně takový zločin na nebohé kytaře páchá? Ten nejhlavnější důvod je vlastně zcela prozaický a většina lidí se s ním již v praxi potkala. Vaše kytara, na kterou hraje někdo jiný (nebo je sejmutá mikrofony), má najednou jiný zvuk než důvěrně znáte z dlouhých hodin svého poctivého cvičení, protože ať se vám to líbí nebo ne, samotný kytarista neslyší realitu vycházející z ozvučného otvoru, ale pouze její více či méně pokřivený odraz. 

Zřejmě nezávisle na sobě napadlo přidat do lubu další ozvučný otvor slavného Roberta Rucka u klasické kytary, ještě slavnějšího Johna Monteleoneho u lubovky a legendárního Grita Laskina (na kterého ještě párkrát v Laboratoriu narazíme) u „western“ kytary, tak aby se kytarista lépe a věrněji slyšel. V podstatě taková blbost, a přitom dokonale funkční, kterou Monteleone rozvinul až do ultimátní Quattroport konstrukce se čtyřmi ozvučnými otvory nebo Kevin Ryan do designově skvostných acoustic flutes, ve kterých zkombinoval dvě vylepšení najednou a řadu otvorů integroval do zkosené hrany těla (tzv. beveled edge se budeme věnovat někdy příště).

Funkce jakéhosi osobního monitoru je jednoznačně největší přínos soundportu. Prostě se líp slyšíte a je trochu s podivem, že u obvykle konzervativnější klasické kytary se to už dnes bere jako samozřejmost. Mistrovské „španělky“ bývají soundporty vybaveny zcela běžně a nikdo už se nad nimi nepozastavuje. Kdežto u flattop kytar s kovovými strunami je tento průnik zatím pořád postupný a často se potýká se selským rozumem, železnou logikou a vysokou školou života rozmanitých internetových rozumbradů, kteří s plným nasazením capslocku zachraňují svět před popraskanými luby, znehodnocením skvělých nástrojů děravými nesmysly a beztrestně šíří svoje neopodstatněné domněnky do širého kraje. Nejlepší přitom je, když to začne někomu vrtat nejen v hlavě a rozhodne se to vyzkoušet...

Na druhou strany i ten neoddiskutovatelný fakt lepšího poslechu nebo nesrovnatelně prostorovějšího zvuku, jak to prezentuje Taylor, se kromě osobní zkušenosti díky nedokonalostem nahrávací techniky neprokazuje úplně lehce. O dalších pozitivních efektech jako je hlasitější nebo basovější zvuk kvůli změně Helmholtzovy rezonance ozvučného boxu už ani nemluvě. Popravdě já jsem to na svých nástrojích nezaznamenal a vzdušnější projev komentovaný kytarářem po druhé perforaci mojí obří barytonky (první otvor příliš nefungoval vsedě, ale pouze ve stoje, tak jsem si troufl přidat ještě druhý) je spíše pocit než fakt. Nicméně kytara nehraje hůř, lub mi nepraskl a slyším se výrazně lépe. Ostatně jsem o tom přesvědčil i kolegu. Při výrobě zakázkového ukulele si nechal dodatečně vyrobit dokonce tři soundportíky a nemůže si je vynachválit – bez nich by se prý na zkoušce vůbec neslyšel.

U nylonky jsem testoval otevírání/zavírání gaffou, podobně jako ve videu výše, a přestože se objevily i speciální konstrukce umožňující dvířky soundport (při)zavírat, tak moje „žábra“ rozhodně zůstanou otevřená, protože sluchový vjem byl naprosto jednoznačný. Ke stejnému závěru dospěl i master luthier a trenér Tom Bills, který ve svých lekcích mj. uvádí, že začal nejprve s uzavíratelným soundportem, ale postupně ho dělat přestal, protože všichni zákazníci ho stejně mají pořad otevřený. Líbí se mi také jeho přirovnání těla kytary k jízdě v autě s jedním otevřeným oknem, což všichni známe – vnikající vzduch (v případě kytary unikající) začne velice nepříjemně rezonovat, což zmizí, když aspoň pootevřeme nějaké další okno (neboli soundport).

Koho by zajímaly vědecko technické podrobnosti, může si zopakovat fyziku s Alanem Carruthem, který svými pokusy s tzv. Corker kytarou pomohl definovat vhodné místa a velikosti soundportů, nebo Timem McKnightem, který pečlivě měřil vlivy na hlasitost kytary – a dokázal, že i velice složité a potenciálně k prasknutí náchylnější tvary s ostrými hranami fungují naprosto bez problémů.

Komu by snad takováhle alotria přišla příliš drasticky moderní, doporučuji prolistovat třeba obsáhlou publikaci o historii strunných nástrojů a překvapeně zjistit, že drtivá většina těchto vynálezů už byla zkoušena v dávné minulosti i na mnoha dalších nástrojích a jenom čas od času je v nových souvislostech znovu pro svět objevena.

Od opatrných kytarářů jsem dříve slýchával, že kytara jim hraje líp, když v připraveném otvoru na elektroniku ještě neměla osazený preamp, ovšem vědomí nevratného zákroku většinou tradici neporazilo. I mně odhodlání zabralo poměrně dlouhý čas, ale opravdu není nutné se soundportu bát. Chystám si nechat perforovat i některé své další kytary, protože pro mě je to jednoznačně pozitivní posun pro moje ucho i libido. Chápu, že to vypadá na docela drastický zákrok, ale není nutné k tomu přistupovat až příliš razantně. Na webu už je k dispozici celá řada návodů, jak soundport udělat bezpečně i krásně, takže odvážní budou odměněni pravdivějším poslechem.